Kritika

Není překvapením  určité filmové žánry se probouzejí po zimním spánku do nového dne poněkud v nové podobě. Klasický hollywoodský muzikál se snažil mj. explicitně vytvořit novou realitu, plnou světla, hudby, tance a hlavně šťastných lidí; nový moderní muzikál (potom co překonal značnou mechaničnost osmdesátých let) s sebou přináší důraz na množství všemožných odkazů (pochopitelně nejen hudebních) ve víru tradičního příběhu  ukázal  hudba může být prostředkem vyprávění par excellence a ne pouhou „rekvizitou“. Zatímco ale tradiční filmový muzikál dbal o původnost vlastních hudebních aranžmá, dnešní podoba filmového muzikálu se naopak pyšní tím  snad lze nazvat hádankou spojenou s otázkou: „kdepak si to, drahý diváku, už slyšel?“

Julie Taymor si získala značnou část filmových diváků svou výtvarnou vizí moderní ženy nazvanou Frida (2002). Do českých kin nedávno vstoupil její nový snímek – Across the Universe (2007), filmová mozaika milostných zápletek šitých gramofonovou jehlou britských Beatles a sestavovanou postupnými kroky tradičních romancí v době bouřlivých 60. let, tedy v době á bytostně nenáviděla „umělou“ realitu a jazyk svých zajištěných rodičů. Srovnání s Formanovými Vlasy é se tu nabízí, není na místě. Julie Taymor se totiž snaží balancovat na hraně hned několika požadavků: chce pobavit, ohromit, zaujmout, nechat odpočinout a v neposlední řadě být kriticky aktuální. Ono proč ne, dá se říct, ale s Formanovou hravou a ostře až sarkasticky zaměřenou hrou se v tomto případě nemůže srovnávat.

I v případě Across the Universe lze tvrdit  hudba významně tvoří příběh vyprávění. Převážně jde o písně Beatles z let 1963-69 a tento fakt již předem získává filmu kladné body u těch diváků, kteří patří mezi obdivovatele daného hudebního „zázraku“ šedesátých let. Příběh milostných peripetií značně nesourodé dvojice hlavních protagonistů – Judea (Jim Sturgess) a Lucy (Evan Rachel Wood) – je skutečně prostý, resp. využívá všech známých překážek nutných k závěrečné scéně „hlubokého oddechu“. Zatímco Lucy je dcerou bohatých rodičů a má budoucnost – v kontextu amerického života – „ve svých rukou“, Jude je přístavním dělníkem v liverpoolských docích a jediné  skutečně může udělat  vydat se na cestu přes oceán. Skutečnost  Jude nakonec zakotví s Lucy a s jejím bratrem Maxem (Joe Anderson) ž vnáší do příběhu krutý fakt právě probíhající války ve Vietnamu, v New Yorku  utvrzuje pocit  Taymorová rozhodně nehodlá rezignovat na již zmíněnou mnohoznačnost svého vyprávění (protesty a demonstrace jsou střídány hudebními koncerty „nových“ umělců). Na své si pochopitelně přijdou především fanoušci britských Brouků, neboť jednotlivé písně se objevují skutečně ve velkém množství různých aranžmá, ale divákovi ý dává přednost spíše komplikovanější variantě hudební revoluce šedesátých let, se může lehce stát  získá pocit zcela opačný: z lehce poletujících broučků se stane jeden nepříjemný brouk v hlavě: „jestli už není čas ta zpropadená šedesátá léta pustit z hlavy?“

Taymorové ale nelze upřít dvě věci: jednak se ji podařilo vytvořit dvě opravdu nezapomenutelné sekvence (vojenského „přijímání“ a následného řádění v kontextu The Strawberry Fields Forever) a jednak opět ukázala  banalitu lze za jistých předpokladů akceptovat – chce to jen trochu talentu.

Michal Kříž
kriz@fantomfilm.cz