V Dr Strangelove jste začal používat hudbu jako kulturní citaci. Jaký je váš k filmové hudbě obecně?
Pokud nechcete využít populární hudby, tak nevidím žádný důvod, proč nepracovat s velkou orchestrální hudbou minulosti či přítomnosti. Tato hudba může být použita ve své původní podobě či syntetizována jsme to učinili s Beethovenem v případě A Clockwork Orange. Ale nezdá se moc smysluplné najímat skladatele ý dobrý může být, není Mozart či Beethoven. Vždyť máme tak obrovský výběr existující orchestrální hudby, včetně současných a avantgardních děl. Tento přístup vám dává možnost experimentovat s hudbou v rané fázi střihu a v některých případech můžete i stříhat scény přímo na muziku. Což není tak snadné při obvyklém sledu událostí.
Byla hudba vybírána až po dokončení filmu? A na jakém základě?
Většinou ano, ale měl jsem některé představy už v počátcích natáčení. Je poněkud obtížně říct, proč jsem zvolil ten či onen kus muziky. Nápady se vynořují, vy je vyzkoušíte a v některých případech získáte pocit je to tak správně. Je to záležitost vkusu, štěstí, imaginace ž jsou vlastně všechno atributy spojené s děláním filmu.
Je váš cit pro hudbu spojený s vídeňskými kořeny vašeho otce?
Můj otec se narodil v Americe a je doktor, žijící v Kalifornii. Jeho matka byla Rumunka a otec pocházel z míst, kde je dneska Polsko. Takže si myslím můj hudební vkus byl pravděpodobně spíš nabyt, než zděděn.
Objevily se názory jste se ve svých posledních třech filmech rozhodl natočit trilogii o budoucnosti. Myslel jste na to?
Nebyl v tom žádný záměr. Při volbě příběhu ý chci natočit se vždy pouze snažím se neopakoval. Jelikož při hledání námětu nelze být systematický, tak čtu všechno. Vedle knih é se zdají být zajímavé, vsázím i na štěstí a náhodu é mě nakonec přivedou ke knize. Snažím se číst co to jen jde nezaujatě se vyhnul emocionálnímu účinku knihy. Pokud kniha dokáže být vzrušující a nabízí se jako případná možná volba, další čtení již jsou mnohem pozornější, obvykle si při nich již dělám poznámky. Aby kniha nakonec ve filmu byla tím chci nezbytné si během následné práce na filmu zachoval dojem z prvního čtení. Pokud na filmu pracujete, třeba i déle než rok, tak už se vám vše zdá tak familiární mnohdy nevidíte les pro stromy. Proto je důležité být schopen použít první dojmy coby kritérium při činění rozhodnutí o příběhu v pozdějších fázích natáčení. Ať už je režisérem kdokoliv, nikdy není schopen dosáhnout stejného zážitku ý má publikum při prvním zhlédnutí jeho filmu. Režisérovo poprvé bylo první čtení příběhu a dojmy a vzrušení z tohoto čtení musejí vydržet až do závěru práce na filmu. Naštěstí jsem si nikdy nezvolil příběh ý by mě nebavil až do konce. V opačném případě by to bylo hrozné.
Jaké projekty jste v minulosti vzdal?
Jedním byl scénář podle povídky Stefana Zweiga, Mučivé tajemství ý jsme po vzniku The Killing napsali spolu s Calderem Willinghamem v polovině padesátých let pro Dorea Scharyho z MGM. Příběh je o matce á jede na dovolenou bez manžela, ale v doprovodu malého synka. V hotelu je svedena atraktivním mužem ého zde potká. Její syn to zjistí, ale když se nakonec oba vrátí domů, hoch otci zalže ho uchránil před zjištěním pravdy. Je to dobrý příběh, ale nevím dobrý byl scénář. O pár let později jsem napsal neúplný scénář o Mosbyho Jezdcích, Jižanské guerillové jednotce během občanské války v USA. V té době jsem rovněž napsal scénář nazvaný Ukradl jsem 16 milionů dolarů, vycházející z autobiografie Herberta Emmersona Wilsona, známého kasaře. Bylo to psáno pro Kirka Douglase, ale tomu se to nelíbilo, čímž to celé uhaslo. Musím přiznat jsem se nikdy zpětně znovu nezajímal o některý z těchto odložených scénářů.
Také je zde Snová novela Arthura Schnitzlera jsem zamýšlel dělat, ale ještě jsem na ní nezačal pracovat. (Rozhovor se uskutečnil v roce 1972, tedy dávno předtím, než Kubrick nakonec Schnitzlerovu knihu natočil coby Eyes Wide Shut – pozn. překl.) Ta kniha se těžko popisuje – což se ale dá říct o každé dobré knize, ne? Odhaluje sexuální rozpolcenost šťastného manželství a klade rovnítko mezi důležitost sexuálních snů a představ na straně jedné a realitu na straně druhé. Všechna Schnitzlerova díla jsou po psychologické stránce výtečné, velmi ho obdivoval Freud ý mu jednou napsal omluvný dopis za to se mu s ním nepodařilo osobně setkat. Nejspíš vtipkoval (?), když mu v omluvě napsal to bylo kvůli populární pověře, podle níž v případě že potkáte svého dvojníka, zemřete.
Natočil jste někdy kolem roku 1960 pro televizi film o Lincolnovi?
To bylo na počátku padesátých let, já však pouze asi týden natáčel s druhým štábem nějaké záběry v Kentucky pro producenta Richarda de Rochemonta.
Vaše filmy naznačují zaujetí pro Německo: německá hudba, postavy doktora Strangelove či profesora Zempfa ve filmu Lolita.
Nevnímal bych německou muziku jako relevantní složku této skupiny. Ani bych neřekl jsem zaujat, spíš prostě sdílím tu obecně rozšířenou fascinaci hrůzou nacistické éry. Strangelove a Zempf jsou parodiemi filmových klišé o nacistech.
Zdáte se být velmi zaujat jazykovou složkou. Lolita a A Clockwork Orange jsou filmy, v nichž manipulace se slovy hraje podstatnou roli.
Samozřejmě jsem. Ale v případě A Clockwork Orange nebyl můj primární zájem jazyk je zde opravdu brilantní, ale spíše příběh, postavy a myšlenky. Samozřejmě, jazyková složka hraje v románu významnou roli a stejně tak je zapojena i do filmu. Myslím A Clockwork Orange je jednou z mála knih, v níž si autor hrál se syntaxí a vymýšlel nová slova a přitom mu to funguje. Nicméně ve filmu musíte primárně pracovat s obrazy, hudbou, střihem, emocemi herců. Jazyk je významný, ale zařadil bych ho až za tyto elementy. Bylo by dokonce možné natočit film, aniž by působil nezvykle, bez použití jediného dialogu.
Bohužel se zatím velmi málo experimentovalo s formou filmových příběhů ž platí i o avantgardní kinematografii, kde zase chybí technická a profesní vybavenost. Když se ale ohlédnu, tak filmové scény é mi nejvíce utkvěly v paměti, jsou většinou ty ž stojí výhradně na obrazu a hudbě.
Takový druh pokusů můžeme nalézt například v některých undergroundových amerických filmech.
Ano, jistě. Ale jak jsem již řekl, bez techniky toho nemohou dokázat tolik.
Zážitky é si pamatujete, mohou vycházet z obrazů, ale jejich síla vyvěrá ze slov é obrazům předcházejí. Alexovo subjektivní vyprávění v úvodu filmu buduje silný účinek obrazu.
Nemůžete stanovit pravidlo é hlásá slova jsou méně než obrazy. A, samozřejmě, ve scéně zmiňujete, by šlo jen obtížně beze slov vyjádřit Alexovy myšlenky. Říká se když musíte použít voice-over něco špatného se scénářem. Jsem si zcela jistý to není pravda. Pokud myšlenky musejí být vyjádřeny a jsou-li například takové povahy by je postava nemohla druhé osobě říct nahlas, tak není lepší alternativa, než voice-over.
Tentokrát jste psal scénář sám. Jak byste srovnal problémy psaní scénáře a psaní románu?
Psaní scénáře je velmi odlišná záležitost, než psaní románu či původní povídky. Dobrý příběh je svým způsobem zázrak a já si myslím tím bych mohl označit i Burgessův úspěch s románem. A Clockwork Orange měl skvělou zápletku, silné postavy a jasnou filozofii. Pokud jste schopen napsat knihu je tato, tak jste skutečně něco dokázal. Na druhou stranu, psaní scénáře je mnohem více logický proces – něco mezi psaním a luštěním kódu. Nevyžaduje to inspiraci a nápaditost novelisty. Netvrdím je snadné napsat dobrý scénář. To rozhodně není a mnoho skvělých knih bylo přepsáním do scénáře zruinováno. Jakkoliv seriózní jsou vaše záměry a jakkoliv významné jsou podle vašeho názoru ideje příběhu, enormní náklady na vznik filmu prostě nutí hledat příběh s co největším diváckým potenciálem. Jenom tak mají investoři šanci získat svůj vklad zpět, případně třeba i doufat v nějaký zisk. Nikdo nepochybuje o tom dobrý příběh je základní výchozí bod k dosažení tohoto cíle. Ale také: čím silnější příběh, tím více s ním můžete pracovat. Myslím Dr Strangelove je toho dobrým příkladem. Vychází z výborného napínavého románu Red Alert napsal bývalý navigátor RAF. Myšlenky, obsažené v knize, i celé to její napětí, jsou ve filmu stále, ačkoliv jsme ho celý změnili v černou komedii.
Závěr filmu A Clockwork Orange se liší od toho v knižní předloze.
Ten román má dvě verze. Jedna z nich obsahuje jednu kapitolu navíc. Tuto verzi jsem nečetl dříve, než jsem konečně dokončil scénář. Ta kapitola popisuje Alexovu rehabilitaci. Ale je, podle mého úsudku, nepřesvědčivá a nesedí dohromady se stylem a myšlenkou celé knihy. Nedivil bych se, kdyby se ukázalo nějaký nakladatel donutil Burgesse tu kapitolu připsat i proti jeho přesvědčení aby ta kniha končila v pozitivnějším duchu. Já se každopádně ani vteřinu nezabýval myšlenkou tu kapitolu použít.
V A Clockwork Orange je Alex zápornou postavou, tak jako byl Strangelove. Ale Alex se zdá být méně odpudivý.
Alex je vitální, odvážný a inteligentní. Ale nesmíte přehlédnout je absolutně špatný. Na druhou stranu se opravdu divák postupně s Alexem zvláštním způsobem identifikuje, bez ohledu na jeho odpudivost. Myslím se tak děje z několika důvodů: Prvně, Alex je ve svém ich formou vedeném vyprávění naprosto upřímný, byť tak bolestivě. Za druhé mám podezření podvědomě všichni sdílíme alespoň malý aspekt Alexovy osobnosti.
Přitahují vás záporné postavy?
Samozřejmě ne. Ale jsou dobré pro příběh. Lidé čtou více knihy o nacistech, než o OSN. V novinových titulcích zaujmou špatné zprávy. Záporný hrdina v příběhu může být často lepší než ten kladný.
Jak si vysvětlujete onu fascinaci Alex u diváků vyvolává?
Myslím je to nejspíš tím se s Alexem identifikujeme na úrovni našeho podvědomí. Psychiatři tvrdí podvědomí nemá žádné vědomí, a možná že právě v našem podvědomí jsme všichni potencionálními Alexy. Možná pouze vlivy morálky, zákonů a někdy snad i našich vlastností nám brání stát se tím, kým je on. Možná je to některým lidem ne úplně po chuti a částečně to třeba vysvětluje spory a kontroverze é se vynořily kolem filmu. Asi nejsou schopni akceptovat tenhle pohled na lidskou povahu. Ale myslím lze nalézt hodně obdobné psychologické styčné body v Shakespearově Richardovi III. Neměl byste vůči němu cítit nic jiného, než odpor. Ale pokud je ta role hrána kvalitně a s trochou humoru a šarmu, rovněž se s tou postavou postupně sblížíte. Ne proto byste sympatizoval s jeho ambicemi a činy. Ani proto ho máte rád, či si myslíte by se lidé měli chovat jako on. Ale proto sledujete hru, on se vám postupně vloudí do podvědomí a zákoutí mysli. Na druhou stranu však nevěřím by si kdokoliv při odchodu z divadla či kina mohl myslet Richard III. či Alex jsou typy lidí é lze obdivovat a napodobovat.
Někteří lidé kritizovali možné nebezpečí takového obdivu.
Ale to není obdiv k němu můžeme cítit. A myslím si kdokoliv to tvrdí, se naprosto mýlí. Domnívám se tenhle názor obvykle přichází od lidí, kteří – jakkoliv jsou inteligentní a myslí to dobře – se nacházejí v závazných pozicích, v nichž mají za úkol plošně a nemilosrdně cenzurovat. Sledování A Clockwork Orange nikomu neublíží o nic víc, než zhlédnutí Richarda III. A Clockwork Orange si získal celosvětový ohlas coby významné umělecké dílo. Byl zvolen newyorskými kritiky za nejlepší film roku a já od nich získal Cenu za nejlepší režii. Obdržel italskou Donatellovu cenu. Belgičtí kritici mu dali svoji cenu. Obdržel německou Cenu Spotlight. Má čtyři oscarové nominace. Získal Cenu Hugo coby nejlepší sci-fi film.
Byl vysoce ceněn Fellinim, Buñuelem a Kurosawou. Pochvalné komentáře mu adresovaly různé vzdělávací, vědecké a náboženské skupiny, kladné reakce přišly i z míst é mají za úkol zajišťovat uplatňování zákona. Mohl bych pokračovat. Ale chtěl jsem jenom zdůraznit film byl akceptován coby umělecký počin. A žádné umělecké dílo nikdy nikomu neublížilo ž je v kontrastu se škodami é napáchali ti, kdo se snaží chránit společnost před uměleckými díly ž oni považují za nebezpečná.
Jaký byl váš postoj vůči erotice a násilí ve vašem filmu?
Erotická výzdoba ve filmu poukazuje na lehce futuristické zařazení děje. Předpoklad byl takový erotické umění se nakonec stane populárním uměním. A stejně jako si dneska pořizujete kresby z africké divočiny ve Woolworthu si takto budete kupovat erotiku. Násilí musí být v příběhu dána adekvátní dramatická váha morální dilema s tím spojené mohlo být nahlíženo ve správném kontextu. Je absolutně nutné ukázat Alexe coby viníka z hrozného násilí vůči společnosti poté je Státem přeměněn v neškodné zombie, byl divák schopen utvořit si smysluplné závěry o relativnosti dobra a zla. Pokud bychom neviděli Alexe nejprve jako brutálního a nemilosrdného gangstera, pak by bylo příliš snadné souhlasit s tím Stát je větším viníkem, neboť ho zbavil možnosti volit mezi dobrem a zlem. Musí být zřejmé je špatné měnit i neomluvitelně ničemné zločince v člověka uměle udržovaného na přístrojích. V opačném případě by příběh upadl do stejné pasti staré hollywoodské westerny brojící proti lynčování é vždy anulovaly své téma tím zobrazily lynčování nevinné osoby. Samozřejmě nikdo nebude nesouhlasit s názorem by se neměla lynčovat nevinná osoba, ale budou souhlasit s tím je stejně tak špatné lynčovat osobu vinnou, třeba i z hrozných zločinů? A tak je to i s léčením Alexe.
Jaký je váš názor na vzrůstající přítomnost násilí na plátnech kin v nedávných letech?
Násilí v umění bylo vždycky. Máme násilí v Bibli, v Homérovi, v Shakespearovi a psychiatři se domnívají to slouží spíše jako katarze, než coby návod. Myslím otázka, zda dochází k nárůstu zobrazovaného násilí, a – pokud ano – tak jaký dopad to s sebou přináší, náleží širokému počtu „médií“. Vím spousta lidí to myslí dobře, když upřímně věří tomu film a televize přispívají k násilí, ale téměř všechny oficiální studie na toto téma shrnují neexistuje žádný důkaz, podporující takový názor. Ale stejně tak média inklinují k využívání tohoto tématu, neboť jim to umožňuje zobrazovat a diskutovat ty takzvaně ošklivé záležitosti ze vznešeného morálního nadhledu. Ale lidé, kteří páchají násilné zločiny nejsou obyčejní lidé ž v gaunery proměnila „špatná dieta“ televizí a filmů. Spíše je fakt násilné činy jsou neustále páchány lidmi s dlouhým seznamem nesociálního chování či neočekávaným výbuchem nějakého psychopata ého poté popíší jako „takového hodného a tichého chlapce“ ž celý život však se posléze zjistí, neúprosně směřoval k hroznému okamžiku, a který by si konečný důvod pro svůj čin našel když ne v této, tak v jiné věci. V obou případech nesmírně složité sociální, ekonomické a psychologické síly ovlivňují kriminální chování jednotlivce. Zjednodušující tvrzení filmy a televize mohou přeměnit jinak nevinnou a dobrou osobu ve zločince, mají hodně blízko k procesům s čarodějnicemi ze Salemu. Ta tvrzení jsou dále podporována samotnými zločinci a jejich právníky v naději jim tak budou sníženy tresty. Také mě překvapuje ta extrémně nelogická rozdílnost á je přisuzována na jedné straně škodlivému násilí na straně druhé neškodnému násilí například v animovaných filmech jako Tom a Jerry či v bondovkách, kde je často i sadistické násilí prezentováno jako neškodná zábava. Okamžitě podotýkám si nemyslím by tyto filmy jakkoliv přispívaly k násilí. Televize a film jsou také velmi příhodní fackovací panáci pro politiky že jim umožňují odvracet oči od sociálních a ekonomických příčin kriminality, s nimiž oni buď nechtějí nebo nedokáží nic dělat.
Alex miluje znásilňování a Beethovena. Co to podle vás naznačuje?
Myslím to poukazuje na neschopnost kultury mít jakýkoliv očistný vliv na společnost. Hitler miloval dobrou hudbu a mnoho vysokých nacistických pohlavárů byli kulturními a vzdělanými lidmi, ale nic dobrého jim to nepřineslo. Ani nikomu jinému.
Narozdíl od Rousseaua si myslíte člověk se rodí špatný a společnost ho činí ještě horším?
Takhle bych to nestavěl. Myslím když Rousseau aplikoval koncept prvotního hříchu z člověka na společnost, tak byl zodpovědný za mnoho chybných společenských názorů é se pak vynořily. Nemyslím člověk je tím čím je kvůli nedokonale strukturované společnosti. Spíše ta nekvalitní strukturace společnosti vzniká díky povaze člověka. Žádná filosofie založená na nekvalitním pohledu na lidskou povahu nevyprodukuje společenské dobro.
Vaše filmy se zabývají možnostmi síly a svobody.
Film zkoumá obtíže při řešení konfliktu mezi osobní svobodou a sociálním řádem. Alex si zkouší svou svobodnou možnost být ničemným gaunerem až do chvíle, než ho Stát promění v neškodné zombie é už není schopno volit mezi dobrem a zlem. Jedním ze závěrů ž z filmu vyplývá samozřejmě teze existují limity, kam až smí společnost zajít při bránění zákona. Společnost by neměla pro dobrou věc činit věci špatné, navzdory tomu velmi často dělá správnou věc z nesprávného důvodu.
Co vás na Burgessově románu zaujalo?
Všechno. Zápletka, postavy, myšlenky. Také mě lákalo blízko má příběh k pohádkám a mýtům, zvláště ve svém propracovaném užití prvku náhody a dějové symetrie.
Podle vašich filmů se zdá jste kritický ke všem politickým frakcím. Definoval byste sám sebe za pesimistu nebo anarchistu?
Určitě nejsem anarchista a nepovažuji se ani za pesimistu. Velmi pevně věřím v parlamentní demokracii a myslím si síla a moc Státu by měla být optimalizována a uplatňována jenom do takové míry á je nutná věci fungovaly civilizovaně. Historie nám ukázala se stane, když se snažíte učinit společnost příliš civilizovanou či se z ní naopak snažíte zcela vymýtit nežádoucí elementy. Rovněž je zřejmé chybné vy bylo domnívat se destrukce demokratických institucí by přinesla ustanovení lepších na jejich místo. Zřejmě jeden z nejpalčivějších problémů ým dnes čelíme otázka může Stát obstarávat nezbytnou míru kontroly nad společností bez toho se stal represivním. A zároveň má tohoto dosáhnout při vědomí neustále vzrůstá netrpělivost voličů, kteří začínají považovat legální a politická řešení za příliš pomalá. Politici vidí vynořující se přízrak možné anarchie a terorismu, a to zvětšuje riziko jejich přehnané protireakce a redukce naší svobody. Jako v případě čehokoliv v našich životech, i zde je vše záležitostí hledání zlaté střední cesty a jisté dávky štěstí.
Pokračování (rozhovor o filmu Barry Lyndon) příště
Přeložil Vít Peřina