Kritika

Edward Wilson (Matt Damon) je Američan duší i srdcem. Věří ve svou vlast a její ideály é staví před spokojený rodinný život. Jako malý chlapec byl svědkem otcovy sebevraždy. Později se přihlásil mezi členy univerzitní organizace nazvané „Skull and Bones“ , na jejíchž základech v podstatě vznikla Ústřední zpravodajská služba – CIA. Edward byl jedním z těch, kdo se podíleli na její činnosti ž se datuje těsně po skončení druhé světové války od roku 1947. Služba vlasti však vyžaduje naprostou loajalitu a oddanost. Edward se postupem času propadá stále hlouběji do sítě nebezpečných intrik a lží. Ubližuje tak svému okolí a své rodině á se mu takřka odcizila.

Po filmu Dobrou noc a hodně štěstí (v bravurní režii George Clooneyho) přichází další snímek ý reflektuje vybranou pasáž z dějin významné instituce ž tak dramaticky ovlivnila politickou atmosféru Ameriky v polovině dvacátého století. Kauza CIA je příkladem velmi citlivé a důstojné interpretace fenoménu CIA. Robert De Niro ve svém třetím režijním počinu (Příběh z Bronxu – 1993, Kdo s koho – 2001) rezignoval na rozmáchlé vykreslení světa tajných služeb a soustředil se spíše na osud Edwarda Wilsona ý sám o sobě dostatečně vyjadřuje dvojsečnost praktik zavedených v CIA. Pochopitelně vyvstává i řada otázek ohledně cti, obětování se ve jménu svobody a pravdy, aniž by však snímek působil schematicky či proklamativně. Poněkud komplikovaný děj (navíc ještě zatížený řadou retrospektiv) a skutečnost  zde neexistuje konkrétní nepřítel, ale pouhé náznaky nebezpečí, divákovi velmi konkrétně přibližuje atmosféru studené války.

Příběh plyne klidně a volně, zdánlivě nevzrušivě, ale s neutuchajícím vnitřním napětím é se místy daří vygradovat do podoby neobyčejně působivých scén (nekompromisní výslech ruského zběha, svatba Wilsonova syna atd.). De Nirova režie je spíše tlumená a pro vytržení z letargie záměrně nevyužívá explicitní násilí nebo emotivně přepjaté momenty. Naopak se snaží udržet určitý odstup a prostřednictvím ústřední postavy á de facto nezmizí z plátna, se navíc z příběhu vytrácejí i silnější emoce. Film tak nabírá takřka deskriptivně odtažitý nádech, nehledě na fakt  je prakticky nemožné ztotožnit se s hlavním hrdinou. Díky herci Mattu Damonovi se „šedá“ postava Edwarda Wilsona doslova ztrácí v davu. Damon z ní učinil chladnou a „neprůhlednou“ lidskou bytost á dokáže ukrývat pravé city za přísný výraz a velmi striktní jednání. O to intenzivněji působí momenty, kdy se stává člověkem – scéna, v níž zpívá hluché dívce k tanci apod. Když si v závěru Edward čte dopis ž zanechal jeho otec na rozloučenou a v němž se vyznává ze všech chyb ých se dopustil jako otec i muž  zřejmé  tato charakteristika náleží i Edwardovi. Stejně jako jeho otec, ani on nedostál svým závazkům a nedokázal naplnit svůj život dobrem a štěstím. Stal se člověkem ý ztratil vše, aniž by si vysloužil úctu či respekt.

Kauza CIA je poměrně bezútěšný film, především kvůli příkře paranoidní a depresivní atmosféře á doznívá i ve scénách z rodinného kruhu. Je to zapříčiněno nejen vztahy mezi jednotlivými protagonisty – tato pouta jsou skoro bez výjimky velmi „krutá“ a neosobní –, ale i vizuální podobou filmu. Tu měl na starosti kameraman Robert Richardson ý se s De Nirem setkal na natáčení Casina (1995) a satiry Vrtěti psem (1997). Oba tvůrci se zaměřili na natáčení v temných interiérech. Záběry vedené z podhledu a bodové osvětlení umocňují pocit strachu a klaustrofobie. Edward je často zabírán v odrazech zrcadel a nejrůznějších reflexních ploch é symbolicky štěpí jeho charakter. Film je navíc vyveden převážně v tmavších odstínech, bez sytějších barev ž ještě zintenzivňuje paranoidní atmosféru studené války – nemluvě o použití dobových archivních materiálů.

Ačkoliv je Kauza CIA prosta akčních scén či atraktivních vizuálních prvků, udržuje si příběh konstantní rytmus a napětí. Je to zásluha přesné práce De Nirových spolupracovníků, ale i rozmanitého hereckého obsazení (Angelina Jolie, Robert De Niro, John Turturro a další), na které je opravdu radost pohledět. Velmi příjemným překvapením je zejména návrat Joea Pesciho. Ten se objevil před kamerou naposledy ve Smrtonosné zbrani 4 (1998), a jeho epizodní role italského přistěhovalce se bezpochyby zaryje hluboko pod kůži. Velmi disciplinovaný snímek je ideálním příkladem politického filmu ý se nesnaží být vyloženě tezovitý, kazatelský, ale zároveň velmi přesně vypovídá o profesní deformaci, o neostré hranici mezi patriotismem a paranoidní pomateností. Škoda jen té přemrštěné stopáže.