Co vás vedlo k natáčení Dogville v prázdném studiu?
Nejvíce reakční pohled na umění je vyjádřen v otázce: „Co je to umění?“ po níž následuje stanovisko: „Toto uměním není!“ Kritici se snaží uzavřít a omezit film a literaturu ž je po mě výzvou vytvořil fúzi mezi filmem, divadlem a literaturou. Je důležité se nepodřídit takovým otázkám je a co není filmové že jsme se dostali do bodu, kde všechno je možné.
Dogville připomíná anglickou literaturu od Fieldinga k Dickensovi v užití vševědoucího vypravěče, rozdělení do kapitol, ve vysvětlování vypravěče se stane v následující části.
To je pravda, ale ještě více jsem měl na mysli Medvídka Pú. Na začátku kapitoly se řekne třeba: „Pú a Prasátko šli na lov a chytili Kolasici,“ nebo něco podobného zažehne imaginaci. Scénář Dogville byl rozdělen do scén, ale později jsme jim začali říkat kapitoly zčásti díky literárním asociacím. Můžeme vytvořit v divákovi očekávání o tom se stane, a najednou se přihodí něco zcela jiného, na co nebyl připraven.
Dogville je také připomínkou Brechta.
Když jsem vyrůstal, Brecht byl u nás takovým domácím bůžkem. Jedním z mých odrazových bodů byla píseň Piráta Jennyho z Žebrácké opery jsem slyšel v nové hudební úpravě od dánského skladatele a bývalého popového zpěváka Sebastiana. Nová verze byla značně údernější a já byl uchvácen hlavně intenzitou motivu pomsty: „Až se zeptají, kdo musí zemřít/pak uslyšíte říkám: ,Všichni´!“
Můžete přiblížit, odkud pochází myšlenka na tento film?
Jel jsem autem s Jensem Albinusem, hlavním představitelem Idiotů. Poslouchali jsme „Piráta Jennyho“ a já jsem řekl bych si uměl představit film o pomstě a že nejzajímavějším aspektem by bylo vymyslet příběh ý by byl celý prologem k této pomstě. Tenkrát jsem měl představu se všechny mé filmy budou odehrávat ve Spojených státech, možná proto v souvislosti s Tancem v temnotách jsem byl kritizován za to točím filmy o zemi, ve které jsem nikdy nebyl. Tomu ale moc nerozumím: troufám si říct prostřednictvím různých médií vím o Americe víc, než věděli Američané o Maroku, když točili Casablancu. Dnes je naopak těžké nedostat informaci o Státech a pro Američany by mohlo být zajímavé vidět je vnímá Neameričan ý jejich zemi nikdy nenavštívil. Dogville se odehrává v Rocky Mountains, krajině á pro mě symbolizuje Spojené Státy: mohutná krajina zvrásněná hlubokými roklemi.
Věděl jste už při psaní scénáře by měl být film natočen?
Ne. Když jsem psal scénář, viděl jsem ho jako konvenční film ž je však fádní. Důležitým zdrojem inspirace se pro mě stal až televizní film podle představení Mikuláš Nickleby Royal Shakespeare Company. Před natáčením jsme měli rozsáhlé zkoušky, při nichž jsem se rozhodl nechci film vypadal jako natočený na jevišti. Místo toho jsem chtěl byl stylizovaný do co největšího rozsahu, takže by se akce nemohla odehrávat na divadle. Samozřejmě pokud si zvolíte nějaký stupeň poetické licence, potřebujete si určit jisté hranice. Točíte film, v němž jsou slyšet hlasy herců a hlas vypravěče, ale který nemá žádné zvukové efekty – zvuk není vůbec stylizován. Takže zvuk ý slyšíte ve výsledném filmu plně realistický: slyšíte křupat písek pod hercovýma nohama, i když na podlaze studia žádný písek nevidíte. Herecký styl také nemá co do činění s divadlem. Ideou bylo herci hráli realisticky, ačkoli se dekorace podobá realitě stejně jako dětská kresba. Vytváříme pakt s publikem, čímž ono akceptuje určité podmínky. Pokud je tento pakt zřejmý, neexistují podle mě žádná omezení pro to, čeho chcete dosáhnout.
Děj je převážně rozvíjen vypravěčem.
Vypravěč tu byl od začátku. Přes 150 stran scénáře jsem napsal hodně rychle, když jsem psal, slova přicházela jedno za druhým. Nečetl jsem mnoho z klasické anglické literatury, ale znám P.G. Wodehouse, u něhož je podobné naladění, o které jsem usiloval. Per Kirkeby (se kterým jsem pracoval na Prolomit vlny) to zase porovnával s filmovou verzí Nadějných vyhlídek: ta má podobně sarkastickou naraci á prozrazuje mnoho z motivů postav. Natáčení filmu bylo vyčerpávající. Dogville byl natočen za méně jak šest týdnů. V jednu chvíli jsem unáhleně prohlásil film nikdy nedokončím a že jsem nechal dny zbytečně běžet se zatracenou kamerou na rameni. Možná si pomyslíte to vedlo ke zmatené estetice kamery, ale takto jsem to chtěl. Nemůžu tuto techniku bránit jinak, než tím řeknu je to nejlepší způsob natáčet své filmy.
Chcete mít stále větší kontrolu nad svými filmy?
Mám lepší kontakt s herci, když jsem sám za kamerou. Umožňuje mně to s nimi komunikovat úplně jinak, než když stojím vedle Anthony Dod Mantlea.
Co si o této technice myslí hollywoodské hvězdy?
Nicole (Kidmanová) tomu propadla hned napoprvé. Žádal jsem po ní náročné úkoly přímo před kamerou a ona je prostě udělala. Prostě pochopila je pro to důvod.
A co ostatní? Vybral jste si je sám, nebo vám je navrhnul režisér castingu?
Od každého trochu. Některé jsem už znal, třeba Stellana Skarsgarda. A dlouho jsem snil pracovat s hercem jako je Ben Gazzara nebo Philip Baker Hall ého jsem viděl v Magnólii. Někteří mi dali vědět by se filmu rádi zúčastnili například Jeremy Davies a Chloë Sevigny ž je skvělé že oba jsou velmi dobří. Ale co potom ten dav, na který jsem musel dohlížet! Bylo to jako hlídání dítěte, násobené dvaceti.
Natáčel jste Dogville plynule scénu za scénou. Jaké má takovýto postup výhody?
Nejprve se zmíním o nevýhodách. Měl jsem málo času vpravit se do nového filmu, najít formu a styl. Když nenatáčíte filmy v následném pořadí, chyby ých se ze začátku dopustíte, jsou ve výsledku méně znatelné. Ale slabiny tohoto způsobu jsou zjevnější: například podle mě herectví je slabší na začátku, ale jeho intenzita postupně roste. Když jsme začali s natáčením, nebyl jsem schopný vytvořit potřebný klid a pochopení é si situace žádala. Ale pro herce je velkou výhodou, když mohou cítit se jejich charaktery vyvíjí spolu s příběhem, a nemusí skákat sem a tam.
Na začátku říká vypravěč o hlavní mužské postavě: „Ačkoli si nerazil cestu skálou, procházel Tom něčím ještě těžším, totiž lidskou duší á v hloubce zazáří.“ Je to to, o čem jste chtěl vyprávět?
Mohli byste říct Tom je autoportrét. Dánský autor Klaus Rifbjerk řekl: „Rozpitvávám sám sebe na malé kousky a tak vznikají mé postavy:“ To samé platí i o mně, přinejmenším co se týče Grace a Toma. Je to hra jsme hráli jako děti – vezmete si jedno hledisko a musíte mluvit jenom z tohoto hlediska. Bylo zábavné argumentovat pro něco, čemu jste ve skutečnosti nevěřili. Proto mě bavilo psát monolog otce Grace na konci filmu o defektu humanismu. Jsem spokojen taky s dialogem mezi Grace a jejím otcem, ve kterém říká lidé jsou jako psi a ona mu odpovídá psi jenom následují svoji přirozenost a my je musíme chápat a odpustit jim. A na to otec odvětí: „Psi se můžou hodně naučit, ale ne v případě jim pokaždé odpustíme, když budou následovat svoji přirozenost.“
Mám sklon k sebeironii a možná jsem jí naočkoval postavu Toma. Třeba ve chvíli, kdy se rozhlíží po okolí, zasní se a vypravěč to komentuje slovy: „Příležitosti čekají na obzoru a to je pro ně to pravé místo.“ Víme příležitosti jsou, ale chopit se jich je příliš riskantní.
Slovo é se zde často objevuje „arogance“.
Možná se to slovo opakuje příliš často. Mým největším problémem s příběhem bylo pokusit se vysvětlit změnu postoje Grace na konci. Samozřejmě lidé z Dogville jsou čím dál víc krutější, ale pořád jsem měl potíže vysvětlit její proměnu.
Během filmu jakoby měla srdce ze zlata, stejně jako hrdinky vaší předchozí trilogie: Prolomit vlny, Idioti a Tanec v temnotách.
Grace je opravdu vykreslena jako dobrosrdečná žena, ale nemá „srdce ze zlata“. Musí mít schopnost i pro něco jiného, ačkoli si nejsem jistý, zda to funguje. Arogance odmítá věci probrat, analyzovat a proto jsem nechal jejího otce obvinit ji z arogance, z toho je tak morální, až se s ní nikdo nemůže měřit a že se povyšuje nad vesničany, kteří neumějí oddělit dobro od zla.
Zřejmě jste měl už dost mučedníků.
Chtěl jsem natočit film o pomstě a ženská pomsta je mnohem zajímavější než mužská: je víc dráždivá. Je pro mě snazší vykreslit určitou část ze mě – možná z mého ženského já – skrze ženskou postavu. Kdybych to samé vyjádřil skrze postavu mužskou, viděli byste jen brutalitu.
Snažíte se tím natáčíte filmy v angličtině, zajistit širší publikum?
Když se příběhy odehrávají v Americe, bylo by pro mě potěšením, kdyby je američtí diváci mohli vidět. Ale u Dogville jsem chtěl vypravěčem byl britský herec – nechci skrývat fakt Amerika je interpretovaná pozorovatelem zvenčí.
Také už plánujete pokračování Dogville.
Myslím svět ý jsem stvořil natolik inspirativní v něm chci dál žít. Příští film Manderlay začíná dva dny po závěrečné scéně Dogville a odehrává se na americkém Jihu. Všechny tři filmy se odehrávají během období Krize 30. let. Tato trilogie může být chápána jako popis procesu dospívání ženy.
Sight and Sound, únor 2004