Kritika

„We all deserve to die. Tell you why, Mrs. Lovett, tell you why.
Because the lives of the wicked should be made brief
For the rest of us death will be a relief
We all deserve to die.“

Londýnský holič Sweeney Todd nebýval vždycky zahořklým a nenávistným vrahem. Jmenoval se Benjamin Barker, vedl šťastný život, měl krásnou ženu a dcerku. Do cesty mu však vstoupil zákeřný soudce Turpin ého okouzlila Barkerova žena Lucy. Holič byl proto neprávem odsouzen k doživotí, Lucy ponížena a dcera Johanna přijata za Turpinova vlastního potomka. Není divu  se nešťastný Barker, poznamenaný léty ve vyhnanství, rozhodl velmi krutě pomstít na těch, kdo mu nejvíc ublížili, a vlastně nejen na nich…

Není sebemenších pochyb o tom  montechristovská látka o pomstě á postupem doby hořkne a pozbývá na smyslu  pro Tima Burtona šitá přímo na míru. Burton vytvořil temný a dekadentní svět ý však postrádá některé tradiční rysy jeho předchozích filmů. Ačkoliv se celková stylizace velmi podobá všemu  je pro režiséra příznačné (dech beroucí vizuální stránka, expresionistická pokřivenost, podivínské a excentrické postavy), snímku chybí výraznější ironie a nadhled. Místy Burton sice koketuje s velmi černým humorem a první polovina filmu koresponduje i s nezaměnitelnou bizarností, známou kupříkladu z Ospalé díry nebo obou Batmanů, nicméně celý příběh daleko více svírá výlučnost antické tragédie, kde veškeré činy přibližují postavu k vlastnímu pádu a neodvratnému zániku. V tomto ohledu je Sweeney Todd jeden z nejdospělejších a nejvážnějších Burtonových filmů, a to i navzdory tomu  se v podstatě jedná o plnohodnotný muzikál.

Právě muzikálová rovina však může být pro některé diváky nepřekonatelným problémem. Sondheimův původní muzikál (inspirovaný krom jiného i Herrmannovou kompozicí k Psychu) je hudebně poměrně komplikovaný, místy kakofonický, na hony vzdálený klasickým hollywoodským muzikálům. Autorům se jednalo převážně o drobnokresebné vystižení duševních stavů hlavních hrdinů, o energii a o emoce „zhmotňující“ se právě v neurotických a žalostných písních é provázejí většinu děje. Přesto patří zpívané „konfrontace“ postav mezi nejzdařilejší pasáže filmu a nejen hudební stránka, ale i celkové aranžmá scény, kompozice, práce s pohyby kamerou a nejrozmanitější střihové postupy nastolují dojem exkluzivity a hravosti – montáž, v níž Sweeney podřezává zákazníky jako na běžícím páse, vražedný valčík Sweenyho a paní Lovettové atd.

Filmu pochopitelně dominuje Johnny Depp ý dokázal velmi citlivě přejít z polohy tragédiemi zkoušeného a zahořklého muže až k okamžiku, kdy se z hlavní postavy stává pomatený šílenec, neschopný rozlišovat mezi dobrem a zlem. Především v posledním dějství se z Todda stává opravdu děsivá karikatura muže ž touha po pomstě, prvně dlážděna dobrými úmysly, přerostla v zatrpklost a nenávist vůči všemu živému. Deppovi se přitom vyrovnává i Helena Bonham Carterová íž paní Lovettová je postavou přinejmenším stejně tragickou a tápající  je postava neblahého holiče. Pouze dvakrát se jí podaří dotknout a fyzicky přiblížit ke svému idolu – je příznačné  se tomu vždy stane při tanci. I zaslepenost je charakteristická pro obě postavy. Zatímco Sweenyho „citově paralyzovala“ touha po odplatě, paní Lovettovou zničila pro změnu přemíra citu a lásky k londýnskému vrahovi.

I v intencích muzikálového žánru se Burton opírá o svůj nezaměnitelný styl a vytváří svět ý je stejně temný a pokřivený jako postavy ž ho obývají. Co do vizuální podoby se autoři nejvíce přiblížili zmiňované Ospalé díře. Kameraman Dariusz Wolski potlačil barevnou škálu obrazu, takže film místy vyvolává zdání černobílého obrazu. S tím přísně kontrastují flashbacky laděné do pastelových tónů a všudypřítomná sytě rudá barva krve. Nepřehlédnutelná je i příkrá stylizace á strhává snímek k odkazu starých, „béčkových“ hororů a jasně dává upomenout na fakt  se i navzdory muzikálové předloze jedná o Burtonovo velmi osobní dílo. Navíc se na něj moc dobře dívá.