Kritika

Snem každého realisty by snad mohl být den, ve kterém určité postavy prožijí osudově celý svůj život. Výsledkem takového snu by potom mohla být kniha zachycující všechny etapy postupné proměny, dobře zachytitelné že probíhající v krátkém časovém okamžiku. Jedinou překážkou sněné realizace by se snad mohl stát způsob ým komplexní úsek zachytit, neboť vyprávění počítá s pamětí ž je uzpůsobena k tomu  některé části zavrhla a některé naopak podržela. Ambice vytvořit dílo é by rozvrhlo jednoduchý příběh do mnoha významových rovin a které by záměrně pracovalo s tematizací vlastní strategie vyprávění, patří k těm nejzajímavějším. Není přehnaným pesimismem tvrdit  konečný výsledek zmíněných ambic bývá mnohdy daleko za očekáváním svých myšlenkových předchůdců, ale není taktéž sladkobolným optimismem prohlásit  se tak občas stává. Utápí-li se český film (opět nejde o modelový pesimismus) v úvahách o oprávněnosti vlastní existence, popř. ve snaze vyjádřit se aktuálně k současné realitě (jako by film nebyla realita sama), pak rumunskému filmu v žádném případě nemůže konkurovat. Podstatný rozdíl lze bez problémů spatřit v onom přechodu od politického systému komunistického režimu k systému demokratickému ý měl tak podstatný vliv na film jako takový. Zatímco většina českých filmařů koketovala s všemožnými představami zbohatlého idiota (v různých filmových žánrech), rumunský film – zdá se – šel cestou poctivé (ve smyslu uměleckého postupu) analýzy. Stačí pouhé konstatování (výběrově): Smrt pana Lazareca (Cristi Puiu), 12:08 východně od Bukurešti (Corneliu Porumboiu), Jak jsem strávila konec světa (Catalin Mitulescu) a v neposlední řadě i u nás známé California dreamin‘ (Cristiana Nemescua) a 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny Cristiana Mungiua.

Film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny již samotným názvem vyhlašuje nikoli časový úsek vlastního příběhu  tomu často bývá, ale naopak dobu trvání určitého problému ý je následně ve filmu bez odkazů k příčinám a okolnostem jeho vzniku řešen. Jeden den je časovým úsekem filmového příběhu a jedno téma je jeho viditelným vládcem. Gabita (Laura Vasiliu) je těhotná a učinila by vše  tomu tak nebylo. Bohužel je ale naprosto nesamostatná, a tak svou odpovědnost bez skrupulí předá své kamarádce a spolubydlící Otilii (skvělá Anamaria Marinca). Během jednoho dne a jedné noci projde Otilia různými etapami mezních lidských zkušeností  na samotném konci odhalila zcela zjevnou skutečnost: v některých případech je nutno mlčet, a nevystavovat tak konkrétní „stav mysli“ neosobnímu jazyku. V Rumunsku byly potraty v osmdesátých letech nezákonné a jejich pokoutné provádění bylo přísně trestáno. Ona mezní situace, do které jsou postavy režisérem Mungiuem vrženy  přesně tím případem ý lze využít k nekompromisnímu popisu určitého prostředí i se všemi významovými odstíny jeho kulturně-společenského uspořádání. Nejde o to  Gambita svou kamarádku v podstatě využívá; „v podstatě“ je znakem odstupu, racionalizace a hlavně určité touhy vidět v díle protiklady é se záměrně doplňují (jak stará je tato představa kosmologických dvojic); jde o to  Otilia jen za těchto okolností je schopna rozpoznat chatrnost i podmíněnost toho  si doposud vytvořila.

Mungiu správně vytušil potenciál svého příběhu a vybudoval napětí na sice prosté, ale velmi účinné strategii schizofrenního prostoru ý je snímán velmi pohyblivou kamerou (často z ruky) a který je z velké části vytvářen subjektivními záběry-pohledy jednotlivých postav. Zvláště sekvence návštěvy Otilie na narozeninové oslavě u rodičů svého přítele patří k tomu nejsilnějšímu v celém snímku. Ve více jak pěti minutovém statickém záběru na sedící Otilii uprostřed hlučně se bavící společnosti (nutno dodat: starší generace, tedy rodičů) se střetávají všemožné řeči jednotlivých postav, a zvýrazňují tak dočasnou bezmocnost tichého napětí, umocněného samotnou logikou příběhu a faktem  Otilie není tam, kde by chtěla být.

Jde o film, o kterém lze s určitostí prohlásit  stojí za českou distribuci. Je totiž ukázkou kvalitního přístupu nejen k tematickému materiálu samotného příběhu, ale i zajímavou a inspirativní filmovou událostí. Během jednoho dne je totiž zřejmé  „realita“ i film nejsou záležitostí zdaleka tak zřejmou.

Michal Kříž
kriz@fantomfilm.cz