Již delší dobu mě pronásleduje myšlenka, nežijeme-li v nějaké zlaté dekádě kinematografie á naši post-komunistickou republiku ideově míjí. Existují však mnohá pozitiva á nedostatky zájmu vyšších instancí suplují.
Neustálé stížnosti česká distribuce nestíhá uvádět nebo vydávat filmy z padesátiletého seznamu restů, jsou dnes naštěstí díky existenci internetu bezzubé. Kdo něco neviděl a nemá nakoukáno, tak si za to může sám, výmluvy neplatí. Neznalost jazyků také již není úplně problém že svatostánek Levných knih dodává měsíčně vždy několik zajímavých titulů za směšnou částku. Nadšenecké festivalové akce v duchu 60. let se snaží suplovat v rychlokurzech nedostatečně zásobené filmové kluby a velké festivaly ých máme dosti, se někdy lépe, někdy hůře snaží podchytit současnou produkci. Standardem se stalo DVD pronikla i na novinové stánky. Samozřejmě zůstává dotaz, kdy to vše uvidíme ve svém kině na plátně.
Odpověď je samozřejmě „nikdy“, ledaže by se třeba někdo na Ministerstvu kultury zbláznil a přestal investovat místo do (pomalu skomírajících) umění jako je divadlo a literatura, do filmu nebo i komiksu. Film u nás stále ještě není považován za umění, ale stále setrvává v rukou polistopadových podnikatelů. Když už v Čechách vznikají filmy, tak jsou hodnoceny podle návštěvnosti, ohebná páteř českého tvůrce doplní divákovi v multikině hollywoodské orgie o hezké české pohlazení é „máme všichni tak rádi“.
Má generace, narozená koncem bouřlivých 70. let (netýká se to samozřejmě Československa), se už zlaté doby českého filmu nikdy nedožije. Žijeme tedy alespoň z odlesku slávy zahraniční.
