Kritika

Česká filmová distribuce koncem srpna tohoto roku konečně napravila chybu, nad níž se odborná obec pozastavovala už řadu měsíců. Faunův labyrint, zatím poslední opus mexického režiséra Guillerma del Tora, se v letošním oscarovém klání - co do počtu nashromážděných sošek - umístil na předních příčkách. Předcházela jej pověst skutečné filmové události posledních let, přesto trvalo ještě půl roku od letošního udílení Oscarů, než se díky jedné nejmenované menší distribuční společnosti dostal na plátna našich kin. Budiž jí za to vzdán velký dík že připravit české milovníky filmového umění o tento snímek by byla za prvé ostuda pro distributory a za druhé opravdu citelné ochuzení o skutečně ojedinělý filmový zážitek. Guillermo del Toro má vůbec u českých distributorů těžkou pozici. Jeho výtečný mysteriózní horor ze španělské občanské války Devil, ač svojí kvalitou vysoce převyšující úroveň filmových titulů, určených pro „videoprodukci“, byl do této kategorie zařazen a není divu  zcela zapadl. Přitom právě on by se dal nazvat jakýmsi předobrazem, skicou, na níž se tvůrce rozcvičuje pro malbu velkého plátna. Oba snímky mají společnou dobu, v níž se příběhy odehrávají – španělská občanská válka - , spojuje je i hlavní postava dítěte – sirotka, čelícího zlu, vtěleného do konkrétní lidské postavy i dějová poloha, v níž se realita a fantazie těsně a znepokojivě prostupují.

Samotný příběh Faunova labyrintu je prostý. Asi desetiletá dívka Ofelia přijíždí se svojí těhotnou matkou do neprostupných lesů kdesi na úpatí hor. Tam sídlí matčin druhý manžel, kapitán Vidal, velící fašistickým vojákům, kteří mají za úkol zlikvidovat skupinu partyzánů. Ofeliin otčím je doslova výlupek všeho zla – bezcitný kruťas a sadista, s chutí mučící zajatce, ať jde o muže  či starce. Ofelii od počátku instinktivně nesnáší a stejně tak její matku  použil doslova jako „schránku na syna“. Dívka žije v neustálém napětí a strachu o maminku i nenarozeného bratříčka a touží po úniku. Ten se jí nabídne v podobě tajemného fauna ž ji přesvědčuje o tom  je ve skutečnosti převtělenou dcerou mocného krále podzemní říše a její otec ji volá k sobě. Aby však dokázala  je skutečně onou ztracenou a opět nalezenou princeznou, musí splnit několik obtížných úkolů. Dívka souhlasí a roztočí tak spirálu událostí v reálném světě, vedoucích nakonec ke konci ve své podstatě dobrému – i když značně krvavému. Jen z toho  mu předchází, vás pojme vztek, smutek, děs a úzkost – dost možná i nevolnost -  ž původcem je bytost absolutně nepohádková – totiž člověk.

Co je na Faunově labyrintu z hlediska čistě filmového nejzajímavější  fakt  jeho příběh se úspěšně vzpírá jakémukoliv jednoznačnému žánrovému zařazení. Zahrnuje do sebe s až opulentní velkorysostí thriller, fantasy, pohádku, horor i drama a s každou touto kategorií pracuje velmi svébytným způsobem. Stejně tak neposkytuje divákovi jasnou odpověď na otázku, zdali faunova tajemná říše existuje jen v imaginárním prostoru vyděšené dětské duše jako zóna úniku před krutou realitou, anebo jestli jde o legendu, v níž je Ofelia opravdu princeznou á zabloudila na šílející lidský svět. Ve své nejednoznačnosti zůstává snímek absolutně důsledný a zachovává si tak nebývalou otevřenost vůči množství interpretačních variant. Na první pohled také zůstává jakoby skromně v intencích žánrovosti, na linii pouze „zábavné“, avšak zásluhou všech složek, sjednocujících se ve vzácné shodě na vysoké kvalitativní úrovni povyšuje drsně fantastickou podívanou na sugestivní podobenství o násilí, zlu, nevinnosti a oběti. A to jsou témata nejen věčná, ale v kontextu současné celospolečenské situace na globální i individuální úrovni opět vysoce aktuální.

Del Toro však zjevně netoužil po metafoře za každou cenu. Je znát  jeho prvotní ctižádostí bylo vytvořit především stylovou žánrovou podívanou, ostatní konotace é snímek vzbuzuje, jsou spíše jen pozitivním důkazem toho  se mu jeho záměr skutečně vydařil. Vždyť co může být pro filmaře příjemnější, než když se o jeho díle dá říci  diváka pobavilo a zároveň hluboce oslovilo. Del Torovi prakticky není po režijní stránce co vytknout – daří se mu vytvářet působivou vizuální atmosféru, udržovat napětí i spád, stejně jako vést herce k maximálně soustředěnému výkonu. Silně epickému ději jasně dominuje trojúhelník kapitán – Ofelia – hospodyně Mercedes v podání tří vynikajících Španělů: specialisty na temné charaktery Sergiho Lópeze, teprve třináctiletou, ale už zkušenou dětskou herečku Ivanu Baquero a oduševnělou i znepokojivou Maribel Verdú. López v úloze kapitána Vidala exceluje ve své schopnosti vytvořit postavu v pravém smyslu toho slova zrůdnou a přesto schopnou vyvolat v jedné scéně záblesk soucitu, stejně tak Verdú, ačkoliv je postavena jako jeho kladný protipól  ochránkyně ubohé Ofélie i prototyp neokázale statečné bojovnice, vzbuzuje v některých momentech strach. A mezi nimi těká dokonale senzitivní mladičká protagonistka á svojí dětskou bezelstností v kombinaci s výjimečným citem pro filmový herecký výraz upomíná přímo na nejzajímavější výkony dívčích představitelek náročných psychologických rolí, Any Torrent či Natalie Portman. Chemie á mezi herci funguje  nebývalá. Přitom je nepochybné  situace, emocionálně vypjaté a vyhnané až na samou hranici únosnosti, byly pro všechny náročnou zkouškou jejich profesionality. Další bod pro del Tora  značná drastičnost mnoha scén, obzvlášť v psychologické rovině, vždycky najde v jeho podání platné odůvodnění, nikdy nesklouzne do samoúčelu. Proto i závěr, ač velmi syrový a drsný, dokonale zapadá do celkového konstruktu a tvoří monumentální vyústění celého příběhu v katarzi, pro niž se stěží najde v postmoderní kinematografii obdoba.

Faunův labyrint je vydařenou obhajobou specifičnosti filmového umění – dokáže vyvolat silné emoce a hluboký prožitek nejen brilantními dialogy a rafinovaně vystavěným dějem, ale především vizuální sugestivitou. Zároveň dovedně užívá jedné z nejsilnějších zbraní filmu – schopnosti odhalit a zpřístupnit svět, skrývající se za ochranným valem racionality. V něm leží vysvětlení mnoha našich temných skutků i klíč k lepšímu porozumění sama sobě. Je to labyrint ý je temný a děsivý, ale který je nutno prozkoumat, chceme-li se osvobodit. Guillermo del Toro je jedním z mála současných filmových tvůrců ž umí pracovat s filmovým médiem tak  diváka nenásilně a nepozérsky do těchto míst zavedl.