Kritika

Zlaté časy katastrofických sci-fi thrillerů jsou sice již poněkud za zenitem, možnosti é s sebou tento atraktivní žánr přináší, však filmaře stále občas zlákají. Britský režisér Danny Boyle, proslavený tvůrce kultovního Trainspottingu, k fantastickému žánru přičichl již před několika lety v osobité variaci na zombie horory 28 dní poté. Úspěch ý s tímto snímkem zaznamenal, ho zřejmě ponoukl pustit se na pole vesmírné sci-fi, v současnosti ne příliš vzdělávaného. Není divu že na něm již mnoho jinak respektovaných tvůrců pohořelo. Danny Boyle však má evidentně výzvy rád.

Všechno se točí kolem největší hvězdy naší planetární soustavy á v relativně blízké budoucnosti – za pouhých padesát let – začne z neznámých příčin vyhasínat. Bez slunečního svitu jak známo nemá cokoliv živé na naší planetě šanci na přežití. Lidstvo proto vysílá ke Slunci komickou loď Ikarus 2 á na své palubě veze termonukleární bombu nesmírných rozměrů a síly. Ta má skomírající hvězdu svým výbuchem opět rozžehnout a – jak překvapivé – zachránit tak lidstvo a vůbec celý pozemský život. Není to však první výprava za záchranou planety, předtím již byla jedna loď vyslána, nicméně svoji misi z neznámých důvodů nedokončila. Posádka osmi odborníků na palubě musí čelit nesmírné tíži zodpovědnosti že v případě jejího neúspěchu by již další výprava nebyla možná. Jejich selhání by způsobilo konec všem nadějím. Pochopitelně se cestou vše notně zkomplikuje. Podaří se astronautům dokončit jejich úkol?

Před Dannym Boylem a celým ansámblem osmi herců stál úkol ne o mnoho jednodušší. A to pokusit se restaurovat dobrou pověst vesmírných sci- fi podívaných, v očích mnoha diváků řádně poničenou nabubřelými, uvnitř však prázdnými hollywoodskými spektákly typu Armageddon či Drtivý dopad. Jednoduché historky, prostoduše oslavující čacké americké hrdiny bez bázně a hany či snažící se o jakousi rádoby existenciální pseudopsychologii skutečně dokázaly leckoho pořádně otrávit. Sunshine přitom stojí na velmi podobném syžetu  například zmiňovaný Armageddon. Na rozdíl od něj se však vydává mnohem komornější cestou, třebaže drama malé skupinky lidí, uzavřené v stísněném prostoru bez možnosti úniku a vystavené velkému psychickému vypětí, není věru také nic nového ani objevného. Boyle se moudře nesnaží o experimentování za každou cenu a drží příběh v bezpečných mezích napínavé podívané. Příběh ozvláštňuje tím  sází na civilnost a uměřenost, především co se vedení herců týče. Obsazení hlavní role mladého fyzika Capy ž má hlavní odpovědnost za nálož a její odpálení, svěřil irskému herci Cillianovi Murphymu ž objevení si může do jisté míry nárokovat a zároveň si blahopřát k rozhodnutí učinit z něj klíčovou postavu svého nového snímku. Tento mladík s nebesky modrýma očima je totiž nade vší pochybnost talentem desetiletí a svoje enormní herecké schopnosti, založené na - vzhledem k jeho věku - neobyčejně vyzrálé kombinaci intuitivního a racionálního projevu v náročné roli dokonale zúročuje. Bez přehánění tvoří srdce, mozek i duši celého snímku a bez jeho procítěného a přitom dokonale uměřeného ztvárnění mladého vědce by byl emocionální účinek filmu poloviční. Ani jeden z jeho kolegů, včetně slavné Michelle Yeoh anebo australské herecké naděje Rosie Byrne se mu totiž v osobitosti a přesvědčivosti nemůže rovnat. Neokázalé hrdinství a jakási imanentní mužnost, skrývající se v každém jeho gestu a činu, přibližují jeho figuru k Theovi Faronovi, hrdinovi podobně laděného snímku Potomci lidí ého fenomenálním způsobem ztvárnil britský herec Clive Owen. Zároveň ji na míle vzdalují klišovitému a zjednodušujícímu „hollywoodskému“ pojetí, lichotícímu mužům typu „macho“ a podbízející se divákovi typu „masový konzument“. Murphy vtiskl svému hrdinovi přesvědčivost a oduševnělost á se ve snímcích tohoto žánru neobjevila již hodně dlouho. Za to budiž jemu i režisérovi projeveno upřímné a opravdové uznání.

Co se vizuální stránky filmu týče, tvůrci se snaží vyhrát si s možnostmi trikové techniky a uplatnit přitom sofistikovanější a nápaditější přístup, než bývá zvykem. Avšak na tomto poli slaví triumf pouze částečný a ve své snaze o působivost zacházejí místy až na hranice exhibicionistické okázalosti. Ta v některých momentech působí poněkud samoúčelně a to včetně impozantní, doslova „bombastické“ závěrečné scény, kdy pronikneme až do samého nitra Slunce. Záměrně říkám na hranice že vizuální pojetí v globálu neuráží estetické cítění ani inteligenci, avšak zamýšlený ohromující efekt se dostaví jen stěží. Sunshine jen těžko pohne základy žánru sci-fi thrilleru, nejspíš ho ani neposune výrazně dál, dokáže však účinně pohnout divákovými city a vyloudit na jeho tváři lítostivý výraz, aniž by zároveň vyvolával pocit  je s jeho emocemi nedůstojně manipulováno. Což, vzhledem ke kvalitativnímu propadu ž filmy tohoto typu zaznamenaly za posledních několik let, rozhodně není málo.