Téma

Jasnou odpovědí na otázku -li film Dravci western  lakonické: nikoliv. Přesto tento skoro již dekádu starý snímek nabízí zajímavou paralelu ke  světu westernů. Nacházíme se v období mexicko-americké války (1846-1848), tedy období pro western jak dělaném. Vše nasvědčuje tomu  někde poblíž se prohánějí honáci dobytka a nebojácní šerifové vážou oprátku pro lupiče, pouze v zapadlé horské vojenské pevnosti Fort Spencer plyne čas tak trochu jinak. Film nás prostřednictvím jednoho z hlavních hrdinů Johna Boyda (Guy Pearce) uvede mezi nesourodou skupinku á nezapadá mezi elitu armády  vyexpedována na okraj vojenské slávy do zimou prolezlé divočiny. Boyd má sice fyzické rysy správného westernového hrdiny, přesto mu chybí vnitřní odvaha, definuje jej strach ž obrací Dravce na úplně jiný žánrový břeh, tedy k hororu. Boyd je sice vystaven momentu, kdy se hrdinou mohl stát (na bojišti v Mexiku), přesto v něm strohá realita armády a pohled na krvavý steak ý mu na oslavě vítězství dopřeje jeho velitel, vyvolá naopak nevolnost. Psychická deprese a fyzická destrukce jej bude provázet celým filmem.

Brzy se na scéně vedle Boyda objeví hlavní tahoun filmu Robert Carlyle v roli ďábelského plukovníka Ivese aka kněze Colqhouna (za něhož se vydává) ý byl posednut indiánským prokletím zvaným wendigo. Wendigo je ekvivalent našeho vlkodlaka a Indiány ve filmu je prezentován spíše v důsledcích é jej provázejí, tedy kanibalismus, než ve výrazné fyzické proměně. Kanibalismus se však ve Dravcích manifestuje jako infekce á se na člověka přenáší pozřením lidské tkáně. Vzhledem k tomu  vědecké výzkumy na toto téma pravděpodobně oficiálně neproběhly, musíme se smířit i s tím  tvůrci a Indiáni mohou mít pravdu. Lidské maso je možná zdravé a léčivé. Duši  wendigo pozřeným obětem ukradne, totiž film definuje jako lepší zdravotní stav, fyzickou sílu, v mnoha ohledech i nesmrtelnost. Termínem duše by tedy byly jen nepřesně pojmenované funkce lidského těla  vegetativní a regenerující složky.

Boyd díky tomu  je v divočině zraněn a odkázán sám na sebe, lidské maso zakusí také, pozná jeho regenerativní účinky, avšak morální kodex a hluboce zakořeněný společenský zvyk nejíst bližního svého jej nakonec donutí k sebeoběti ž je již infikován chutí tkáně vlastního druhu. Naopak Colqhoun již dávno překročil mýtický práh a plně hlásá nové pojetí společnosti. Pevnost Fort Spencer se mu má stát baštou, kde bude selektovat, kdo se k němu přidá a kdo bude sloužit jako živná hmota (jak koneckonců říká i citát uvádějící film: „Sněz mě.“). Doslovné narážky na křesťanské symbolické jedení Těla Páně jsou přítomny také. Colqhoun se v počátku maskuje jako kněz, na konci si kreslí kříž na čelo, skutečný kněz v pevnosti je naopak vylíčen jako prostoduchý chlapík. Colqhoun se po misionářsku snaží nebohého Boyda dohnat k transformaci sebe sama, ten však odmítá. Právě tím  svérázně a doslovně postavy koketují s ideou základního křesťanského rituálu, posouvá film hororové klišé o zastavení netvora k revizionistickému pochopení odvrácené stránky přírody. Jak hlásá i druhý Nietzscheho citát v úvodních titulcích – kdo si s dravci zahrává, ten se jím i stane. Posun je tedy evidentní – neřeší se morální pokleslost celého procesu, ale proces sám a existence ve stavu ž z něj vychází.

Dravci jsou výjimečně inteligentní snímek a zejména druhá polovina je méně akční, omezena jen na prostor horské pevnosti ý vede Boyda k meditaci nad tím, na kterou stranu se přiklonit. Protože však hybatelem Dravců není metafyzický činitel ým je duše, nýbrž tělo  i tato meditace poněkud krvavá.

Dravce natočila jinak ne příliš známá britská režisérka Antonia Bird. Přesto byl „duší“ filmu Robert Carlyle ý scénář dostal k přečtení od režiséra Milčo Mančevskiho (Před deštěm, 1994) a stal se prostředníkem mezi studiem Fox é vlastnilo práva, a zmíněnou režisérkou, se kterou spolupracoval již dříve. Scénář Teda Griffina (Dannyho parťáci (Soderbergh, 2001), Švindlíři (Scott, 2003)) byl několikrát přepsán, ale na place naštěstí opět předěláván k původnímu obrazu, tedy více méně tak  je podán ve výsledném celku. Vše je navíc podtrženo hudbou Damona Albarna ý spolupracoval s Michalem Nymanem. Její tóny jsou s filmovými obrazy Dravců organicky srostlé a výrazně se podílejí na budování atmosféry, přibližující zvrácené kanibalovo nitro. Vše podtrhuje nádhera „kalifornských“ hor, točená v Tatrách a v barrandovských ateliérech, kde byl zbudován interiér horských roubenek.

Český distributor neuvedl film nikdy do kin (což se stalo i dalším perlám na pomezí hororového žánru konce milénia  např. Smrtihlav (Proyas, 1998) nebo Upíři (Carpenter, 1998)). Český fajnšmekr je tedy opět odkázán na zatuchlé koutky videopůjčoven é jsou často příjemnějším místem, než plátna českých filmových klubů é dají přednost raději horším filmům od Gilliama nebo Kusturici. Dravci v současnosti kolují českou kotlinou i s lidovějším názvem Žer nebo umři a stávají se lidovou zábavou v půlnočních chvilkách na Primě v kostkovitém formátu 3:4.

Rudolf Schimera
schimera@fantomfilm.cz