Kritika

Harold Crick je zaměstnancem daňového úřadu. Žije poměrně stereotypní a osamělý život, ale je to dobrák. Osud mu přeje a potká lásku. Karen Eiffel je spisovatelka a po deseti letech odmlky je na samém závěru nového románu. Román je to dojemný, lidský, o obyčejných lidech a přirozeně jako všechny předešlé knihy od Eiffel skončí tragicky. Zbývá už jen najít způsob ým hlavní hrdina knihy zahyne. Mimochodem – hlavní hrdina se jmenuje Harold Crick. Ten je zaměstnancem daňového úřadu, žije poměrně stereotypní a osamělý život, ale je to dobrák…

Náhled do dramatické výstavby

Expozice

Během prvních minut je divákovi příkladně představena ústřední postava (jméno, začlenění do prostředí, do společnosti í zvyky, osobité znaky, povaha) a je obeznámen s prostředím, v němž se příběh bude odehrávat. Navíc je upozorněn na náramkové hodinky a roli čísel (a jejich exaktnost) ž lze brát jako variaci na hitchcockovský McGuffin, nebo lze vytušit  náramkové hodinky opravdu do děje významně zasáhnou.

Dějově se odehrává prostý popis jednoho ze dnů Harolda Cricka (čištění zubů, chůze k autobusu, cesta do práce, práce), přičemž obraz je komentován ženským hlasem vypravěčky.

Formálně zde režie pracuje dvěma způsoby, ten první jde vyloženě vstříc podřízení se slovům (kladení záběrů odpovídá rytmu vět), ten druhý se snaží jejich význam přenést do obrazu. Ve výsledku to vypadá tak  jestliže se mluví o neustálém sepjetí čísel a počítání se životem hlavního hrdiny, přidanou animací je obraz doplněn o nejrůznější číslice a přímky é se upínají k věcem či pohybům v okolí.

Expozice v případě Horší už to nebude velmi funkčně nejen naváže skrze malý časový úsek vztah s divákem, ale také odhalí jazyk ým bude snímek nadále promlouvat.

Kolize

Jelikož jakýkoliv propagační materiál, anotace, předem operují s kolizí příběhu, nemůže být pro diváka překvapující. Harold jednoho dne najednou vypravěčku příběhu začne vnímat. Slyší ji, byť zatím neidentifikuje její původ. Záhy poté zjistí  je vyprávěno o něm samotném a že vypravěčka neregistruje skutečnost  on ji slyší. Proto jej velmi zneklidní, když se jakoby nic „hlas“ zmíní o jeho nadcházející smrti.

Kolize je sice dopředu známa (a je vlastně i jedním z důvodů, proč si tento poměrně nenápadný titul vybrat), přesto při svém vyplutí na povrch v samotném filmu je takřka nečekaná. Pěkně ukotvený stereotyp se roztříští, předpověď smrti přichází překvapivě, potkává Harolda na ulici (předpověď pobaví), ale také ve fázi, kdy divák má k němu už blízký a pozitivní vztah (předpověď šokuje a vadí). I když se tedy pomine umná expozice  právě ono načasování a „zrealizování“ kolize faktorem ý film k divákovi přiblíží ještě blíže a už jej až do svého konce nepustí.

Krize

Haroldova reakce je zprvu impulzivní, křičí na neznámý hlas (vztek směřuje na nebe), poté se pokouší bránit „protiútokem“ (sám si začne komentovat své počínání – „Harold vzteky rozbíjí lampu…“), poté se jeho reakce umírňuje, až zcela ochabne. Jde o silnou scénu á v sobě kombinuje onu dualitu vtipu a tragiky charakteristickou pro celý film. Harold sice ani do kolize neoplýval spontánností, temperamentem a přílišnou spokojeností, ale nyní se z něj stává doslova troska. Nechce umřít. Pokusí se svůj problém řešit s psychiatričkou á zná pouze jedinou diagnózu (a to schizofrenii), ale v podstatě mu pomůže, neboť jej nakonec odkáže na znalce literatury. Ano, Harold si myslí  je asi součástí nějakého literárního díla, příběhu a pokouší se zjistit, kdo je vypravěč a především, zda jde o tragédii či komedii. Pomoci mu má profesor literatury Jules Hilbert. Postupně vylučují příběhy, stále však není zodpovězeno, zda vše skončí dobře (komedie), nebo špatně (tragédie). Jako vodítko k odpovědi se objeví vznikající romantická linie. Harold se ještě před kolizí seznámí s pekařkou Anou Pascal, do níž se zamiluje. Bohužel pro něj se vše začne rýsovat tak  příběh spěje k tragédii. Hrátky osudu (vypravěče?) jsou nevyzpytatelné a Ana se do něj zamiluje. Harold se tak konečně stává opravdu šťastným že to je právě moment, kdy dochází ke zvratu.

Peripetie

Balancování mezi tragikou a komikou se zvrátí na stranu tragiky v momentě, kdy Harold v kanceláři profesora Hilberta pozná z televizního interview hlas své vypravěčky. Jde o spisovatelku Karen Eiffel. Profesor ihned zneklidní a upozorní  Eiffel své hrdiny vždy nechá zemřít. Rozhovor je starý deset let a Karen se svěřuje  chystá psát román Smrt a daně ž daňového úředníka Hilberta jen utvrdí v tom  musí začít rychle jednat. Podaří se mu s ní spojit (přičemž jde o jeden z nejdynamičtějších momentů). Spisovatelka se tak setkává tváří v tvář se svou smyšlenou postavou. Přizná se  měla tvůrčí blok a nedokázala román ukončit, neboť ji nenapadalo  Harolda zabít že nyní už je jeho smrt napsaná v konceptu a stačí ji na psacím stroji přepsat.

Katastrofa

Haroldovi se bortí jeho štěstí, stejně tak i Eiffel se dostává do deprese uvědoměním si  má na svědomí pravděpodobně již osm lidských životů. Profesor si má přečíst román a koncept jeho konce  se pokusil vymyslet alternativní závěr ý by Harolda mohl zachránit. Jenže on sám jiné východisko, než v Haroldově smrti nevidí. Román se svým koncem je dle něj nejlepší věcí  Karen Eiffel napsala.

Harold sám si to přečte také a dostane se do fáze, kdy se se svojí smrtí smíří a poradí Eiffel, ať román dokončí tak  zamýšlela.

Katarze

Samotný závěr navazuje paralelu s úvodní expozicí. Má podobný rytmus  podřízen vyprávění Karen Eiffel. Rytmus se však zpomalí, fikce a realita je spojena. Přicházejí závěrečné titulky.

Režijní styl

Marc Forster vždy pracuje s výrazným scénářem (Ples příšer, Hledání Země Nezemě, Hranice života), současně však nepatří mezi filmaře, kteří by příběh nedoplnili také o svůj osobitý (a neméně výrazný) režijní styl. V případě Horší už to nebude nemám na mysli ony bílé číslice a čáry v obraze é jsou spíše efektivní než funkční.

Jak již byla řeč, snímek se pohybuje mezi komikou a tragikou, Forster obojí skloubil do celku, při jehož sledování vtipnost koexistuje s dramatičností vedle sebe, nemusí se střídat. Pravděpodobně by to nemělo ten efekt, kdyby se nepodařilo  vznikl mezi diváky a postavami tak pevný vztah. Will Ferrell mi osobně nikdy nebyl sympatický  herectví bylo především pitvořením, tentokrát se naprosto zříká jakéhokoliv přehrávání (byť by mu k tomu scénář i možnosti dal – např. když se Harold dozví  umře). Jeho výraz je až sošný, spíše odměřený. Zachmuřenost je dána jeho osobní nejistotou v sebe sama. Emoce na něm nejsou znát přímo, spíše jen skrze to  řeknou slova. Stává se pro diváka obyčejným hrdinou, ne nějak pohledným, získává si sympatie.

Střídmosti se drží i jeho Maggie Gyllenhaal coby Ana Pascal á však podobné typy už za sebou má (Sekretářka). Její předností je  také nepatří do okruhu „stars“ a že navozuje pocit někoho nám blízkého.

Romantická linie ve snímku nemá až tolik prostoru, stačí pouhý dárek v podobě mouky nebo jedno přitulení v posteli. Nepůsobila jako nadstavba, vypočítavě. Značná část současných romantických snímků (naposledy třeba Dům u jezera) by mohla „hmatatelnost“ citu této dvojici Harold a Ana závidět.

Recenze Stanislava Buzkai je zakončena výtkou  se měl režisér obejít „bez koláčků, sušenek a především bez typické hollywoodské zbabělosti projevit jednoznačný názor“ ž spíše nasvědčuje nepochopení filmu. Koláčky, sušenky a ona hollywoodská zbabělost asi coby metafora představuje samotný závěr snímku ž je a není pravda. Ano, vyústění je šťastné, s nánosem dojemna, ale nejde vlastně ve vyústění filmu, nýbrž románu (příběhu Harolda). Forster si tak pohrává s klišé dobrých konců, sám jedno takové využívá, ale nelze jej napadnout za to  by mu propadl. Horší už to nebude z přeslazenosti (koláčky a sušenky) také nejde obvinit že láska je zde příliš věrohodná, „normální“ a nevěnuje se jí žádný záběr ý by pracoval s osvědčenými postupy tohoto žánru (rozloučení Harolda s Anou v den úmrtí je radou  obelhat daňový úřadii). Sušenky a koláčky se zde vyskytují, ale jako jídlo é v podstatě ty dva sblížilo. Nic více.

Marc Forster tak přichází nejen s výborně vystavěným příběhem (viz náhled do dramatické stavby), ale navíc jej uchopil s nepatetickým holdem životu a radosti ze zamilování. Prostřednictvím vyvážených hereckých výkonů (včetně Dustina Hoffmana a Emmy Thompson) podává dramaticky-humorný děj, dotýká se obyčejných lidí na zemi, stejně jako těch, kteří o nich vypráví. Jeho film je pro mne jedno z velkých překvapení (v tom nejpozitivnějším smyslu slova) letošní nabídky českých distributorů. Navíc si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem se při sledování filmu cítil jako uchvácený a obdarovaný divák ý se chce prostě jenom dívat a dívat…