Kritika

Ať již se vám to líbí nebo ne, atmosféra posledních filmů Woodyho Allena se zkrátka liší od těch starších situovaných do převážně newyorského prostředí. Zatímco komedie Sólokapr (2006) ještě hojně využívala příznačně excentrického hereckého projevu, nemluvě příběhu ž espritem a ústředním potenciálem je situační komika ve stylu Prokletí žlutozeleného škorpiona (2001) či Darebáčků (2000), dramata Match Point (2005) a Cassandřin sen (2007) se veskrze „vzpírají“ Allenovu typickému režijnímu rukopisu. Tento obrat dost možná zamrzí řadu konzervativních příznivců Allenových starších snímků, zároveň však vyvrací dílčí spekulace o stagnaci či klesající kvalitě jeho současné tvorby. Komedie Vicky Cristina Barcelona stojí rozkročmo mezi režisérovým tradičním stylem a chutí v mezích vlastních možností experimentovat a inovovat, přičemž oba dva postoje se příjemně doplňují ž činí výsledek velmi podmanivý.

Po obsahové stránce se jedná o titul dramaticky vystavěný věrně v intencích Allenovy poetiky. Příběh třech žen é spojuje vášeň k temperamentnímu umělci (Javier Bardem), ale i určitá bezradnost v osobním, zejména pak milostném a sexuálním životě, nijak nevybočuje z profilu Allenovy filmografie. Co však činí jeho poslední snímek zajímavý je řada detailů, drobných nápadů ž prostřednictvím vypráví v podstatě banální příběh. Je to především práce s filmovou řečí á povyšuje a zároveň i vymezuje snímek z často vytýkané jednotvárnosti Allenovy „běžné“ produkce. Za pozornost stojí průvodní hlas vypravěče ý po vzoru Truffautových filmů, deskriptivní, místy jemně ironickou, ale v zásadě velmi neosobní formou doplňuje příběh o řadu postřehů a komentářů k chování jednotlivých protagonistů, ale popisuje i atmosféru prostředí a náladu scény.

Pozoruhodný je i fakt ým pestrým způsobem pracuje režisér s formou celkově. Pryč jsou doby, kdy se Allen oddával dlouhým nepřerušovaným záběrům a minimu výtvarné zdobnosti. Snímku vévodí nejen práce s nejrůznějšími vizuálními ornamenty, ale především důraz na láskyplné vykreslení prostředí. Atmosféra snímku přímo vybízí k jemně melancholickému, ale převážně vzdušnému a barvitému ladění. Kamera snímá španělský venkov, ale i Barcelonu tak  vynikl duch i krása tohoto místa. Nejedná se o pouhou kulisu intimního příběhu. Allen dokázal prostřednictvím svého díla složit Španělsku hlubokou poklonu, stejně jako jí složil v předchozích filmech New Yorku.

Je zřejmé  po Match Pointu a Sólokaprovi se Allenovou múzou stala Scarlett Johanssonová, přičemž její role ve Vicky Cristině Barceloně na sebe rozhodně nestrhává veškerou pozornost a důstojný prostor je věnován prakticky celému ženskému triu. Zatímco Rebecca Hallová má svým hereckým výrazem nejblíže k neurotičnosti Allenových hrdinů, postava ztvárněná Penélope Cruzovou vyniká pro změnu příkladným jižanským temperamentem a scény, v nichž je konfrontována s hereckým kolegou Javierem Bardemem, patří po zásluze k nejhumornějším, případně k těm nejmrazivějším vůbec. Určitý podíl na jejich působivosti nese i skutečnost  jsou velmi často odehrány v mateřském jazyce herců ž jim společně s častou improvizací jen přidává na mimořádné spontaneitě a živelnosti. Každá z žen má k postavě bohémského Juana Antonia poněkud odlišný vztah. Zatímco Vicky je přitahována jeho přístupem k umění a obecně jeho životní filozofií, na Cristinu působí Juanova živočišnost a sexuální magnetismus. Malířova bývalá žena Maria Elena zase prožívá intenzivní, nicméně rozervanou a bolestnou lásku  charakterizují jednak citlivé, křehké, ale i agresivní emocionální výpady.

Ač se může někomu zdát Allenova studnice nápadů a postřehů o vztazích a o životě celkově dnes – v rámci jeho úctyhodné filmografie – vyčerpaná a poněkud monotématicky zacílená, stále lze hovořit o jeho filmech žto dílech s vysokým standardem. Snímek Vicky Cristina Barcelona toho není výjimkou. Jedná se o titul napsaný a zrežírovaný lehkou rukou ý i navzdory tomu dokáže vyprávět o věcech vážných, o vztazích a o pocitech é lze často jen stěží pochopit, rozumě vysvětlit, natož je zhmotnit a popsat ve filmu.