Poté jste natočil Vlajky našich otců, kdy jste se rozhodl uděláte také druhý film, z pohledu Japonců?
Hned zkraje. Když jsem se probíral materiály pro tenhle konkrétní film, velmi mě zaujala skutečnost jedinečná obrana to byla. Japonci totiž za účelem obrany na japonských ostrovech většinou postavili plážová opevnění a pak prostě jen odráželi útoky, dokud vydrželi.
Pak někdy ještě podnikli prudký útok a bylo po všem. Tahle obrana byla očividně vymyšlená někým velmi kreativním, někým, kdo v sobě měl trochu více moderní mentality. A tenhle člověk se rozhodl využít výhod ostrova. Neměli se kam schovat, takže se rozhodl se zakopají do kopce. A tak nechal vystavět kilometry tunelů é se mezi sebou proplétají a jsou propojeny s bunkry. Pod zemí postavili i nemocnice a žili tam. A proto byli schopni odolat obrovskému množství bomb a námořních střel, aniž by je to vyřadilo z akce.
Říkal jsem si to musel být zajímavý chlapík. A tak jsem zavolal svému japonskému příteli a zeptal se ho existují nějaké knížky o tomhle generálporučíku Kuribajašim. A on mi řekl ano. Existuje kniha dopisů é posílal své dceři, synu a manželce a většina z nich nepochází z období války. Některé byly napsány i později během války, kdy už byl na Iwo, ale většina z nich se datuje k roku 1928, když byl velvyslancem Japonského císařství ve Spojených státech. Taky na Harvardu studoval angličtinu. A pak ho coby velvyslance na krátkou dobu přesunuli do Kanady. Koupil si auto a procestoval celé Spojené státy. Měl Ameriku rád a získal tam spoustu přátel. Nevěřil v to by Japonsko mělo bojovat proti Spojeným státům. Z pragmatického hlediska měl za to USA je příliš velký průmyslový komplex. Nicméně ale najednou ho máme tady, uvězněného na ostrově. Vrátil se a byl pověřen novým úkolem. Jelikož je v armádě, musí plnit příkazy. A on dostal na povel ostrov Iwo Jima. To mi přišlo velmi zajímavé.
Jak se k tomu dostal Paul Haggis?
Zeptal jsem se Paula Haggise by nevěděl o spisovateli nebo o někom, kdo by nám za rozumnou cenu byl na tohle téma schopen napsat příběh že z minulého filmu mi žádné peníze nezbyly. A on našel spisovatelku – mladou japonskou dívku á již měla mimo jiné na kontě několik scénářů, z nichž se do té doby ovšem žádný neprodal. To ona přišla s nápadem zobrazit příběh očima mladého vojína ý byl povolán do armády. A prostřednictvím něj vidíme generála. S generálem se tak setkáváme skrze tohoto vojína a skrze další postavy ž nám jsou představeny.
Ukázalo se na tom ostrově byla spousta fascinujících postav. Jedna z nich byl olympijský vítěz v jízdě na koni baron Niši ý byl blízkým přítelem Douglase Fairbankse a podobných lidí. Ve třicátých letech pobýval v USA a v roce 1932 tu v průběhu svého pobytu vyhrál olympijské jezdecké klání. Byla tam řada dalších fascinujících lidí, kteří se tam dostali stejným způsobem, přivedl je tam pouze jejich osud. A tak jsem se chtěl o těchhle lidech dozvědět víc. A čím víc jsem se do toho nořil, tím víc mě to zajímalo. Takže ta holka přišla s dobrou příběhovou linkou a já jí řekl: “Napiš to, zní to úžasně.” A poté jsem odjel na Island natáčet Vlajky…
Mluvíme-li o filmových válečných řadách se vám podařilo nalézt nový způsob ztvárnění něčeho už bylo tolikrát ukázáno?
Nevím. Nedíval jsem se na žádné válečné filmy. Ani jsem se nevracel zpět k těm é jsem už v životě viděl. A některé z nich byly podle mě dost dobré. Díval jsem se pouze na dokumenty. Prošel jsem si spoustu dokumentárních filmů o válce v Jižním Pacifiku a mnoho o ostrově Iwo. No, nebylo jich natočeno zase tolik, ale několik ano. A některé jsou opravdu dobré, vezmeme-li v potaz pokud natáčíte na bojišti, můžete ukázat pouze jednu stranu. Nemůžete jít na druhou stranu a natočit protizáběr. Takže jsem viděl pár výborných snímků z bojiště. Kameramani některých z nich dokonce během té bitvy zahynuli. Chápete to na mě mělo velký účinek. Dvakrát jsem také byl na Iwo Jima. A tak nějak jsem si to tam představil a udělal jsem to tím způsobem.
Všechny vaše filmy mají skvělý obraz, zacházející například s nesytými barvami. Je to něco, o čem se rozhodujete hodně dopředu?
Ne, čistě za chodu. Neplánuji všechno předem. Přísně se držím jen absolutních nezbytností, věcí é jsou potřebné pro samotné natáčení. Musíte učinit spoustu rozhodnutí, například kde bude scéna, kde chcete mít bunkry, kde má být tohle a tamto, a pak lokace, kde se vůbec bude natáčet. Ale jinak se tímhle v celku tolik nezabývám, vyjma nezbytných věcí é tam budeme potřebovat. Od té chvíle je všechno ostatní neurčité. A když dojde na věc, dobře, natočíme tuhle a tuhle scénu, uděláme to tady, pak se přesuneme támhle, odsud tam, tohle postavte sem a nezapomeňte na vlajku.
Prostě věříte zcela svému instinktu… Ano, důvěřuji svému instinktu. V golfu mají takové pořekadlo. Člověk může cvičit odpal třeba donekonečna, ale když už se jednou postavíš k míčku, musíš svému odpalu prostě věřit. Pokud mu nevěříš, zkazíš ho, mozek získá převahu. S natáčením je to stejné. Musíš věřit svému švihu.
Odmítáte myšlenku být filmovým auteurem. Považujete filmování spíše za týmovou práci?
Řekl bych auteurství se projevuje možná ve fázi konceptu a možná v tom rozvinete nosnou myšlenku. Další část, a možná je to ta nejdůležitější část samotná realizace. A já měl vždycky jednoznačně za to realizace je týmová práce.
Pracujete se stejným týmem už řadu let…
Jistě. Ale nehledě na to je to za lidi, vždycky ten tým musíte stmelit a naladit je tak chtěli být součástí toho všeho. Ano, zřejmě proto pracuji hodně se stejným štábem že vím moc je třeba je naladit, a nadšení é z nich vyzařuje obrovské, a to je to chci. Pokud lidi neberou natáčení filmu s nadšením – jelikož já bych to už taky nemusel dělat, ale dělám to že mě to baví – chci pracovat s lidmi, kteří to dělají že je to baví.
Přirozeně že si tím potřebují taky vydělat. Ale dělají to že mají tuhle práci rádi. Vždycky jsem bral jako požehnání jsem se mohl živit profesí, jíž se mnoho lidí živit nemůže, a že jsem mohl dělat něco mě baví, než abych byl v práci nenávidím. Myslím když jsem byl mladý, bral jsem spoustu svých zaměstnání prostě jen tak jsem tam byl. Dělal jsem to a někdy to vyžadovalo hodně talentu, jindy minimum. Byl to prostě takový ten obyčejný pracovní život. A já si říkal: “Panebože, to je přece hrozný strávit život děláním věcí é tě fakt nebaví.” A já měl nakonec kliku a tak jsem se toho držel. A tak to dělám.
Máte pocit jste se jako režisér vyvíjel v tom á rozhodnutí činíte či co vás zajímá?
Ano, nejsem si toho nijak vědom že o tom takhle nepřemýšlím. Ale ano, vyvíjel. Teď si vybírám jiné věci. Ale myslím k těm jiným věcem tíhnu přirozeně. Když dospějete, jsou pro váš důležité jiné věci. A když zestárnete, už nemůžete hrát tolik různých rolí, nebo neměli byste hrát ty role é jste hráli dřív. Ale je možné se také pustit do nových rolí é jste hrát nemohli v Million Dollar Baby. Frankie by nebyla role pro mě, když mi bylo 35 nebo 40. Ale byla pro mě vhodná v pětasedmdesáti nebo čtyřiasedmdesáti, nebo kolik mi to bylo, když se začalo s natáčením. A tak to je. A režisérsky, když jsem začal, udělal jsem několik žánrových věcí. K žánrům jsem se vrátil filmem Nesmiřitelní. Tím se pro mě tento žánr tak nějak uzavřel a já se vydal zase jiným směrem.
Spousta vašich filmů, a tenhle obzvláště, jsou nesmírně silné po emoční stránce, přesto nejsou nikdy směšně sentimentální. Přemýšlíte o tom, nebo to tak prostě jen přichází?
No, přichází to k vám tak o tom přemýšlíte, ale myslím to člověk tak nějak nosí podvědomě v mysli. Říkáte si: “Nechci z toho dělat doják, žádnou pseudo mýdlovou operu. Chci to ukázat spíše rezervovaně.” Později přijdete a řeknete: “Nyní by to chtělo zvýraznit tohle, zvýraznit támhleto.”
Je to jako puzzle. Berete do rukou jednotlivé kousky a snažíte se je sestavit tak vám to hrálo dohromady. A doufáte obecenstvo vám ten váš pohled schválí. Pokud vám to obecenstvo schválí, pak schvalují zároveň způsob ým jste při natáčení postupoval. A pokud u diváků zásadně neprojde, pak jste udělal chybu.
Z vašich filmů se zdá jste individualista. Všechny postavy v tomhle filmu jsou především jednotlivci, teprve pak součásti celé té válečné mašinérie. Proč, podle vás tohle v dnešní společnosti tak nepřijatelné?
Nevím. Vždycky jsem ctil osobitost. Vždycky jsem uznával lidi, kteří mají nápady a jdou za nimi. Myslím já jsem se touhle cestou vydal onen den, kdy jsem zavolal otci a řekl jsem mu budu studovat herectví a zkusím mi to půjde, a on mi řekl: “Nedělej to. To je k ničemu to jen sen. Najdi si pořádnou práci a pracuj na sobě.”
Kdybych ho poslechl, byl bych jinde, OK. Ale já ho neposlechl. A to je ta osobitost. Věřit něčemu. Pokud vám srdce něco říká, jdete za tím.
Zmínil jste se o otci a oba filmy Vlajky našich otců tak Dopisy z Iwo Jima, do značné míry vypovídají o propojení mezi otci a syny a o rodinách. Je to pro vás osobní záležitost?
Bylo tomu tak. Když točíte film o válce, každý přemýšlí nad těmi tam pobíhali a bojovali. Ale pro mě byl tenhle film víc než jen válečný film. Je to o lidech, kteří věnovali své životy za vítězství ve válce, ale také o rodinách, o jejich obětování, o matkách a o otcích. A o celých rodinách. A pak také o lidech pronásledovaných svými vlastními činy, ať již ospravedlnitelnými či nikoliv, a bojujících ve jménu své země ve válce.
A ty zážitky je pronásledují natolik o tom ani nechtějí po celé ty roky mluvit se svými rodinami. Je v tom cosi shledávám nesmírně zajímavým. Je to tajemné, ale velmi zajímavé.
Z Indie London přeložil Daniel Sedláček