Český film

Hořká komedie o stárnoucím muži ý opustí učitelské povolání a krátí si volný čas prací ve výkupně lahví, představuje návrat renomované autorské dvojice Jana a Zdeňka Svěrákových na filmová plátna. Mohutná návštěvnost v kinech dokazuje  autoři a jejich tvorba neztratili nic ze své divácké popularity. V současné době návštěvnost přesáhla hranici 600 000 diváků, přičemž zájem stále neklesá. Film má na svém kontě také rekord v podobě nejrychleji dosažené mety půl milionu diváků – za pouhých 23 dní od premiéry. Z hlediska zájmu publika jde tedy – obdobně jako u snímku Obsluhoval jsem anglického krále – o návrat velmi vydařený. Značně problematická je ovšem – stejně jako v případě Menzelova projektu – jeho kvalitativní hodnota.

Jan Svěrák v řadě rozhovorů komentoval dlouho odsouvanou realizaci projektu slovy  se konečně podařilo přepracovat původní scénář do podoby á by namísto plochého humorného sentimentu nesla i syrovější, autentičtější rovinu. Ve finální podobě měly být otištěny pocity hlavního hrdiny z postupujícího stáří a neodvratně se blížícího konce.

Ovšem scény é nabízejí podobný emocionální prožitek, jsou zde všehovšudy dvě. V první se postava Zdeňka Svěráka po sledování dívčích siluet dráždivě prosvícených zapadajícím sluncem opírá čelem a dlaněmi o zeď ve výkupním skladu. Druhá je v samém závěru, kdy se po malé havárii zvedá horkovzdušný balon se svými pasažéry z vodní hladiny. V obou případech jsou hrdinové sami a jsou vystaveni svému osudu tváří v tvář. Scény mají reálný základ (v prvním případě také humorný obsah), ale je v nich obsažen i metaforický, existenciální přesah. Tyto dvě scény víceméně dostály režisérovu slovu a představují nejvýraznější momenty é snímek Vratné láhve nabízí. Zbytek se jakoby natruc nese v duchu ploché vyprávěnky é se chtěl Jan Svěrák tolik vyhnout.

Snímek trpí obdobnými nedostatky jako předchozí projekt, válečné drama Tmavomodrý svět – dramatickou roztříštěností, skečovitostí a účelově konstruovanou výstavbou příběhu. Z celého filmu je velmi cítit nasazení jednotlivých scén za účelem okamžité divácké odezvy v podobě smíchu, dojetí či vyvolání atmosféry dráždivé erotičnosti. Ono setrvávání v náruči povrchního humorného sentimentu a obrana před autentičtějším, syrovějším prožitkem se výrazně podepsala na koncepci a provedení hlavní postavy. Zdeněk Svěrák se místy herecky propadá až do obtížně snesitelné karikatury  by se ze své scénáristické i herecké pozice snažil bojkotovat hlubší psychologické prokreslení. Když jsem vycházel z kina, působila na mne jeho papírová podobenka u poutače tak trochu jako merchandisingový plyšák z nějakého veselého amerického animáku se zpěvy a tanci.

Jestliže kritici kdysi vyčítali Koljovi mírný sklon ke kýči, pak Vratné láhve představují kýč ryzí. Obsahují všechny atributy hezkého filmu – humor, slzy, sympaticky lidské figury, lehkou košilatost a smířlivé vyústění dramatických motivů. Ona povrchní plakátová sladkost ovšem nevzniká pouze na základě pouhé přítomnosti těchto atributů, ale především vlivem faktu  tyto prvky nejsou dobře zpracovány a střídmě zakomponovány do organického celku, takže ve výsledku trčí z příběhu v podobě schémat – podle mého soudu ještě víc než v Tmavomodrém světě. Tmavomodrý svět totiž snesl větší množství patosu, neboť se jednalo o principielně vypjatější látku.

Film místy obsahuje výrazné formální nedostatky ž je velmi překvapivé, neboť Jan Svěrák kdysi platil svými formálními schopnostmi za nejvýraznější tuzemský talent. Nepochopitelný je například způsob provedení scény, v níž hlavní hrdina havaruje při práci v donáškové službě. Zdeněk Svěrák (resp. jeho figurína na drátech) při jízdě na kole z prudkého kopce vyletí ze sedačky, vznese se do vzduchu a v průběhu asi třímetrového letu prorazí krkem dřevěný plot. Scéna působí hloupě, podivně z filmu trčí a neplní přitom ani jednu funkci  mohla potenciálně plnit – není ani hrozivá, ani nadneseně vtipná, pouze velmi divná. Navíc odhlédneme-li od fyzikálních zákonů a připustíme  by se něco takového mohlo v reálu odehrát  zde ještě hledisko fyziologické. Onen postižený by s největší pravděpodobností velmi rychle skončil v nejbližší nemocnici, kdy by si jistě nějaký čas poležel. Pětašedesátiletý hlavní hrdina je ovšem po krátké domácí masáži zdravý jako řípa, pouze se při chůzi opírá o hůlku ž ovšem – soudě dle scény hmitání před vedoucím supermarketu – není známkou výraznějších pohybových obtíží.

Obdobně formálně nedotažená a v důsledku zmateně vypjatá je scéna ždímání houby na hlavu neposlušného žáka v samém úvodu filmu. K vyvolání dojmu hrdinova emocionálního afektu je zde použita kruhová deformace obrazu. Výsledek přitom – stejně jako v případě cyklistické scény – nepřináší ani jeden z možných emocionálních dopadů é se v danou chvíli nabízejí – nevyvolává opravdový dojem vzteku hrdiny, ani nepůsobí jako vtipná nadsázka, pouze jako zvláštní, formálně–dramatický výstřelek nepříliš jistého filmaře.

Z podoby příběhu je patrné  byl v průběhu příprav přepracováván a krácen scénář – a to hlavně jeho závěrečná třetina. Některé dějové motivy jsou odbyté a odhaluje se samoúčelnost jejich použití (Například čárky na břiše servírky jsou vysvětleny velmi nesmyslně, zajímavý vedlejší motiv je tak omezen na pouhou efektní ozdobu.). Jiné motivy se vůbec nedohrávají a jakoby samořešitelsky mizí z filmu do vytracena (zamilovaný student němčiny). Zničehonic pak přichází dramatické finále é přináší jen velmi oslabené emocionální vyvrcholení a způsobem zapojení do kontextu filmu evokuje útok na vlak v Tmavomodrém světě. V obou případech se jedná o vypjatou scénu á ovšem přichází bez výraznější dramatické přípravy, chybí zde zapojení do plynulého toku vyprávění a postupná gradace, takže divák není na příchod a průběh scény připraven a emocionálně naladěn.

V případě Tmavomodrého světa ale byla scéna sama o sobě dobře natočena. Ve výsledku sice vyzněla do vytracena, ale samostatně ji bylo možno uchopit jako funkční celek. V případě Vratných lahví jsou tu ovšem další nedostatky, díky nimž působí nadějné finále nevhodně pateticky. Patří sem podle mého soudu příliš krátká stopáž, přehnaný důraz na hudební složku a barvotiskové letecké záběry ubíhající krajiny na úkor dialogů a intimnějších hereckých projevů. S použitím vláčnější obrazové rytmiky, střídmějšího hudebního doprovodu a dalšími dílčími změnami by scéna získala daleko čistší a méně přepjatou podobu. Zároveň by se zvýraznil motiv ý Svěrák ml. použil již v Tmavomodrém světě – metaforické ztvárnění smrti jako splynutí člověka s vodní plochou. Tento prvek sice původně převzal před pěti lety z filmu Nebeští jezdci, ale ve Vratných lahvích ho použil velmi vhodně a přirozeně. O to více zamrzí  závěrečná scéna není dotažena do uspokojivější podoby a její značný potenciál zůstal nevyužit.

Výše zmíněná hudba představuje další výraznou slabinu. Je velmi nadužívaná, nasazená na špatných místech a v důsledku až dotěrně citově vyděračská. Doprovod působí odbytě a přehnaně pateticky. Nehodil by se ani do heroického příběhu Tmavomodrého světa, takže v komorní komedii musí jít zákonitě o rušivý element. Chyba ale není pouze na straně skladatele Ondřeje Soukupa, neboť poslední slovo při použití hudby má vždy režisér. A to velmi talentovaný režisér ý si ovšem z jistých osobních důvodů prošel pětiletou tvůrčí pauzou.

Ať už je můj názor na Vratné láhve jakýkoliv, přeji jim jejich komerční úspěch – byť ne zrovna zasloužený. Znamenají totiž návrat dvou osobností é v kontextu české, potažmo československé kinematografie považuji za mimořádné osobnosti, po kterých zůstaly a snad ještě zůstanou výjimečné filmy. Přesto bych se ale přimlouval za to  se budoucí tvůrčí cesty obou pánů s definitivní platností rozdělily. Tento krok je zejména pro dobro Jana Svěráka ž by měl svůj filmařský potenciál rozkrýt ve větší námětové i stylové šíři, než v jaké se pohyboval v průběhu spolupráce se svým otcem. Další společné projekty se totiž jeví jako jednoznačné přešlapování na místě. Pokud se mám vyjádřit za sebe coby diváka jejich posledního počinu, tak se mi na tomto místě opravdu nechce setrvávat.