Český film

Angažovaný film měl vždy jisté výhody, dokázal totiž oslovit, ať pozitivně či negativně, značnou část publika. Atribut angažovaný ale nemusí být za každou cenu vnímán jako negativum, i když by to bylo zvláště v českém kontextu po dlouhém období ideologické průpravy pochopitelné; ostatně jen letmý pohled na výsledky zahraničních filmových festivalů jasně ukazuje  „aktuální téma“ vyhrává. K tradičním obrazům boje mladé generace se starší generací prodejných otců a matek se postupně přidávají obrazy, zachycující bezvýchodnost situace určité skupiny lidí nebo popisující marnou snahu udržet si důstojnost ve společnosti prefabrikovaných názorů a postojů. Nepočítáme-li v samotném zárodku politickou novou vlnu, pak ideálním prostorem pro konfrontaci několika pohledů byl v českém kontextu film pro mládež. Nebo o mládeži? Toto dilema trvá dodnes, dokonce je mnohem zjevnější v současné době, ve které se tvůrci již nemohou spoléhat na jednoduchost (ve smyslu výběru postoje) „ztvárněné reality“. Pohybovat se mezi žánry je možnou, nikoli dostačující podmínkou toho  případný film byl hoden pozornosti. Tomáš Vorel ž je pro značnou část filmových fanoušků dodnes originálním vizionářem, se pokusil na točit film ý by formálně kombinoval prvky grotesky, karikatury, komedie, ale i vážné kritiky komerčnosti střední generace. Výsledkem je snímek Gympl (premiéra v září 2007).

Čeští tvůrci se občas divákům a jejich zájmům snaží podstrčit určitý „příběh“ vzniku daného filmu, snad aby je navnadili tím  jejich filmový projekt není pouhou hrou s významy (jako by na tom bylo něco špatného). V případě Vorlova Gymplu je ale onen „reálný podklad“ zajímavý, neboť je pravděpodobně tím jediným  stojí za pozornost. Gympl totiž – minimálně v jedné rovině – vznikl na motivy knihy Graffiti Rules ředitele gymnázia Tomáše Houšky. Na vzniku scénáře se podílel i jistý student s dosti podobným osudem (náhodou?) ý potká hlavní postavu filmu Petra Kocourka (Tomáš Vorel jr.). Prostředí relativně uzavřené komunity graffiťáků je skutečně atraktivní a Vorlovo zachycení jejich podvratných akcí má svou dynamiku i styl, ke kterým výrazně přispěl i hudební doprovod hip hopové dvojice Indy&Wich. To je ale vše.

Příběh dvojice aktivních graffiťáků, z nichž ten druhý – Michal Kolman (Jiří Mádl) – prochází jakýmsi „graffiti zasvěcením“  zasazen do prostředí pražského gymnázia, a umožňuje tak Vorlovi zachytit nejen již zmíněnou komunitu sprejerů i s jejich pravidly, ale také – bohužel – střet mladé generace s generací starší, reprezentovanou jednak rodiči zúčastněných (Vorlovi se do menších rolí podařilo narvat snad všechny známé tváře českého herectví)  pedagogy daného gymnázia. Přitom každá postava učitele je ve Vorlově podání karikaturou a povahovou zkratkou zároveň; to snad může fungovat v grotesce nebo v již tradičních Vorlových film-groteskách (např. Výlet na Karlštejn, Chemikál atd.), ale nikoli ve formátu celovečerního filmu (dokladem toho je např. Skřítek, 2005). Ústředním problémem filmu je ale zjevná, i když jaksi stranou podvratně maskovaná, snaha vyjádřit se k mnoha aktuálním problémům. Osobně mi nevadí žánrová nejednoznačnost á naopak velmi vadí české filmové kritice milující jednoznačnost, ale spíše filmařská nemohoucnost, neboť se zdá  režisér Vorel chtěl záměrně oslovit mladé publikum, a to jakousi podbízivostí  ale přeci takto zdravě „bojovná“ mládež musí odsuzovat. Angažovanost českého filmu je tedy stále pouhou nálepkou.

Michal Kříž
kriz@fantomfilm.cz