Kritika

Mezi zdmi patří k několika výrazným filmům z poslední doby é záměrně smazávají hranice mezi realitou a fikcí. Nejasnost a prostoupenost obou termínů v současném mediálním světě je pak základem jejich svébytné poetiky. Podobně jako Redacted Briana de Palmy, Still Life Jiy Zhang Keho nebo Juventude Em Marcha Pedra Costy je Cantetův nový film založen na reálně existujícím prostředí či protagonistech ž jednání je režisérem upravováno do výsledného koherentního a víceméně dramatického tvaru. Zároveň jsou tyto (a některé další) filmy snímány HD kamerami s vysokým rozlišením, podporujícím dojem reálnosti, na druhou stranu každý z režisérů s digitálním obrazem dále pracuje – ať už v podobě De Palmovy simulace amatérských záběrů, Costova delikátního svícení či vyvážených kompozic a barevných tónování Jiy Zhang Keho.

Mezi zdmi je také jediný z těchto snímků ý se podařilo uvést do české distribuce. Zásluhu na tom má bezpochyby canneská Zlatá palma, první pro domácí francouzskou kinematografii po dlouhých jednadvaceti letech od proslulého Pialatova dramatu Pod sluncem satanovým. Cantet – vystudovaný filmolog a režisér – vyšel z románu sociologa Françoise Bégaudeaua ý v něm zachytil některé události ze své učitelské praxe na jedné základní škole na pařížském předměstí. Film se však od předlohy posouvá jiným směrem hlavně svým způsobem natáčení. Jako učitel před objektivem vystupuje samotný Bégadeau a do rolí studentů jeho bývalé třídy byli typově obsazeni různí žáci. Samotná režie spočívala v rozdělení úloh: zatímco Bégadeau určoval dění ve třídě, Cantet instruoval tři kameramany, kteří vše kontinuálně zaznamenávali. Jedna kamera byla vždy zaměřena na Bégadeaua, druhá sledovala toho, s kým zrovna probíhal rozhovor, a třetí snímala ostatní studenty. Jednotlivé situace vznikaly na základě společného přípravného workshopu, v němž byla probírána hlavní témata, zbytek byl otázkou improvizace a momentální reakce. Takto se do filmu podařilo vnést zcela spontánní projevy – neotřelé záznamy okamžiku.

Navzdory těmto dokumentaristickým postupům má Mezi zdmi poměrně ucelenou, uzavřenou a logickou vyprávěcí strukturu. Něco přes dvě hodiny filmového času zahrnuje jeden školní rok od úvodního seznámení přes dílčí konflikty až po závěrečné bilancování. Narace zůstává omezená na postavu učitele ý je přítomný všem scénám. Pokud vyprávění vůbec opustí uzavřený prostor třídy, pak v těchto několika málo výjimkách získáváme skrze učitele představu o širším fungování školy: jsme přítomni poradám, neformálním setkáním s kolegy, rodičovským schůzkám. Známe učitelovy úvahy, pochyby a motivace, zato svět jeho žáků nám zůstává spíše skrytý. Je to svět „toho druhého“, se kterým je nejprve navázán kontakt, pak rozveden rozhovor ý může, ale nemusí přejít v trvalejší vztah.

Setkávání s „druhým“ či lépe „jiným“ je jedním z hlavních témat filmu. Bégedeauova škola totiž není běžnou vzdělávací institucí, v níž musí být překonávána tradiční propast dvou generací. Její umístění na periferii Paříže podmiňuje velmi složité sociální rozvrstvení. Bégadeau tak čelil různým formám překážek: třídních (všichni žáci pocházeli z nízkých vrstev obyvatelstva), rasových (Francouzi, Arabové, Číňané, obyvatelé Mali a Antil), náboženských a v neposlední řadě kulturních. Film v omezeném prostoru a čase pregnantně vystihuje širší, celospolečenské posuny, ke kterým dochází v dnešní Evropě. Její tisíciletá civilizace se razantně proměňuje příchodem obyvatel z jiných kulturních oblastí, kteří jen obtížně přijímají její hodnoty. Během tohoto „setkání“ (pokud nechceme užít ostřejšího a v některých případech vhodnějšího slova „střet“) dospějí obě strany – jak ukazuje Cantetův film – k nutným kompromisům, nebo, v horším případě, naprostému nedorozumění a odcizení. Mezi zdmi střízlivě zobrazuje obě varianty a přibližuje chybné kroky všech zúčastněných. Nikdo není bez viny. Ale všichni prožíváme stejnou zkušenost. Vyjádřit tuto zkušenost „překročení hranic“ skrze formu popírající tradiční filmové druhy (dokument / hraný film)  jen přirozenou volbou.

Jan Křipač
kripac@fantomfilm.cz