Uvedení snímku 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny Cristiana Mungiua do české distribuce je filmovou událostí podzimu. Podobně výrazný, nesmlouvavý a naléhavý film už do konce roku v kinech neuvidíme. Zároveň se jím českému divákovi přibližuje jedno z center současné světové kinematografie ým je Rumunsko. Letošní Zlatá palma pro Mungiův film není náhodným a ojedinělým jevem, ale spíše symbolicky završuje stabilní zájem a mnohá jiná ocenění ých se rumunské kinematografii dostalo v posledních letech. Ta dnes představuje podobný objev ým byl v osmdesátých letech tchajwanský a v devadesátých íránský film. Již před 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny se v médiích běžně hovořilo a psalo o „rumunské nové vlně“.
Obrat od kritického stavu, kdy rumunská kinematografie stála na pokraji zániku, k nebývalému rozmachu umělecky podnětných filmů nastal po roce 2000. Na přelomu století se domácí produkce dokonce blížila nule. Situaci nastupujícím filmařům ještě ztěžovaly kromě celkové ekonomické recese země i poměry panující v státem zřízeném Národním centru pro kinematografii (CNC) é podporovalo film především. Dotace na jednotlivé projekty však byly udělovány převážně dřívějším režimním režisérům či bývalým členům grantové komise. Proti těmto praktikám ostře vystoupila skupina mladých filmařů, kteří nedostávali příležitost k vlastní tvorbě. Jejich pozice ještě posílila po prvních úspěších na mezinárodní scéně. CNC prodělalo vnitřní reformy směrem k větší transparentnosti a účelnosti vydávaných prostředků. Rumunští režiséři navíc nyní získávají stále větší podporu ze zahraničí, způsobenou ať už ohlasem jejich filmů či letošním vstupem země do Evropské unie, znamenajícím další ekonomický rozvoj a možnost nových zdrojů financování. Jediným problematickým poskytovatelem peněz zůstává místní trh ý nezaručuje finanční návratnost. V Rumunsku je velmi narušená síť kin a malý počet sálů je zásoben především hollywoodskou produkcí. Rumunské většinové publikum dává pochopitelně přednost zábavě před náročnějšími a tematicky i stylově „temnějšími“ snímky nové vlny. Pokud bychom chtěli hledat paralely s českou kinematografií á také prošla či prochází fází transformace, zde se nabízí první srovnání. Naši přední filmaři jako Hřebejk, Svěrák, Ondříček, Vejdělek a další hledají způsoby se divákům zavděčit, a bezpečně plní filmové sály. Jejich filmy však nevypovídají o ničem jiném než o své plytkosti. Jsou normálním zbožím s umělým obalem české vlídnosti, přístupnosti a nekonfliktnosti. Naopak rumunské filmy jsou kontroverzní a nepřizpůsobivé. Přesto je tamní kinematografie stále stabilizovanější, aniž by byla diktována vkusem a požadavky diváků.
Jinou paralelou je vztah k minulosti. Rumuni nemohou navazovat na bohaté dědictví moderního filmu 60. let, tak jako Češi, Poláci či Maďaři, a to je paradoxně osvobozuje. Vznikla nová generace z ničeho á mluví sama za sebe a neohlíží se na kulturní minulost á by ji zavazovala. O to více se věnuje minulosti politické a společenské. Předchozí generace neměly potřebný odstup a nedokázaly ve svých filmech vyjádřit komplikovanou zkušenost země prošla od komunismu ke kapitalismu. Tuto roli přebírají až současní režiséři, kteří odmítají jak historickou „amnézii“, tak falešnou nostalgii po životě v totalitě (Mungiova připravovaná filmová řada nese příznačně ironický název Povídky ve zlatého věku). Nezatíženi minulostí, stejně jako ještě nezakořeněni v současnosti předkládají zástupci nové generace, převážně narození v 70. letech, kontinuální obraz společnosti á hledá samu sebe uprostřed nově utvářeného světa. Velkou předností rumunských filmů pak je tyto celospolečenské proměny ukazují na konkrétních, živých příbězích jednotlivých lidí é jsou vyprávěny s nebývalou jasností a přímočarostí. Podobné příklady u nás neexistují. Zajímaví filmaři jako Švankmajer či Němec se utíkají k rafinovaně vystavěné imaginaci, ostatní – snad kromě dokumentaristů – naši postkomunistickou realitu konformisticky barví narůžovo (výjimek, vzdorujících tomuto trendu pár: Hezké chvilky bez záruky, Pusinky, Morávek). Paradoxně 40 let staré filmy české nové vlny jsou dnes aktuálnější než tematicky vyčpělé a formálně zastaralé pokusy současných držitelů místních cen é si čeští filmaři udělují sami sobě že na jiné nedosáhnou.
Rumuni se nemíní filmařsky prostituovat (použijeme-li Godardova příměru kinematografie k nejstaršímu řemeslu) a zaprodat svůj styl požadavkům trhu. Volnost v nakládání s filmovými prostředky, kdy jediným platným kritériem je adekvátně (nikoli příjemně) tlumočit příběh (nikoli příjemný), se stává jedním ze společných znaků jinak vzájemně odlišných poetik nové vlny. Konstantními postupy jsou velmi dlouhé záběry – přičemž kamera může být statická i ručně rozpohybovaná – upřednostnění reálných lokací před ateliérovými stavbami, inscenování do hloubky prostoru a nároky kladené na herectví é činí postavy rumunských filmů tak lidskými a přesvědčivými (ostatně ocenění za jednotlivé herecké výkony následují co do počtu hned za cenami pro film). V rovině vyprávění pak snímky spojuje kromě aktuální společenské tematiky i černý humor a satira á je namířena hlavně na oficiální státní instituce (vláda, armáda, policie, zdravotnictví atd.), ale nevyhýbá se ani mezinárodní kritice (viz americká militantní hegemonie v California Dreamin´ Cristiana Nemesca).
Za první film ý odstartoval celou rumunskou novou vlnu, bývá všeobecně považován titul Zboží a prachy Cristia Puiua z roku 2001 – anti-road movie v pomalém tempu, v němž hlavní postava (anti-hrdina – ze školy vyhozený student) hledá nejistou ekonomickou i společenskou budoucnost na cestě postkomunistickým Rumunskem. Hrdinové o rok pozdějšího Západu – černé komedie Cristiana Mungia – zase touží opustit Rumunsko úplně a zkusit své štěstí za jeho hranicemi v relativně bohaté západní Evropě. Oba tvůrci pak slavili úspěch se svými dalšími projekty zejména na festivalu v Cannes ý se stal hlavním zprostředkovatelem nových rumunských filmů se zbytkem světa. V roce 2005 vyhrála Puiova Smrt pana Lazaresca canneskou sekci Un certain regard a definitivně obrátila pozornost zahraniční kritiky k nastupující generaci. Film o absurdním „putování“ těžce nemocného starce bukurešťskými nemocnicemi é si s ním nevědí rady, byl uveden na několika přehlídkách i u nás, ale do oficiální distribuce se nakonec nedostal, stejně jako další mezník nové vlny – Ryna režisérky Ruxandry Zenide, natočený ve stejném roce. Příběh, přibližující neutěšenou realitu všednodenního života – konkrétně v dunajské deltě – skrze perspektivu dospívající dívky, napsal spolu s autorkou český scenárista Marek Epstein. Hlavní postavu ztvárnila Dorotheea Petre z nejtalentovanějších rumunských mladých hereček á za svůj výkon v dramatu Jak jsem strávila konec světa získala hereckou cenu Un certain regard v roce 2006. Jeho režisér, Cătălin Mitulescu, patří rovněž k zavedenějším jménům, když předtím vyhrál Zlatou palmu za krátkometrážní snímek Trafic. Jak jsem strávila konec světa je jedním z trojice snímků é se vloni vrátily k událostem z prosince 1989, při nichž padl Ceauşescův diktátorský režim. Mitulescu představuje nejvíce odlehčený pohled na dny Revoluce: sedmnáctiletá Eva chce utéct ze země a svobodně žít a cestovat po světě. Její mladší bratr ji chce pomoct, a tak plánuje zabít nenáviděného diktátora se svoboda dostala i do Rumunska. Reálná politika ho nakonec předběhne… Méně nadějeplný a spíše skeptický obraz, ovšem prostoupený ostrým humorem, nabízí film Cornelia Porumboia 12:08 východně od Bukurešti ý v Cannes obdržel Zlatou kameru za nejlepší debut. Revoluce je nahlížena několika postavami v retrospektivě ž zpochybňuje její význam a konkrétní výsledky. Složitou atmosféru revoluce potom do detailu vykresluje a přibližuje docudrama Radu Munteana Papír bude modrý o vojákovi ý se vzdá svých povinností a přidá se na stranu demonstrantů.
Zmínili jsme se pouze o několika základních a charakteristických filmech rumunské nové vlny á je dnes již tématem samostatných a rozsáhlejších přehlídek. Jako jiná novovlnná hnutí v minulosti, i ona bude zřejmě vázána na počátky tvorby této generace filmařů, z nichž každý se bude později vydávat jiným směrem. Nicméně první desetiletí 21. století zůstane v paměti zapsáno jako zlatý věk rumunského filmu.
Résumé
4 Months, 3 Weeks and 2 Days – the winner of the Golden Palm - is about to start its screening in the Czech Republic. It became the best-known film of the so-called Romanian New Wave. This movement of younger filmmakers was established in the last few years and it incorporates such figures as Cristian Mungiu or Cristi Puiu, director of The Death of Mr. Lazarescu. Romanian films – when compared to the overly conventional Czech cinema – show critically and in an innovative style (long takes, off-screen space, location shooting, strong performances) the problems of social transformation from the communist regime to the democratic country. But the complexity of reality is rendered in unique stories with elaborated characters and typical black humour. Therefore, this type of cinema has the potential to reach wider international audience.
