DVD/VHS

Očekávání nové depalmovské dávky by nebylo tím pravým, kdyby se neobešlo bez několika zvratů (jak diváckých, tak distribučních). Jednak film nemáme k dispozici v kinech, ale pouze na DVD, divácký zážitek se tím pádem redukuje na malou televizní nebo počítačovou obrazovku s několika přestávkami na záchod. Zároveň lákadlo na dramaturgicky uhlazený retro noir v duchu oskarovky L.A. přísně tajné se také nekoná že De Palma neopouští i po tolika pádech ideologii filmaře experimentátora. Otázka však stále zůstává ž film, kde je několik mladých hvězd a který je svou tématikou atraktivní i pro širší divácké publikum, by si na svá práva určitě byl schopen vydělat. Těžko hledat odpovědi, buďme vděčni alespoň za lesklý, placatý disk.

De Palma začíná kultivovaně vyprávět v duchu klasického noiru. Vypravěče Bucky Bleicherta (Josh Hartnett) a jeho parťáka Lee Blancharda (Aaron Eckhart) spojuje jednak box  povolání detektiva. Říká se jim oheň a led ž jsou také principy, na kterých je vystavěn i jejich přístup k řešení vraždy. Jde vlastně v Černé Dahlii o vraždu Elizabeth Shortové (Mia Kirshnerová) nebo o něco úplně jiného? Podobně jako v Hawksově labyrintu Hlubokého spánku i zde se divák v příběhu ztratí a tato ztráta a tápaní je zesílena režisérem ý vždy preferoval detail nad celkem. Jako by vše v De Palmových filmech směřovalo k dvěma typům scén – buď šok založený na nečekané brutalitě – nebo nečekaný záběr, komplikovaná scéna á realitu wellesovky nebo hitchcockovsky zkreslí. Který z obou hrdinů je a byl ten hlavní: Bucky nebo Lee? Víme  Lee po něčem pátral, byl v mnohém zapleten a jsme v pozici nezasvěceného Buckyho ý jen tápe a hledá cestu pro nějaké rozumné východisko é De Palma škodolibě multiplikuje do dalších odboček, detailů, postraních uliček.

Mírně přeplácaná obálka DVD českého distributora zjevuje i další tváře – Scarlett Johanssonová a Hilary Swanková – jako klasické pnutí v mužské psychice k ženám čistým a prohnilým. S jednou Bucky spí, s jednou spát nechce že je manželkou jeho kolegy Leeho. Přibývá žena třetí, výše zmíněná rozřezaná oběť šílence Elisabet Hortová á je přítomna jen jako tvář na filmovém pásu (který si detektivové pouštějí jako důkazní materiál), podrobovaná otázkám, pronášeným hlasem samotného režiséra. Film se samozřejmě v jedné chvíli zvrátí a pečlivě budovaná detektivka nedává smysl, sama zápletka  je u De Palmy klasické  přestane bavit a tok filmu se jí začne vyhýbat. Odpověď samozřejmě následuje, avšak v poněkud zhuštěnější podobě, než je u pomalé, máselnaté dramaturgie, na kterou si divák navykl, zvykem.

Již Femme Fatale (2002) v tomto duchu rozhodila i ty pomalejší z nás – rozbít zažitou strukturu tak zakonzervovaného žánru ým je thriller přináší probuzení do reality. De Palma si na rozdíl od laskavého Scorseseho nikdy neváhal z diváka udělat legraci – na co koukáš? Přemýšlej nad tím! Je to jen forma – prober se! Žánr jej bavil hlavně proto  mohl vyprávět formu, ne příběh. Tak se pozná experimentální filmař.

Maska líbivých filmů o perverzních zločinech je De Palmovi vlastní už od Sisters (1973). Do té doby se tento „newyorský Godard“ nepokoušel o filmy zaměřené na velké publikum. Jeho kořeny jsou na rozdíl od těch např. Scorseseho zahaleny jen pro vyznavače jeho kultu. Už v Sisters a Phantom of the Paradise (1974) se setkáme s mistrovým nesmazatelně chladným a cynickým pohledem na svět. Přiznám se  při každém sledování starších De Palmových filmu jsem vždy cítil, s jakou neúprosností zobrazuje realitu světa a zla v něm – dobro nemá šanci. Nikdy. Dobrý skutek je s výsměchem po zásluze potrestán, láska a city jsou povoleny jen z rozmaru šíleného demiurga. Snad právě základní gnostický přístup je nejlepším naladěním  De Palmu sledovat a dobře se bavit (dá-li se tomu tak říci).

V Černé Dahlii se vrací i De Palmův anděl smrti herec William Finley ý se nesmazatelně podepsal na prvních De Palmových snímcích. V menší roli (avšak zásadní) se vrací v Černé Dahlii. Opět zásadní indicie návratu ke kořenům. Finley se sice ztrácí v hvězdné záplavě a nepronese ani slovo, avšak doplňuje kolekci De Palmových stylů a rukopisů z různých období. Máme tu hvězdný hollywoodský film v klasickém ražení (90. léta), později se začnou vylupovat prohnilá místa, tak známá z De Palmových četných psychothrillerů (80. léta) a vrátí se i šílený Finley (70. léta) ý v mnohém připomene citovaného Hugova Gwynplainea z Muže ý se směje (filmové ukázky pocházejí z díla Paula Leniho z roku 1927).

Domnívám se  Černá Dahlia je čistě formální snímek, těším se až se velký formalista pustí do práce s reáliemi dneška a zanechá pokukování po americkém retru, na který jsou kladena měřítka konzervativnosti a „dobrého diváckého vkusu“. Pro fanoušky mám však špatnou zprávu: Toyer byl zase odložen, chystá se válečný film v duchu Obětí války. Toto je De Palma politicky angažovaný. Ale to už je jiný příběh.

Na úplný závěr si neodpustím poznámku k podivné logice našich distributorů. Chápu  překlad původního názvu Black Dahlia na doslovné Černá jiřina by mohl poněkud nebezpečně rozlítit fankluby obou českých Jiřin kvůli rasovým narážkám na národní umělce, přesto proč stále volit střední řešení? Neskousnul by český návštěvník videopůjčoven jediné slovíčko Black? On pak ten název nedává moc smysl.

Rudolf Schimera
schimera@fantomfilm.cz