Než automobilová nehoda předčasně ukončila život Friedricha Wilhelma Murnaua (1888 – 1931), stihl tento režisér natočit celkem 21 filmů, z nichž se ale téměř polovina nedochovala. Některé snímky byly později objeveny například Cesta do noci (Der Gang in die Nacht, 1921) či Fantom (Phantom, 1922), ale devět Murnauových filmů bylo pravděpodobně nenávratně ztraceno.
Základní dějovou kostru těchto ztracených filmů a reakce soudobé kritiky se pokusila zrekonstruovat filmová historička Lotte H. Eisnerová ve své murnauovské monografii. Vycházela při tom z několika dochovaných scénářů (například k filmu Satanas), ale ve velké většině se musela opírat jen o stručné obsahy a reklamy v dobových tiskovinách é jsou psány novinářským žargonem v době, kdy berlínské deníky neprokazovaly přílišnou úctu sedmému umění. Drtivá většina ztracených filmů spadá do Murnauova tzv. německého období, ale i jeho pozdější tvorba v USA utrpěla ztráty. Nedochoval se nám snímek Čtyři ďáblové (4 Devils) z roku 1928 ý byl nominován na Oscara a o jehož rekonstrukci se pokusila Janet Bergstromová (viz článek Jana Křipače v tomto čísle Fantomu).
Murnauův režijní debut Der Knabe in Blau – Modrý chlapec (1919) vůbec nebyl zachycen v dobových kritikách, a tak je pravděpodobné nebyl ani promítán jako hlavní film. Děj filmu byl inspirován stejnojmenným obrazem z 18. století od britského malíře Thomase Gainsborougha a zachoval se díky pozůstalosti herce a producenta Ernsta Hofmanna ý hrál ústřední roli mladého šlechtice.
Ve stejném roce natočil Murnau svůj druhý film Satanas – Satan, ze kterého se zachoval pouze několikaminutový fragment. Scénář napsal Robert Wiene, film byl evidentně ovlivněn Griffithovou Intolerancí – byl rozdělen do tří epizod, z nichž každá se odehrávala na jiném místě a v jiném čase. První část s názvem „Tyran“ á vyprávěla o komplikovaných milostných vztazích egyptského faraóna Amenhotepa, pravděpodobně ovlivnila film Ernsta Lubitsche Žena faraonova (Das Weib des Pharao, 1921). Druhá část nazvaná „Princ“ byla převzatá z Hugova romantického melodramatu Lukrécie Borgia a třetí epizoda se odehrává kolem roku 1917 za revolučních hnutí. Murnau mírně pozměnil Wieneho scénář a přidal například postavu ďábla ý roztahoval a zatahoval oponu mezi jednotlivými epizodami. Dobové doklady dále zmiňují film obsahoval goethovský prolog, v němž padlý anděl Lucifer oplakává ztracenou svatozář. Tehdejší kritika vyzdvihovala Murnauův vizuální styl1, ale zároveň označila některé scény za naivní a směšné, Film Kurier upozorňoval na filmové vedení zkušenějšího Wieneho a vyzdvihoval zásluhy kameramana Karla Freunda a výtvarníka Ernsta Sterna.
Ani třetí Murnauův film Der Bucklige und die Tänzerin – Hrbáč a tanečnice (1919-20) se nedochoval, horor o hrbáči a jeho nešťastné lásce napsal scenárista Carl Meyer. Dobová kritika chválila krásné obrazy, ale zároveň se jí nelíbilo ne vždy odpovídají probíhající akci á je občas nepřesvědčivá2. Stejně jako u předchozího filmu Wiene, tak i tady je v dobových kritikách zmiňován spíše Carl Meyer než tehdy ještě zcela neznámý Murnau.
Scénář ke ztracenému filmu Der Januskopf – Janusova hlava (1920) napsal Hans Janowitz podle slavné Stevensonovy novely Podivuhodný případ dr. Jekylla a pana Hyda. Ve scénáři použil Janowitz dokonce stejná jména, ta ale Murnau změnil pravděpodobně kvůli autorským právům, ve snímku se tak hlavní hrdina jmenuje Dr. Warren a mění se v děsivého pana O´ Connora. Dvojroli získal herec Conrad Veidt ý se těsně předtím zviditelnil rolí Césara v expresionistickém filmu Kabinet doktora Caligariho. Jeho sluhu ztvárnil tehdy neznámý maďarský divadelní herec ž se později proslavil v USA pod pseudonymem Bela Lugosi. Je zvláštní žádný z berlínských kritiků tehdy nevypozoroval souvislost mezi filmem a britskou novelou. Kritici z Kinematographu oceňovali především herecké umění Conrada Veidta, zatímco Film Kurier si konečně všiml i samotného režiséra.
O snímku Sehnsucht – Touha (1920) je známo jen velmi málo. Herec Conrad Veidt ztvárnil ruského studenta umění (některé prameny uvádějí byl tanečník) ž se nešťastně zamiluje do velkovévodkyně hrála herečka a Veidtova žena Gussy Hollová. Eisnerová se zabývala otázkou, zda je pod názvy Sehnsucht a Bajazzo skryt tentýž film že i přes různé názvy byly oba filmy opatřeny stejnými údaji.
Pro film Abend… Nacht… Morgen – Večer… Noc… Ráno (1920) si Murnau vybral banální námět, detektivku v americkém stylu scenáristicky zpracoval neznámý berlínský autor Rudolf Schneider. Filmové periodikum Film Kurier označilo film za neúmyslnou parodii na detektivku, žádná z kritik neuváděla Murnaua jako režiséra a v jedné z nich dokonce stálo bude nejlepší jméno režiséra vůbec nezmiňovat3.
Zatímco předchozí film kritika ztrhala, Murnauův další snímek Marizza, Genannt die Schmuggler-Madonna – Marizza, zvaná pašerákova Madonna (1920-1) byl přijat velice kladně. Byla obdivována nejen mizanscéna, ale i adaptační umění Janowitze a kamera Karla Freunda4 - dochované fotografie a ilustrace v programu značí velký cit pro světelnou kompozici a hloubku záběru. Poměrně komplikovaný děj zachycuje těžký život chudé dívky Marizzy v podání bulharské herečky Manjy Tzatschewy.
Další ztracený snímek, na němž se Murnau podílel i jako producent, byl pojmenován Die Austreibung – Vyhnání (1923). Scénář napsala Thea von Harbou podle hry dramatika Carla Hauptmanna. Tento film vypráví v duchu kammerspielu o konfliktu věrnosti půdě a touhy opustit ji, kdy farmářský syn prodá kvůli své zrádné ženě půdu vlastnili po dlouhá léta jeho předci. Kritici tuto adaptaci přijali mnohem lépe než Murnauův film Fantom ž vznikl o rok dříve také podle scénáře They von Harbou á tehdy adaptovala novelu Carlova mladšího a slavnějšího bratra Gerharda Hauptmanna. Podobně jako v případě předchozího filmu, i tady kritika chválila podmanivou atmosféru interiérů, krásu zasněžené krajiny a noční scény snímané Karlem Freundem. Naopak kritizováno bylo nadmíru použitých titulků, příliš pomalé tempo a kritici také prorokovali se film nikdy nestane velkým komerčním úspěchem5. I přes úspěch Hořícího dolu byl Murnau pro veřejnost stále neznámým režisérem. Ještě v roce 1922 pochybovali novináři ve Film Kurier o jeho místě mezi tzv. velkými režiséry a napsali teprve čas ukáže, zda se Murnau stane populární ikonou. Zároveň však dodávali se mu již povedlo zaujmout odbornou veřejnost, a to především filmy Cesta do noci a Upír Nosferatu.
V roce 1922 Murnau zamýšlel natočit film Orkan (Smršť) podle Wagnerovy opery Bludný Holanďan, ale projekt byl zastaven že byl očekáván dánský film na stejné téma. Dalším projektem ý nebyl nikdy realizován, byl film Zwischen Neun and Neun (Od devíti do devíti). Měl to být první z filmů é chtěl Murnau sám produkovat po svém návratu z Ameriky v roce 1927. Ovšem plánu se musel vzdát kvůli smlouvě podepsal s americkým studiem Fox, a odjel zpět do USA, kde následujícího roku natočil již zmíněný film Čtyři ďáblové. Málokdo také ví Murnau se podílel na scénáři k filmu Komödie des Herzens (1923) ý režíroval Rochus Gliese. Pod scénářem ý vycházel z novely Sophie Hochstätterové, byl podepsán Peter Murgli ž je kombinace příjmení Murnau – Gliese.