Clint Eastwood tvrdí jedinými původními americkými uměleckými formami jsou jazz a western – vše ostatní je odvozené z evropské tradice. Sám se jimi nechal ve své tvorbě několikrát inspirovat a jeho Nesmiřitelní jsou některými považováni za poslední velký western ž tematické komplexnosti a tvarové sevřenosti se nepodařilo jinému filmu od té doby dosáhnout. Objevovaly se dokonce úvahy o smrti tohoto žánru – avšak v současnosti přece jen některé snímky dokazují opak. Western – jako každá jiná svébytná forma umění – je svým způsobem nevyčerpatelný.
Proto jsme se ve Fantomu rozhodli, věnovat březnové číslo tomuto tématu é nazýváme „obnovováním westernu“. Zajímá nás se žánr ý zklasičtěl již v němé éře, proměňoval a vyvíjel různými směry. Jeho dějiny nechápeme staticky a nedělíme je na jednotlivá údobí á na sebe reagují (klasická perioda versus revizionistická fáze versus postmoderna), ale domníváme se napětí mezi kánonem a jeho variací prochází všemi časovými celky napříč. Takto vedle sebe koexistují Přepadení a Psanec, Shane a Johnny Guitar, Rio Bravo a Forty Guns či (reverzně) Bledý jezdec a Mrtvý muž. A tutéž nejednoznačnost lze vysledovat také u oné dvojice filmů é dnes western oživují a jejichž recenze přinášíme – 3:10 Vlak do Yumy a Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem. Další články se zabývají tvorbou režisérů působících ve své době spíše na okraji zájmu ž jim dodalo potřebnou svobodu pro neotřelá řešení (Budd Boetticher, Tom Gries). Text o The Missouri Breaks chce upozornit na film ý vyloženě propadl a zůstal odepisovaným, ačkoli – při zpětném pohledu – patří k tomu nejzajímavějšímu vzniklo po Divoké bandě. Dravci Antonie Birdové je zase příkladem toho může být i v současnosti western obohacován o kontakt s jiným žánrem. V závěrečném „seznamu“ pak nabízíme jakýsi westernový „spodní proud“ – filmy é hýbaly žánrem bez ohledu na přízeň davu a kritiky. Doufáme tím navnadíme čtenáře k dalšímu probírání se zasutými oblastmi filmové historie.
