Uvedením filmu Matrix Revolutions půl roku po premiéře napjatě očekávané (a následně zatracené) 
druhé části Matrix Reloaded se konečně uzavře trilogie íž hlavní chybou je skutečnost nikdy trilogií být neměla. Po fenomenálním úspěchu prvního Matrixu se jak bratři Wachowští, tak producent Joel Silver nechali slyšet vše bylo již od počátku koncipováno jako epická sága a že svět uvnitř i vně Matrixu je mnohem zajímavější a komplexnější, než bylo v prvním filmu ukázáno. Po premiéře druhého dílu nám bylo ukázáno jediné – všechny tyhle sebevědomé řeči byly jen planým žvaněním, solidně maskujícím jedinou příčinu vzniku hned dvou pokračování – peníze.
Když měl film Matrix Reloaded v květnu premiéru, většina z nás jistě prožívala téměř schizofrenní rozpolcenost. Na jedné straně obavy, zda se režiséři dokáží kvalitativně přiblížit či nedej bože vyrovnat prvnímu dílu (označovanému navíc mnohými jako mezník v dějinách akčního filmu), na druhé až dětinské nadšení z toho opět vstupujeme do specifického filmového světa ý jsme si tolik oblíbili. A co nám bratři Wachowští tehdy nabídli? Scénář ý snad musel vznikat na základě improvizací během natáčení. Dialogy é se za každou cenu snaží znít vznešeně a co nejseriozněji, ale při jejichž sledování se nakonec divák cítí jako hlavní hrdina filmu Memento (tzn. netuší tenhle rozhovor vůbec začal a kam směřuje). Polopatistické filozofování ému jednoznačně dominuje mudrování nad tím, zda lidé ovládají přístroje a techniku nebo si už technika podrobila lidi (tady poprvé jsem se začal ptát stejní autoři, kteří dokázali do akčního sci-fi vnést neotřelou myšlenku, rozvíjející v té době módní téma solipsismu (viz Hra, Truman Show či nedoceněnou a Matrixu v mnohém blízkou sci-fi Smrtihlav) napsali i tyhle příšerné poučky. Nové postavy, všechny (až na jednu výjimku) v lepším případě neslané, v horším nemastné, navíc prezentované tak si jen ztěží zapamatujete jejich jména, natož aby se zde vytvořila nějaká empatie. A konečně akční scény – ty jediné nezklamaly, problém byl spíš v tom zde chyběl moment překvapení, ten úžas nad tím Trinity v úvodu prvního dílu skáče zpomaleně ze střechy na střechu. Bratři Wachowští navíc tentokrát neodhadli smysl pro míru ž ve spojení s výše uvedeným způsobilo akce začala po čase působit značně monotónně.
Co tedy uvízlo v hlavě po „povinném“ absolvování druhého dílu? Tradičně dobrý Hugo Weaving v roli agenta Smithe ý spolu s novou postavou Merovingianem dokázal dodat jinak neskonale vážně se beroucímu filmu nadhled a ironii. Automobilová honička, pro níž však platí známé pravidlo méně je někdy více. Ale především obavy z posledního dílu, umocněné navíc vědomím druhý a třetí díl se natáčely de facto zároveň. Na předpremiéru Matrix Revolutions jsem se těšil asi tolik jako malé dítě na svoji dávku rybího tuku.
Jenže nám koneckonců předkládá i samotný film ště pořád stojí za to věřit na zázraky. Tím nechci říct třetí díl může konkurovat genialitě jedničky, ale je minimálně o třídu lepší než dvojka. Jako by bratři Wachowští sestavovali scénář Matrix Revolutions na základě výsledků testovacích projekcí. Téměř všechno tolik vadilo ve dvojce pryč. Žádná úvodní půlhodinová vata – Matrix Revolutions získává hned od počátku potřebné tempo a atmosféru.
Dostáváme se dokonce do nového prostředí éhosi zásvětí mezi světem lidí a strojů é má podobu klasické podzemky (vzpomeňte na metro v prvním dílu) a kde se Neo ocitl po událostech v závěru dvojky. Trinity a Morpheus pochopitelně musí Nea osvobodit ž je záminka k první (a na delší dobu poslední) akční scéně. Jestliže akce ve dvojce byla jen recyklací zajímavých nápadů z jedničky, pak scéna přestřelky v klubu dokazuje Wachowští ještě mají čím překvapit. Když se kamera otočí vzhůru nohama suplovala pohled postav visících u stropu třeba uznat nic podobného se v předchozích dílech neobjevilo. A aby toho nebylo málo, objevuje se na scéně vzápětí Merovingian, pohrávající si opět labužnicky se svým francouzským přízvukem (Monica Belluciová v roli Persephony pronese na rozdíl od něj jedinou větu – díkybohu). V okamžiku, kdy se na scéně objeví „nová“ Vědma (představitelka té původní zemřela během natáčení druhého dílu) a s elegancí vysvětlí svoji fyzickou proměnu, bylo už jasné se mi Matrix Revolutions prostě musí líbit.
Nejvýraznější změnou oproti dvojce je relativizace Neových nadživotních schopností. Zatímco v Matrix Reloaded létal jako Superman, pobil stovku „naklíčovaných“ agentů Smithů a ještě stihnul resuscitovat Trinity, v Matrix Revolutions (odehrávající se z drtivé většiny v Sionu) je Neo snadno zranitelný a dokonce přijde o zrak!!
Téměř celou druhou polovinu filmu zabírá boj mezi lidmi a Sentinely probourávajícími se do Sionu. Tyhle scény nelze definovat jinak než jako vizuální a zvukové obžerství ž je po odfláknutých tricích z dvojky další velké plus závěrečného dílu. Nálet stovek Sentinelů dokáže být působivý i bez extrémního zpomalování záběrů a podobných formálních samoúčelností. A obří roboti, s jejichž pomocí lidé útoku odolávají (a kteří vypadají jako „upgradovaná“ verze nákladního robota z Vetřelců) bezpochyby udělají radost každému, kdo je v sedmém nebi z Cronenberga a Tetsua.
Matrix Revolutions vrcholí soubojem Nea s agentem Smithem. Šlo o jednu z mála scén, o nichž se vědělo dlouho před uvedením filmu.
Vzpomínka na zdlouhavou a zhusta „počítačovou“ bitku obou protagonistů ve dvojce zrovna očekávání neumocnila, ale tenhle rozhodující souboj v prudkém lijáku prokazuje Wachowští ve třetím díle nalezli onen potřebný smysl pro míru. Když se po westernovém úvodu a „přetahované“ v oblacích ocitnou Neo a Smith doslova po uši v blátě (nechte se překvapit), bál jsem se nejhoršího - oba, zasvinění až po uši, se bez přestávky melou hlava nehlava. Místo toho přišlo rozuzlení é když už nenadchlo, alespoň nenaštvalo.
Neakční scény se téměř vyvarovaly pseudofilozofických rozprav ými „proslul“ minulý díl. Dokonce i očekávaný patos v závěru je sympaticky zmírněn (žádné dlouhé záběry jásajícího davu, žádné srdečné proslovy). Vedlejší postavy (Niobe, Link) konečně získaly možnost ospravedlnit svoji existenci na plátně, přesto se Matrix Revolutions soustředí, po vzoru jedničky, především na ústřední trojici (Morpheus, nadměrně exponovaný v Matrix Revolutions v závěrečném dílu nečekaně upozaděn). Díky tomu třetí díl neodbíhá k nezajímavým postavám a překombinovaným dějovým liniím, získal spád a co je hlavní – nenudí že se tentokrát cele soustředí na akci
. Možná jsou předchozí řádky pozitivní až příliš. Stejně jako v případě Matrix Reloaded lze i tentokrát očekávat spíše negativní hodnocení, zvlášť když naivně porovnáváme oba díly s jedničkou. Pokud se na Matrix Revolutions vypravíte s vědomím žádná matrixovská trilogie nikdy vzniknout neměla, a že je to stejně všechno kvůli merchandisingu („Kupte si počítačovou hru !“, „Kupte si Animatrix !“) a budete třetí díl brát především jako pokračování dvojky jistá naděje neodejdete zklamaní. Záleží na tom pilulku zvolit...
Matrix Revolutions (USA, 2003)