Vol. 2 nejenže je pouze druhou polovinou jednoho filmu, ale i tato polovina je rozdělena na dvě části. A jak oba filmy, tak obě tyto části začínají žít vlastním nezávislým životem.
Kill Bill je filmem eklektickým, Tarantino ve svém důkladně realistickém přístupu k subžánrům é se rozhodl poctít, kloubí dohromady stylové postupy různých filmových škol. Způsob, jímž kopíruje výstavbu scény, dialogy, gesta, kostýmy, masky či záběry kamery navýsost originální. Lépe řečeno žádný režisér nezašel ještě tak daleko. To ale svádí k jedné poněkud heretické myšlence. Má Tarantino dostatek vlastní invence, nebo je bytostně závislý na nápadech é už někdo vymyslel a on je pouze kombinuje?
Pokud byl Vol. 1 ještě poplatný filmům é citoval, začíná být Vol. 2 na nich již nezávislý a režisér vkládá vlastní obsah ý se projeví až na samotném konci v menší moralitce. Narativní struktura zůstala fragmentovaná jako u první části, ale je již plně lineární. Vol. 2 je klidnější a vyrovnanější, vede diváka již přímo k cíli. Druhá polovina nic neutajuje, karty jsou vyloženy.
Oba dva filmy nejsou již pouze součástkami jednoho stroje, ale do určité míry na sobě nezávislými individualitami. Vol. 1 byl v mnoha ohledech svobodnější, byl to film bez konce a Tarantino si jej mohl dovolit naplnit, čím se mu zachtělo. Na Vol. 2 zbylo to nejtěžší, a to – zakončení. Kill Bill si totiž u diváků, kteří čekali půl roku, udělal veliký dluh. Konec tedy musel naplnit očekávání, bohužel velké finále je ve své upřímné snaze fanouškům vykompenzovat půlroční martyrium poněkud nešťastné. Tarantino se totiž rozhodl otočit hodnoty, s nimiž celý první díl a polovinu druhého pracoval, o 180 stupňů, výsledek je však dosti konvenční zklamání.
Tarantino překvapivě ukazuje svou odvrácenou stranu plnou morální korektnosti v podobě mateřského citu, dětských slziček a neskrývané lásce k Umě Thurman. Na tom samozřejmě není nic špatného kdyby celý cynicky laděný film a konec konců celá Tarantinova aureola kultu nedeklamovala něco naprosto opačného. Vše bylo myšleno smrtelně vážně, dosti pubertálních žertíků, přichází dospívání. Buďme tedy dospělí!
Jak již bylo řečeno, Vol. 2 má dvě části. První z nich je oproti frenetickému Vol. 1 sice poklidnějšího rázu, ale přesto jeho gradace nabírá síly v několika velice efektních momentech, např. když je Nevěsta pohřbena zaživa a nebo při souboji v maringotce, kdy zemře Elle Driver a Budd. Po první polovině film začíná nabírat sestupnou tendenci á končí pádem usmrceného Davida Carradinea do trávníku po dlouhém konverzačním finále.
Tarantino se dopouští jedné z největších filmových zvráceností, jímž je citové vydírání diváka. To, čeho byly jeho filmy vždy prosty, čili zbytečného sentimentu tu naopak dosaženo.
Sentimentální patos, uslzené dětské tváře a citový teror diváka mají ve světech Stevena Spielberga, Rona Howarda nebo Sergia Leoneho své místo, naopak u Tarantina působí jako zbabělý úskok. Půl roku se čekalo na velké finále, ideální forma závěru měl Vol. 1 (a jímž končí většina b-filmů - čili velkou bitvou), byla ovšem nahrazena něčím rafinovanějším. Tarantino se rozhodl narýsovanou linii filmu podobně jako jeden z jeho idolů Brian DePalma otočit naruby (1) a vytvořit úplně nový film. I ve filmu bez identity ý je pouhou mozaikou záblesků z jiných filmů to ale až příliš.
Závěr je zoufalým gestem scenáristy ý si neví s načatým megafilmem rady. Toto má být pravděpodobně mistrova tečka na závěr ve stylu vlastním, čímž se dostáváme k další otázce: Má Tarantino vůbec nějaký styl nebo jsou to pouze citace „šílence z videopůjčovny“?
Scénárista režisérem
Je Tarantino více scenárista než režisér? Věčně nespokojený scenárista ý se rozhodl si svůj scénář zfilmovat po svém je jedním z mnoha úkazů filmového světa. Vedle spousty řadových spisovatelů, kteří jsou se svým údělem zůstat vždy v pozadí spokojeni, existují odvážlivci a nespokojenci, kteří se rozhodnou překročit hranici mezi slovem a obrazem.
V současného Hollywoodu patří mezi nejznámější např. Paul Schrader,
Clive Barker, David Mamet, Brian Helgeland, James Mangold, David Koepp a
samozřejmě Quentin Tarantino (2). Základní kámen úrazu scenáristy - režiséra spočívá zejména v tom se snaží dokázat za každou cenu je stejně talentovaný jako ti nejlepší režiséři. Schrader někdy dýchá na záda Scorsesemu a DePalmovi, Barker Cronenbergovi a Tarantino všem ostatním. Zatímco Schrader a Barker vytvářejí fantastické obrazy a paradoxně jako spisovatelé ignorují dějovou koherentnost a jejich filmy jsou často nevyvážené (přesto působivé), Tarantino naopak vždy pouze inscenuje, text je mu přednější a film staví na dialogu. Tarantinův dialog se nesnaží sdělovat fakta nebo poučovat, ale naopak pouze zabavit. Katastrofa nastává, když je tomu naopak (jako v zmiňovaném finále ve Vol. 2)
Tarantinovy filmy připomínají sitcomy v kulisách (3), kde kamera ani střih nesmí narušit plynulý tok slov. Zejména Kill Bill je porcelánové muzeum, kde je vše přesně naaranžováno, naleštěno, ale s ničím se nesmí pohnout. Ve více než tříhodinovém akčním filmu (jak jej alespoň Tarantino označuje) dojde jen k několika málo akčním scénám. Akce je totiž opět pouze doplňkem slov.
Všechna kritika na tento podvod je prezentována pod nedotknutelnou tarantinovskou aurou, kdy je mistrovi vše odpuštěno že sliby se nemusí plnit. Není ten zoufalý nedostatek akce (v mnoha interview avizované) přeci jenom důkazem Tarantino si s kamerou, mizanscénou a střihem neví vůbec rady? Pro tříhodinový film opravdu nestačí sem tam hodit detail jako Leone, split-screen jako DePalma, rychlou transfokaci jako v čínských šaolinských filmech plus nějaký ten explicitní odkaz na nějaké zapomenuté béčko. Dá se toto nazývat poctou? Nebo jde spíše o parodickou koláž na dané téma?
Hlavním rozdílem mezi skutečným režisérem a režisérem-scenáristou je fakt první z nich se snaží pouze najít text k utřídění svých představ a obrazů, naopak druhý chce spíše ilustrovat svá slova a myšlenky filmovými obrazy. Jedná se tedy o samotný naturel autora, buď myslí slovy nebo obrazy. Většinou jde o spojení obou kvalit. Režisér-scénárista je ale případem extrémním.
Zatímco scénář je např. pro Terryho Gilliama strukturou á mu pomáhá formovat svou imaginaci do sdělitelné podoby (jakmile z ní vybočí, nastává chaos), u Tarantina naopak slouží jako pomůcka k vyvolání imaginace samotné (tedy obrazů kdysi viděných v kině a někým již vymyšlených). Oba dva jsou extrémními případy, Gilliam je vizionář a scénář je pro něj druhotný, naopak Tarantino je spisovatel a obraz mu nic neříká. Z toho pramení i neshody např. s Oliverem Stonem nebo Tonym Scottem, kteří natočili Tarantinův text po svém.
Kill Bill připomíná dlouhý seznam nebo leporelo filmů, hudby, scének a citací ý si Tarantino sepsal a jeho rozvržení do kapitol je čistou geometrií (trvalo to prý čtyři roky). U každé kapitoly jsou podrobné poznámky v ní má být má působit a co má připomínat, místo pro improvizaci je minimální. Filmová dynamika neexistuje, vše je pouze přesně naaranžováno. Kamera věrně opisuje dialogy, stříhá se pokud možno co nejšetrněji nějaké drahocenné slůvko nebo pečlivě vybrané gesto neuniklo. Pokud dojde na dialog ž je skoro vždy, film ihned přejde na leoneovské velké detaily tváří a rytmický dialogový střih (rozuměj nejprve deklamuje jedna tvář, pak druhá), ostatní věci é se ve scéně vyskytují, jsou ignorovány. Tarantino je přesně zacílen na své sdělení a divák (nebo posluchač?) pouze soustředěně čeká pointu.
Herectví není potřeba, postava je definována tím říká, nebo tím vypadá. Stačí pouze přesně deklamovat to bylo napsáno ve scénáři. Hrdinové Kill Billa jsou postavami z plakátů é ožily, musí promluvit. U Tarantina se nestačí pouze hýbat, nějak se tvářit, hrát gestem, v jeho světě život začíná slovem, akce se odehrává verbálně. Postavy jsou přesně umístěny na svá místa, do rukou a do úst jsou jim vsunuty pečlivě vybrané artefakty a hesla a na sobě mají patřičné fetiše.
Film také proto mnohdy plyne těžce, zasekává, nudí, někdy se vynoří nad hladinu, ale vzápětí je stažen opět statickou nehybností. Touto nehybností jsou až přeexponované dialogy nebo spíše monology vedené ve dvojicích. Postavy deklamují si scenárista přeje sdělit, vše působí jako legrace, ale závěr nás usvědčí to bylo naopak myšleno smrtelně vážně.
Tarantino se oproti ostatním režisérům – scenáristům mírně vymyká že se nikdy nesnaží natočit své filmy, ale spíše zfilmovat své scénáře. A tato tendence á se nese celým jeho dílem nejmarkantněji znát zejména v Kill Billovi. V první půlce ještě stále přetrvává snaha držet se zamýšlené pocty subžánrům, v půlce druhé se však již subžánry stávají pouhou kulisou k dohrání načrtnutého dramatu. Definitivní závěr obou půlek odhaluje skutečný záměr režiséra - scenáristy, jímž je pouhá moralita.
Tarantino byl a zůstává přestárlým puberťákem ý se nesnaží už jenom bavit, ale i moralizovat. Hra na dospěláka ý nechce už jenom přinášet zábavu, ale i učit a vést, tentokrát nevyšla. Snad příště.
Kill Bill, Vol. 2 (USA, 2004)
________________
1. Takovýto zvrat naopak není odpuštěn DePalmovi ve Femme Fatale.
2. Ideální vyjímkou spojení brilantního scénáristy se svébytným režisérem zůstává pouze Woody Allen.
3. A právě parodie na sitcom v Takových normálních zabijácích je Tarantinem tvrdě kritizována:
Otázka: „Proč jste měl neshody s Oliverem Stonem? Je to rozdílem režijního stylu nebo pohledem na svět?“
Tarantino: „ Myslím o styl tady nejde. On mi nejen ukradl scénář Takových normálních zabijáků, ale také jej úplně zničil. To není ten původní příběh jsem napsal, ale on z toho udělal navíc sračku. Nikdy jsem Takové normální zabijáky neviděl.“
O: „Kdyby jste Takové normální zabijáky točil vy byste to udělal?“
T: „Určitě úplně jinak, nejde ani o obsah nebo styl. Ta úvodní scéna á la sitcom a ti hlavní hrdinové, kteří jenom zabíjejí lidi… To je k smíchu!
(New Cinema Magazine, 17.7.2002)
