Britská Eureka patří k předním DVD labelům, zaměřeným na vydávání uměleckých filmů. Pozornost si zasloužila nejen vyprofilovaná dramaturgie (několik cyklů jako němý film, japonský film apod.), ale rovněž bohatý faktografický materiál – ať už v podobě obsáhlých tištěných bookletů či audiovizuálních bonusů – ý doplňuje jednotlivé filmy. Od F. W. Murnaua byly vydány zatím tři snímky: Tartuffe, Faust a Východ slunce. Právě na dvojdisku s posledně jmenovaným najdeme mj. příspěvek Janet Bergstromové o rekonstruování patrně ztraceného Murnauova filmu Čtyři ďáblové. Ten je představen pomocí dnes zavedené a široce uplatňované formy spojující hlasový komentář s obrazovou složkou, skládající se z propagačních fotografií, snímků z natáčení, scénických návrhů, popřípadě torza zachovaných záběrů (což v tomto případě nebylo možné). Výsledkem je dokument ý ve čtyřiceti minutách přibližuje Čtyři ďábly zatím zřejmě v maximální možné míře – navíc rozšířené o historický výklad produkčního pozadí a následné recepce filmu. Právě vzájemným doplněním písemné, mluvené a obrazové části se DVD stává vhodným médiem pro prezentování odborného výzkumu široké veřejnosti a tvoří alternativu k běžným tištěným periodikům é se pro některé účely jeví být nedostačující.
Rekonstrukce děje
Nejvěrněji hotovému filmu se Bergstromová přiblížila v uspořádání dějových segmentů. Pro toto měla k dispozici několik víceméně spolehlivých zdrojů: předně charakteristicky podrobný literární scénář Carla Mayera a Bertholta Vertila (široce pojednaný v murnauovské monografii Lotte Eisnerové) ý ovšem bylo nutné korigovat dobovými recenzemi, pracovními záznamy studia Fox, korespondencí a Murnauovými zápisky, neboť výsledný film se od původního scénáře po zásazích producenta v mnohém lišil. Jak známo, Murnau neměl po vlažném přijetí Východu slunce při natáčení svého druhého amerického filmu takovou svobodu a studio kontrolovalo zejména adaptaci příliš „evropské“ předlohy Hermanna Banga, a ostatně i Mayerova scénáře, pro americké publikum ž znamenalo jak elementární změnu jmen postav, tak přepracování některých motivů a hlavně úplně jiný konec (postupná „amerikanizace“ Murnauových filmů se stupňovala až k jeho třetímu studiovému projektu Chléb náš vezdejší, při kterém došlo k definitivní roztržce s Foxem). Na sporná místa mezi scénářem a filmem upozorňuje Bergstromová zvlášť a důsledně.
Děj Čtyř ďáblů lze rekonstruovat přibližně takto:
Cirkusové prostředí. V jednom z vozů sedí klaun se dvěma dívkami na kolenou. Dívají se z okna ým vidím ředitel cirkusu Cecchi bije psa bičem. Klaun se stará o dívky jako by byly jeho vlastní. Do cirkusu přichází žena s dvěma hochy a hledá ředitele. Přichází do Cecchiho vozu. Z rozhovoru vyplývá oba chlapci jsou sirotci po známých akrobatech, kteří zahynuli ve svém vrcholném čísle – „skoku smrti“. Žena žádá, zda by se jich ředitel neujal. Cecchi si je chce vyzkoušet, žádá se vysvlékli, ale jeden z chlapců – Charles (ve scénáři Fritz) – odmítá. Nakonec je ale tyranským Cecchim přinucen se podřídit. Děti jsou následně do cirkusu přijaty. Seznamují se s oběma dívkami – rovněž sirotky po matce. Probíhá výcvik na koních i ve vzduchu ý je vůči chlapcům krutý. Cecchi nechává záměrně jednoho z nich spadnout na tvrdou podlahu manéže. Jednou v noci přichází Cecchi opilý. Svou hlasitostí a neurvalostí probouzí klauna a chce probudit také děti. Začíná rvačka s klaunem ý chce děti bránit. Druhý den klaun odváží děti na malém voze pryč. Stává se jejich učitelem a otcem. Jedou na venkov, k dalším cirkusům. Společně vystupují, děti vyrůstají. Klaun postupně stárne a slábne. Při jednom představení dokonce zkolabuje. Přesto chce kvůli dětem pokračovat dál. Alespoň jako učitel. Po nocích, kdy všichni spí, zkouší s dětmi jejich hlavní akrobatické číslo...
Děj se přesouvá do Paříže. Již dospělé děti se staly slavnými akrobaty, přezdívanými „Čtyři ďáblové“. Jejich největší atrakcí je onen „skok smrti“ ý chlapci převzali po rodičích. Ten bývá zařazen na samotný konec večera. Představení navštíví i jedna dáma z vyšší společnosti á z něho odchází na nóbl večeři naprosto fascinována výkonem artistů. Také čtyři přátelé – akrobaté večeří ve své oblíbené hospůdce. Pak se rozchází do svých pokojů. Druhý den ráno se děvčata spokojeně probouzejí. Marion (ve scénáři Aimée) má u postele růži jí daroval Charles. Probouzejí se i chlapci a ve svém pokoji dáma (scénář popisuje sen, ve kterém se jí zdá o Charlesovi). Služebnictvo už balí její věci na dovolenou na riviéře, ona se ale rozhodne zůstat ve městě. Při dalším představení je opět v publiku a se zaujetím sleduje skok smrti. Cirkusová „rodina“ je opět ve své restauraci. Chybí však Charles. Připravují pro něj překvapení – narozeninový dort. Charles se nechal slyšet přijde později. Mezitím jede spolu s dámou do její vily. Stráví spolu večer. Jejich schůzky pokračují, vždy po představení. Bratr se snaží Charlese přesvědčit s tím skončil. Vztah s dámou narušuje jeho koncentraci, ohrožuje představení, a tím nejen samotného Charlese, ale i všechny ostatní. Charles neuposlechne. Další schůzku si s dámou domluví už po zkoušce. Na ní je značně rozrušený. Nesoustředí se. Poprvé při trojitém saltu spadne. V hospodě píše Charles vzkaz dámě, ať na něho nečeká, a zároveň ji ujišťuje o své lásce. Hodně pije. Marion mezitím vyhlíží z okna. Představuje si jsou s Charlesem milenci. Čeká na něho u schodů. On ji jen bezmyšlenkovitě míjí. Další vystoupení „ďáblů“. Dáma nechává Charlesovi poslat květiny. Připravuje se skok bez záchranné sítě. Ostřejší promluva Charlese s klaunem. Charles odmítá být pouhým profesionálem bez osobního života. Chce dát přednost svým citům. Jede opět navštívit dámu. Zoufalá Marion ho sleduje. Povede se jí dostat do vily. Setkání s dámou á Charlese zapírá. Přiznává ho chce odlákat od cirkusu. Marion ve scénáři pronáší osudovou větu: „Raději ho uvidím mrtvého, než ve vaší náruči!“ Pak odchází a čeká na Charlese venku v mrazu. Její věrnost Charlese obměkčí. Usmiřují se a Charles se – zdá se – rozhodne pro ni a pro život v cirkuse. Píše dámě dopis, ve kterém vše vysvětluje. Ona neváhá a vydává se za ním do cirkusu. Přesvědčí ho se ještě jednou a naposledy sešli po zkoušce. Tu noc bude skákat bez sítě... Charles za ní přijíždí že nedokáže odolat jejímu šarmu. Dáma obratně manipuluje s hodinami tak u ní Charles zůstal co nejdéle. Nicméně on si všimne pouličních hodin a vyděšen spěchá do cirkusu. Přichází na poslední chvíli ještě stihnul svůj velkolepý skok...
Různé konce
Původní scénář důsledně rozvíjel události až do jejich tragických konsekvencí. Marion je zklamána Charlesovým chováním nestálým postojem, opětovným návratem k dámě. Chce volit raději smrt pro sebe i pro něho, než pochybný život v marných slibech, ve kterém není šťastný nakonec vůbec nikdo. Je nazývána Nemesis, druhou femme fatale á rozhoduje o Charlesovu osudu. Namísto visuté hrazdy é se má Charles při svém skoku chytit, posílá na laně své vlastní tělo. To je však nemůže udržet a oba padají na zem mrtví.
Scénář v tomto dodržoval vyústění románu Hermanna Banga. Avšak studio požadovalo úpravu á by zohlednila vkus amerického diváka a z něho vyplývající hollywoodské konvence. K ději tak byl připsán optimisticky vyznívající epilog, v němž vedlejší pár akrobatů – Adolphe a Louise – odjíždějí po svatbě na líbánky, berou s sebou starého klauna a jako rodina se rozhodnou pokračovat ve vystoupeních.
Murnau v první verzi filmu, předvedené v červenci 1928, natočil smrt obou hlavních postav – Charlese a Marion – jako odpovídající logice vyprávění i zvolenému žánru. Nakonec však musela být – už ve finální zvukové verzi ze září 1929 – změněna i tato část. Marion se vrhá sama z vysuté hrazdy dolů do prázdného prostoru manéže. Je však pouze zraněna. Charles se na ní sklání a žádá o odpuštění ého se mu nakonec dostává. Jejich dialog je velmi primitivní (viz krátký přepis v Eisnerové monografii) a zřejmě přispěl k znehodnocení zbytku filmu. Každopádně Murnau už s těmito úpravami neměl nic společného. Od Foxe odešel už v únoru 1929.
Styl filmu
Oproti poměrně věrnému sestavení dějové výstavby Čtyř ďáblů se styl filmu rekonstruuje těžce. Z nedostatku materiálů se Bergstromová omezuje na několik poznámek. Stylistické postupy můžeme vyčíst jednak z poznámek ve scénáři ze scénických návrhů a dochovaných fotografií. Například nákres cirkusového vozu, ve kterém bydlí klaun s dětmi, ukazuje byl sestrojen s pohyblivým stropem a stěnami tak šlo ve velmi omezeném prostoru akci snímat kamerou z mnoha různých úhlů. Kamera svojí pozicí a pak zejména pohybem měla vtáhnout diváka do světa postav. Záběry byly pořizovány z míst uvnitř výpravy (např. cirkusová čísla zpoza zákulisí apod.), často se pracovalo se subjektivními hledisky. Kamera přibližující detaily z kopule cirku měla simulovat vidění akrobatů. Její pohyb volným prostorem ý byl umožněn díky speciálně sestrojenému jeřábu, kopíroval skoky akrobatů. Murnau ve svém eseji z roku 1927, kdy připravoval Čtyři ďábly, napsal: „Kamera je režisérovou tužkou. Měla by být tak pohyblivá zachytila každou pomíjivou náladu, a je důležité mechanismus filmu nebyl vsunut mezi diváka a film“ (viz Fantom, č. 6, duben 2004). Aby odstranil těžkopádnost aparátu, rozhodl se Murnau dokonce k tomu připevnil kameru na hlavu jednoho z koní, z jehož perspektivy bylo představení zabíráno. Subjektivita však byla vyjádřena i skrze techniku dvojexpozice tomu bylo např. ve scéně Charlesova váhání, zda má jít naposledy k dámě, či nikoli. Jeho tvář zabíraná v zrcadle se prolne se záběrem na záchranou síť v manéži – Charlesovu hrůznou představu.
Přinejmenším technicky náročné, závěrečné číslo nechal Murnau snímat dvěma kamerami dokazuje ojedinělá fotografie z natáčení. Bergstromová z toho vyvozuje mohou existovat dva negativy. O to překvapivější je film nemáme dodnes k dispozici. Avšak i z dochovaných materiálů lze vyvodit Murnau ve Čtyřech ďáblech dále zcela vědomě rozvíjel svoji poetiku (kammerspielový příběh převedený do amerického prostředí, nové možnosti kamery, dramatická práce se světlem doložitelná na některých scénách). Jeho představy o uměleckém filmu se však stále více rozcházely s obchodními požadavky studia, umocněnými navíc novou konkurencí způsobenou nástupem zvuku. V tomto dynamickém momentu své kariéry i celkových dějin kinematografie odjíždí Murnau z epicentra dění, Hollywoodu, na Tahiti natáčet svůj „přechodový“ film od obrazu ke zvuku – Tabu. Jak by se vztah vizionáře a průmyslu vyvíjel dál, lze jen odhadovat. Murnau umírá v Kalifornii týden před newyorskou premiérou Tabu a před podpisem smlouvy s Paramountem.
Janet Bergstromová: Murnau´s 4 Devils: Traces of a Lost Film.
Bonusový materiál k DVD Sunrise.
Kolekce Masters of Cinema.
Vydavatelství Eureka.
