Myslím mou omluvou je fakt film byl dokončen pár týdnů před uvedením do kin, a já jsem opravdu neměl čas poskytovat jakákoliv interview. Ale pokud mám být úplně upřímný, souvisí to ještě více s tím interview nemám rád. Vždycky zde totiž existuje možnost být nepřesně citován, a nebo – což je horší – být citován přesně a pak svá slova vidět vytištěná. A pak jsou zde obligátní povinné dotazy typu „Jak jste vycházel s hercem X.Y? Kdo přišel s tím a tím nápadem? atd...“ Myslím Nabokov na to šel správně. Byl ochoten pouze napsat odpovědi a pak je poslat novináři si k nim dopsal otázky.
Nemyslíte Barry Lyndon je více tajemným filmem, o němž se hůře hovoří?
Ani ne. Vždy mi bylo na obtíž hovořit o jakémkoliv svém filmu. Co obecně zvládám, to je diskuse o informacích a zajímavých faktech spojených s pozadím příběhu. Tento přístup mi často umožňuje vyhnout se otázkám typu „Co to znamenalo? Proč jste to tak udělal?“ Například u Dr Strangelove jsem mohl mluvit o celém spektru bizarních představ spojených s možností náhodné a nezamýšlené nukleární války. Film 2001: Space Odyssey umožnil spekulovat o super-inteligentních počítačích, životě ve vesmíru a celé řadě sci-fi myšlenek. A Clockwork Orange zahrnoval zákon a pořádek, násilí, výkonnou moc v souboji se svobodou atd. U snímku Barry Lyndon nemáte tato jednotná témata, kolem kterých se může hovor točit, takže si myslím je to obtížnější.
Vaše tři poslední filmy se odehrávají v budoucnosti. Co vás nyní vedlo k natočení historického filmu?
Nemohu vlastně o žádném svém filmu říct mě vedlo k jeho natočení. Nejlépe to asi vyjádřím tak jsem se prostě vždy zamiloval do daného příběhu. Jít až za tento výrok, to by bylo to samé kdybyste se snažili vysvětlit, proč jste se zamiloval do své ženy: je inteligentní, má hnědé oči, dobrou postavu. Ale řekli jste vůbec něco? Jelikož právě procházím obdobím, kdy se rozhoduji ý film dělat příště, uvědomuji si nekontrolovatelný je proces hledání námětu a jak moc závisí na náhodě a spontánní reakci. Můžeme říct spoustu „architektonických“ věcí o tom by měl filmový příběh mít: silnou zápletku, zajímavé postavy, možnosti filmového vyjádření, dobré příležitosti pro herce k vyjádření emocí i pro tvůrce k prezentaci tematických idejí pravdivě a inteligentně. Ale to vše samozřejmě ještě nevysvětluje, proč jste si nakonec něco vybral. Asi můžete pouze říct byste si pravděpodobně nevybral příběh ý by neměl většinu ze zmíněných kvalit.
Když jste zcela svobodný při volbě námětu jste přišel na knihu od Thackeraye á byla téměř zapomenuta a od 19. století jen zřídka kdy vydávána?
Měl jsem doma na polici již řadu let komplet Thackeraye a před Barry Lyndonem jsem přečetl několik jeho románů. V jednu chvíli jsem uvažoval o Jarmarku marnosti (Vanity Fair), ale nakonec jsem nabyl dojmu by příběh nešlo vměstnat do rozsahu celovečerního filmu. Mimochodem, tento problém s délkou je nyní vyřešen televizními mini-sériemi é díky svému deseti až dvaceti hodinovému formátu a postupnému uvádění, vytvořily zcela rozdílnou dramatickou formu. Každopádně jsem si přečetl román Barry Lyndon, okamžitě mě velice zaujal. Líbil se mi příběh i postavy a zdálo se mi tu látku lze zfilmovat a nezničit ji přitom. Román rovněž nabízel příležitost udělat jednu z věcí é film dokáže ze všech druhů umění nejlépe – zobrazit historickou realitu. Popis nepatří k věcem é romány umějí nejlépe, ale filmy se s popisem vypořádávají s menší námahou, alespoň s ohledem na úsilí é musí vynaložit publikum. Totéž lze říct o sci-fi či fantasy é nabízejí vizuální výzvy a možnosti, na které v příbězích ze současnosti nenarazíte.
Jak jste došel k nápadu použít ve filmu komentář ve třetí osobě namísto vyprávění ich-formou z románu?
Věřím Thackeray použil postavu Redmonda Barryho k tomu vyprávěl svůj vlastní příběh v úmyslně zkreslené formě, neboť to tak bylo zajímavější. Namísto vševědoucího autora použil Thackeray nedokonalého pozorovatele, či spíše bychom měli říct – nečestného pozorovatele. Tím čtenáři umožnil si sám snadno rozsoudil pravděpodobnou pravdu v Barryho pohledu na svět. Tato technika skvěle fungovala v románu. Ale ve filmu máte samozřejmě objektivní realitu po celou dobu přímo před očima, takže efekt Thackerayho vypravěče v první osobě nelze na plátně zopakovat. Mohlo to fungovat jako komedie skrze juxtapozici Barryho verze pravdy a reality na plátně, ale já si nemyslím Barry Lyndon měl být dělán jako komedie.
Nezvažoval jste verzi bez komentáře?
Je zde tolik děje ý musíte říct. Díky voice-overu jste ušetřeni té těžkopádné dřiny, kdy musíte říct nezbytná fakta skrze úvodní dialogické scény é se mohou stát velmi únavnými a často nepřesvědčivými („Proklínám tu zatracenou bouři á potopila naši požehnanou loď!“) Voice-over je na druhou stranu skvělou legitimní a úspornou formou se dá vyjádřit dějová informace á nevyžaduje dramatickou váhu a která by navíc v dramatické - dialogické – podobě nemile nabobtnala...
Ale vy používáte voice-over i jinými způsoby. Například za účelem srazit emoci jednotlivých scén. Nebo k anticipování děje. Například hned po velmi dojemné scéně s německou vesnickou dívkou voice-over přirovnává onu ženu k vojáky často dobývanému městu.
Ve scéně zmiňujete, funguje voice-over jako ironický kontrapunkt k tomu je zobrazeno na plátně. Jedná se pouze o epizodní situaci, a musí být prezentována úsporně. Barry je k dívce něžný a romantický, ale jeho jedinou motivací je dostat ji do postele. Dívka je osamělá a Barry je atraktivní a laskavý. Když se nad tím zamyslíte, Barry asi nebyl jediným vojákem ého si ta dívka přivedla domů v době, kdy její muž byl ve válce. Mohli jsme to pojmout tak by Barry vysílal divákům signály o tom je oportunistický a neupřímný, ale to by nebylo pravdivé. Přece, když už podvádíme, tak to děláme co nejpřesvědčivěji, nebo ne?
Filmový komentář také slouží jinému účelu, v tomto případě mnohem více ve shodě s románem: Příběh má mnoho zvratů a odboček a Thackeray využívá Barryho dopředu naznačoval většinu z nejdůležitějších dějových zvratů, a tím snižuje riziko jejich zdánlivé vyumělkovanosti.
Když se blíží Barryho setkání s Chevalierem Balibarim, komentář předjímá emoce ých budeme svědky, a tím nejspíš snižuje jejich dopad.
Barry Lyndon není příběhem ý by závisel na překvapeních. Není důležité se bude dít, ale jak se to bude dít. Myslím Thackeray se vzdal výhody překvapení vyvolal větší dojem nevyhnutelnosti a snáze integroval to by jinak šlo vnímat jako melodramatičnost a vyumělkovanost. Ve scéně zmiňujete, kdy se Barry potkává s Chevalierem, buduje voice-over nezbytné základy pro důležitý nový vztah ž se mezi oběma muži rychle vyvine. Vyprávěním o Barryho pocitech osamělosti a izolovanosti daleko od domova i o jeho radosti ze setkání s krajanem v cizí zemi komentář připravuje půdu pro nadcházející scény é brzy následují a ukazují jeho silnou náklonnost k Chevalierovi. Další místo v ději, kde tato technika podle mého názoru funguje obzvlášť dobře okamžik, kdy vypravěč prozradí smrt Barryho mladého syna a přitom v záběru vidíme oba dva si spolu spokojeně hrají. Myslím komentář vytváří stejný dramatický efekt ý funguje například při znalosti se Titanik potopí a my přitom sledujeme bezstarostné přípravy na jeho vyplutí. Tyto úvodní sekvence by byly nevysvětlitelně pitomé, kdybyste si nebyli vědomi nárazu lodi do ledovce. Předčasné prozrazení blížící se katastrofy vás sice připraví o překvapení, ale zato se vytvoří napětí.
Ve filmu je velmi málo introspekce. Zpočátku je Barry otevřený ve svých pocitech, postupně však již mnohem méně.
Na počátku má Barry kolem sebe mnohem více lidí ým může vyjádřit své pocity. Jak se děj vyvíjí, a především po jeho svatbě, stává se čím dál více izolovaný. Nakonec neexistuje nikdo, kdo by ho miloval, či s kým by mohl mluvit otevřeně (možnou výjimku je jeho malý synek ý je však příliš mladý na to v tomto směru mohl Barrymu pomoci). Zároveň si ale nemyslím by absence introspektivních dialogických scén znamenala pro příběh nějakou ztrátu. Barryho pocity se odhalují skrze jeho reakce na čím dál více obtížnější okolnosti jeho života. Myslím totéž platí i pro ostatní postavy příběhu. Na každý pád, scény, v nichž postavy hovoří o svých pocitech, jsou neskutečně hloupé.
Narozdíl od jiných filmů é jsou často zcela zaujaty analýzou psychologie postav, vaše díla inklinují k vytváření mlhy kolem svých hrdinů. Například reverend Runt je velmi neprůhledná figura. Vůbec si nejste jisti é jsou vlastně jeho motivace...
Ale víte toho o něm přitom mnoho. Tedy rozhodně to je nezbytné: Nemá rád Barryho. Tajně miluje Lady Lyndon. Je upjatý a ovládající se. Jeho malý úsměv triumfu ve scéně v kočáře těsně před koncem vám prozradí vše podstatné se týká způsobu ým nahlíží na Barryho neštěstí a celkový vývoj situace. Rozhodně nemáte ve filmu čas znázorňovat motivace vedlejších postav.
Lady Lyndon je dokonce ještě zastřenější postava.
Thackeray vám toho o ní v románu moc neprozradí. Zdálo se mi to velmi zvláštní. Nedal vám příliš podkladů, ze kterých můžete čerpat. V knize je s Lady Lyndon ve skutečnosti jen několik dialogů. Možná ji považoval za kohosi záhadného a tajuplného. Každopádně film vám ji umožní dostatečně pochopit.
Udělal jste při adaptaci románu mnoho výrazných změn. Například jste připsal scénu posledního souboje a samotný závěr.
Ano, to jsem udělal. Ale byl jsem spokojen tyto změny byly konsistentní s duchem románu a zavedly děj přibližně na stejná místa to činil román že v kratším čase. V knize je Barry penzionován Lady Lyndonovou. Lord Bullingdon, považovaný za mrtvého, se vrátí z Ameriky. Najde si Lyndona a zmlátí ho. Barry, o kterého se stará jeho matka, nakonec umře jako opilec ve vězení. Toto a vše s tím spojené by zabralo příliš mnoho času, kdybych to měl věrohodně dostat do filmu. Ve filmu se Bullingdon pomstí a Barry je zcela poražen a dá se předpokládat směřuje k osudu ý není nepodobný tomu ž ho očekával v románu.
A scéna se dvěma homosexuály v jezeře rovněž nebyla v knize.
Zde se jednalo o problém dostat Barryho z britské armády. Pasáž v knize á se toho týká dost dlouhá a komplikovaná. Funkce scény se dvěma důstojníky – homosexuály spočívala v zajištění jednodušší možnosti Barryho útěku. A opět to vede ke stejnému konci a výsledku je tomu v knize odlišnou cestou. Barry ukradne uniformu a papíry britského důstojníka é mu umožní učinit krok za svobodou. Jelikož se jedná o čistě expoziční scénu, komično napomáhá maskovat pravé záměry.
Byl jste si vědom zdvojených situací é lze ve filmu nalézt (bičování v armádě, bičování doma, duely atd.), a narativní struktury připomínající tu v A Clockwork Orange? Přitahuje vás tato geometrická struktura?
Narativní symetrie vzniká v prvé řadě pod vlivem potřeby vyprávět příběh, než-li za účelem nějakého vědomého naplánování. Umělecký proces ým při natáčení filmu procházíte stejně tak záležitostí neustálého objevování je bořením předchozích plánů. Vaše první zodpovědnost při psaní scénáře spočívá v tom se co nejvěrněji drželi autorových myšlenek a idejí a byli si jisti opravdu rozumíte co napsal a proč to napsal. Vím to zní samozřejmě, ale divil byste se často se tak neděje. Scenáristé inklinují k tomu být „kreativní“ v příliš rané fázi práce. Dále se musíte ujistit příběh ve zdraví přežil fázi selektování a komprese á je většinou nezbytná pro to se vše vešlo do tří, lépe dvou hodin filmu. Tato fáze obvykle zpečetila osud velkých románů é vskutku potřebují „velké plátno“, na němž by byly vyprávěny.
V první půli filmu A Clockwork Orange jsme byli proti Alexovi, v druhé půli jsme stáli na jeho straně. V tomto filmu se pocity přitažlivosti / odporu vůči Barrymu proměňují po celý film.
Thackeray o knize hovořil jako o „románu bez hrdiny“. Barry je naivní a nevzdělaný. Je hnán neúnavnou touhou po bohatství a společenském postavení. To se ukáže jako nešťastná kombinace vlastností é nakonec vedou k velké smůle a neštěstí pro něj a všechny v jeho okolí. Vaše postoje k němu jsou smíšené, ale on má šarm a kuráž, a je nemožné ho nemít rád navzdory jeho marnivosti, necitlivosti a slabosti. Je to velmi skutečná postava á není ani konvenčním hrdinou, ani konvenčním padouchem.
Pocity é máme v závěru filmu, se blíží absolutnímu zmaru.
Možná spíše pocity tragédie. A díky tomu příběh dokáže integrovat všechny ty zvraty v zápletce, aniž by se stal melodramatem. Melodrama využívá veškeré problémy světa, obtíže a pohromy é dopadají na hrdiny demonstrovalo svět je přes to všechno to pravé, přijatelné místo...
Přeložil Vítek Peřina
(dokončení v prosincovém čísle)