Sekce Na východ od Západu tvoří nedílnou součást karlovarského festivalu, přestože se mezi diváky netěší takové popularitě např. Soutěžní sekce, Fórum nezávislých nebo Horizonty. Vzhledem k situovanosti naší republiky v Evropě má však ve festivalovém programu své oprávněné místo, stvrzené navíc tím od roku 2005 se z ní stala sekce soutěžní. Co může od ní publikum očekávat? „East West“ se sekci v kuloárech také říká, nabízí většinou filmy ze střední a východní Evropy, Ruska a také republik bývalého Sovětského svazu. Většinou jde o příběhy ze současnosti natočené v tamních produkčních podmínkách ž pro nepoučeného diváka obnáší dvojí úskalí. Jednak se nemusí jednat o formálně vybroušené výpovědi (o to větší místo zde mají autorští filmaři) sama výpověď má daleko k příjemné, bezstarostné podívané, poněvadž se zde vypráví o současnosti á mnohdy není v někdejší Zóně povzbudivá.
Vítězný film
Letos se soutěžní sekce Na východ od Západu zúčastnilo patnáct filmů é se už tradičně promítaly za účasti svých tvůrců v budovách Divadla (premiéra) a Lázních III. (repríza). Z hlediska země původu se všem snímkům vymykal Tulpan ý natočil ruský režisér Sergej Dvorcevoj v koprodukci Německa, Švýcarska, Kazachstánu, Ruska a Polska a s podporou evropského programu Media. Vzhledem k místu děje, jímž byla prašná step, byl především vnímán jako reprezentant Kazašské republiky. Tulpan nabídl tragikomický příběh mladíka ý se po vojenské službě u námořnictva vrací na venkov, kde se rozhodne usadit a „udělat se“ pro sebe. Ke kočovnému stylu života však potřebuje nevěstu, a proto se svým švagrem s jehož rodinou sdílí jednu jurtu, navštěvuje dívku Tulpan (rozuměj Tulipán) přesvědčili ji a její rodiče on je pro ni ten pravý. Za celou dobu sice neuvidíme její tvář, zato jsme svědky všedních dní novodobých nomádů, chovajících ovce a kozy jako zdroje obživy. Kamera je zachycuje v bezprostřední blízkosti, včetně porodů – příchod jehňátek na svět sledujeme takřka v přímém přenosu. Snímek Tulpan působí do jisté míry jako „reality show“ á nezapře dokumentaristickou zkušenost Sergeje Dvorcevoje, debutujícího zde v oblasti celovečerního hraného filmu. Za dojmem lehkou rukou natočeného snímku se však skrývají čtyři roky usilovné práce celého výrobního štábu. Hrdinové filmu jsou hráni profesionálními herci, dokonce i mladíkovy odstávající uši, kvůli kterým si jej nechce Tulpan vzít za muže, byly aranžované. Vedle porodních scén na sebe strhávají pozornost i záznamy stepních vzduchových vírů, u kterých režisér v debatě upozorňoval se nejedná o počítačové triky, ale o každodenní přírodní jev ve stepi. Domnívám se však nejen svou vnější exotičností má snímek Tulpan šanci oslovit současného diváka. Jeho „story“ je další z variací na archetyp hrdinovy cesty k dospělosti, tady navíc ztvárněný suverénní filmařskou formou. Od svého uvedení patřil Tulpan k favoritům soutěže, a když zazněl při udělovaní cen konečný verdikt poroty o jeho vítězství málokdo byl překvapen. Snímek získal i nestatutární cenu NETPAC (Network for the Promotion of Asian Cinema).
Další oceněné filmy
Naopak pro někoho nečekané mohlo být udělení Zvláštní ceny poroty bulharskému filmu Šičky ý natočil třiapadesátiletý režisér a scenárista Ljudmil Todorov. Tvůrce vyšel z fenoménu migrace současných mladých lidi z venkova do metropolí, v nichž se pokoušejí prosadit. Je to i případ jeho tří hrdinek é se ocitají v Sofii doufajíce zde najdou nějaké zaměstnání. Společně sdílený pronájem jim přinese tvrdou zkoušku jejich přátelství. Zatímco se jedna z nich díky vztahům s dobře situovanými muži rychle osamostatní, druhé dvě nejsou tak společensky úspěšné a skončí tam, od čeho doma utíkaly: u strojů na sešívání kousků dámského spodního prádla. Také jejich životy zkomplikují milostné vztahy (ta energičtější z nich na ně málem zaplatí životem), nikdy se však sobě nevzdálí natolik se k sobě chovaly jako k cizímu člověku. Co nelze upřít Todorovově filmu je lehkost, s jakou je natočen. V příběhu všechno „klape“ bez výraznějších zádrhelů, hlavní představitelky hrají výborně. Přesto se ale divák neubrání dojmu sleduje až příliš snadno stravitelný film. Emocionálnější ponor do niter dívek é se pokoušejí obstát a zároveň si užít velkého světa, by nebyl, myslím, na škodu.
Další cenu, ovšem nestatutární, si odnesl maďarsko – rakousko – německý snímek Barthalo! Hodně štěstí! mu ze sedmnácti evropských snímků ž měly na karlovarském festivalu světovou premiéru, udělila síť evropských kin Europa Cinemas. Hraný dokument o Lórim a Larim, dvou kamarádech, z nichž jeden (Lari) je Róm, se odehrával od roku 2003 až po současnost. V průběhu oněch let doznávalo jejich přátelství různých podob. Z Lóriho se stal turistický průvodce po Egyptě, zatímco Lari se nikdy ničím nestal a dál pobýval poblíž maďarsko-rumunské hranice. Přes všechny peripetie, do kterých zasáhly i změny společensko politických poměrů, však jejich přátelství vytrvalo a na závěr si Lóri a Lari společně u cimbálu opět zazpívali. Režisér Róbert Lakatos, Maďar narozený v Rumunsku, dal svému celovečernímu debutu spíše improvizovanou podobu, snímek působí bezprostředně a vtipně, byť se jeho obsah dá jen stěží převyprávět. Zahraniční recenzenti přirovnávali oba hrdiny ke známému Boratu Sagdijevovi, TV reportérovi Kazašské státní televize, tvůrce však jakoukoliv souvislost popřel. Osobně jsem Lakatosově filmu v soutěži nedával velkou naději, reakce publika během promítání i po něm mě však přesvědčily diváci jeho filmu rozumí.
Pozoruhodné filmy bez ocenění
Odvaha jít proti proudu diváckých očekávání a zaměřit se na závažnější témata byla patrná u Rokle ruské režisérky Mariny Razběžkinové á podobně jako Sergej Dvorcevoj má za sebou dokumentaristickou zkušenost a pokouší se prosadit na poli hraného filmu. Po skvostném Času sklizně, tragikomickým ohlédnutím za stalinskou epochou (uvedeném v Karlových Varech v roce 2004), se na základě stejnojmenné povídky Sergeje Jesenina vypravila hlouběji do ruské minulosti, na počátek 20. století, odehrávající se někde v zapadlé vesnici. Přes množství postav je její Rokle především příběhem mladíka Kareva, poznamenaného jakýmsi temným stigmatem. S kýmkoliv se dostane do bližšího, případně intimního kontaktu, tomu přinese osobní zkázu, ne-li smrt. Jde snad o důsledek toho opustil svou rodnou vesnici a zpřetrhal tak svoje kořeny s domovem? Jednoznačné vysvětlení snímek nepřináší, naznačena je však paralela s tajemnou roklí u vesnice jako temného zákoutí lidské duše. Měl-li Čas sklizně podobu jakéhosi obrázkového leporela, Rokle má tvar mnohem syrovější. Ruční kamera zachycuje peripetie Karevova osudu, dramatické sekvence jsou prokládány intermezzy, tónovanými celkovými záběry na měsíční oblohu apod. Režisérka se nevyhýbá zobrazování násilí a nahoty, ve výpravě působivě zpřítomňuje minulost. V množství epizod se však poněkud ztrácí drama Karevova života, není jednoduché se ve filmu zorientovat. Řadu motivů (nejen etnograficky podmíněných) vysvětlila Razběžkinová až po promítání v rozpravě s diváky ž svědčí o ne zcela naplněných režijních záměrech. Nicméně film je vnitřně natolik rozmanitý působí jako rezervoár obrazů, bezděčně se zpřítomňujících i několik dní po zhlédnutí.
Nevyjasněnost autorských ambicí byla patrná také u dalšího sympatického snímku Ptačí sezóna ý vznikl jako projekt čtyř mladých lotyšských režisérů Janise Kalejse, Gatise Smitse, Janise Putninse a Anny Viduleji. Také tento film se zaměřuje na život jednoho člověka, ovšem tím způsobem každý z tvůrců zachytil určitou etapu jeho života. Dětství, puberta, dospělost a zralost, chcete-li stáří. Každé údobí má svou specifickou atmosféru, v každém z nich hrdina vyznívá jako outsider ý se neumí zařadit do společnosti. Film však divákovi neposkytuje celistvý zážitek, poněkud rušivý je nesoulad mezi třetí a čtvrtou epizodou. Ve třetí se hrdina projevuje jako nerudný byznysmen, přičemž se dá předpokládat, z čeho jeho nespokojenost vyplývá. Ve čtvrté je nemluvným průvodcem po ptačí říši: zahraničním turistům poskytuje zážitek z lovu dravců. Zdá se právě v tomto tichém souznění s přírodou našel své místo, naslouchání ševelícímu rákosí, křiku opeřenců a dalším zvukům fauny a flóry odpovídá jeho introvertní povaze. Zestárlého hrdinu ztělesnil jediný profesionální herec tohoto filmu, Liubomiras Lauciavicius. Projektu jako takovému je poněkud na škodu každý z filmařského kvartetu si až příliš hraje na svém písečku ící přístup k tématu by nebyl od věci. Oceňuji však snahu zúčastněných vyprávět především obrazem a zvukem, ne dialogem (zejména první a čtvrtá epizoda) á Ptačí sezóně dává zvláštní, snivou atmosféru. Jako by se celý film vzpíral racionálnímu vysvětlení by bylo povoleno různočtení (v samotném úvodu snímku je v jednoduchém titulku zachycen polysémantický význam slovního spojení "ptačí sezóna"), a divák si může vybrat, zda bude celý projekt vnímat v jednotlivých segmentech nebo celistvě. Autorské hledisko se až příliš otevírá oběma možnostem ... a ani v jednom případě důsledně.
Vyrovnané šance
Mezi patnácti celovečerními filmy letošního ročníku sekce Na východ od Západu jsem osobně nezaznamenal žádný vyloženě nepovedený snímek. Sám se částečně na této sekci dramaturgicky podílím formou doporučujících nebo zamítavých posudků na jednotlivá díla ých přijde do karlovarského festivalu stovky. Samozřejmě že ne všechny filmy stihnu zhlédnout jsem sám zvědavý ý z nich se stane tím "vyvoleným" v "East Westu" hájil barvy své země. Naši kinematografii zastupoval film Vladimíra Michálka O rodičích a dětech ý byl důstojnou zprávou o kvalitnější části naší letošní produkce.