Filmy Woodyho Allena jsou pořád stejné a pokaždé jiné. Věren tradici starých mistrů grotesky, chrlí ročně jeden film za druhým é dohromady stvrzují obraz klauna, a zároveň ho vnitřně rozrůzňují. Tak se po několika filmech z poslední doby ž především aktualizovaly a variovaly klasické žánrové struktury amerického filmu (muzikál ve Všichni říkají miluji tě, krimi v Darebáčcích, detektivku v Prokletí žlutozeleného škorpiona), vrací zpět ke své tradičnější poetice se proslavil koncem 70. let. Cokoliv je opět komedií o neurotických obyvatelích současného Manhattanu, ale jinak.
Princip Allenovy tvůrčí továrny je postaven na jednoduchém schématu: několik základních prvků é se nemění, to se mění jejich kombinace. Takže v případě Cokoliv jsou hlavními stavebními kameny – jak již bylo řečeno – postavy neurotiků. Rozdíl spočívá v tom už nejde o neorózu středního věku - neurotiky jsou úplně všichni, tedy i mladí jednadvacetiletí Newyorčané, kteří jsou také hlavními hrdiny této komedie. Woody tentokrát stojí mírně v pozadí. Samozřejmě i on je těžký neurotik (a jak je tomu často konkrétně u jeho postav, dokonce i paranoik), ale chybí mu vztah k ženské partnerce ý vždy stojí v centru jeho filmů. Tím je však jeho postavení ve hře paradoxně dynamičtější: svým neblahým vlivem na hlavního hrdiny („zkušený“ rádce „nezkušeného“ nováčka) postupně nahlodává jeho milostný život ž nenávratně spěje ke svému typickému konci.
Film ý zde přichází na mysl a na který Allen odkazuje starší snímek Danny Rose z Broadwaye. Ten vypráví příběh ze světa barových komiků: Woody hraje manažera jednoho z nich jím byl nakonec „za zásluhy“ vyhozen. V Cokoliv se role obrací. Woody Allen a Jason Biggs představují baviče, Danny De Vito pak chudáka manažera ý všechno odnese. Celý svět je zasažen točivým vírem postupné paranoie. Allen se samozřejmě netrefuje do ničeho jiného, než je současná posedlost Američanů militarismem a násilím. Ale militantní postoje uprostřed Manhattanu, to je něco krajně směšného. Woody se vydává za Hudson River sebe a Biggse předzásobil zbraněmi že svět se žene do pekla. A Bůh a dokonce i psychoanalytik (což dřív bylo nemyslitelné) k tomu jenom mlčí. Směšnost jejich počínání strhává masku přísné zásadovosti nejen politické reprezentace á se v posledku jeví jako maska klaunů. Allenova groteska má přinejmenším stejnou razanci a účinnost jako temné drama Spikea Lee 25. hodina.
Cokoliv (Anything Else, USA 2003)
