Kritika

Španělsko 16. století – conquistador Tomas se vydává na příkaz královny Isabely hledat mýtický strom života ý zajišťuje nesmrtelnost. V současnosti se doktor Tommy Creo snaží objevit lék pro svou umírající manželku Izzy. Třetí paralela odehrávající se ve vzdálené budoucnosti popisuje zvláštní vesmírnou anabázi astronauta Toma ž cesta by měla být odpovědí na řadu nastolených otázek.

Tématem posledního filmu režiséra Darrena Aronofského Fontána není nic menšího něž smrt a  nesmrtelnost – odvěká snaha přesáhnout do věčnosti. Ačkoliv je středobodem vyprávění v podstatě jednoduchý milostný příběh o lásce a ztrátě, nabývá film – díky třem časovým rovinám – takřka monumentální a komplexní rozměr. Idea díla přesto zůstává jednotná: smrt je neoddělitelnou součástí lidského života a má svůj opodstatněný smysl. Ústřední postavy Tomas/Tommy/Tom – prakticky se však dá hovořit o ztělesnění jednoho člověka – zarputile bojují proti smrtelnosti a nepřízni osudu, ale paradoxně nedokážou naplno prožívat přítomnost. Tommy věnuje spoustu času hledání léku na nádorové onemocnění a připravuje se tak o chvíle é by mohl strávit po boku umírající Izzy. Jako ozvěna předchozího dění působí třetí rovina odehrávající se ve 26. století, navíc se tu střetává většina motivů a prvků rozehraných v prvních dvou liniích. Astronaut Tom je sužovaný halucinacemi, ve kterých se mu zhmotňuje jak královna Isabela, tak Izzy. Právě kdesi hluboko ve vesmíru, v epicentru bájné mlhoviny nazvané Šibalba má dojít k uzavření všech linií, k vykoupení z bolesti a možná i nalezení pověstné nesmrtelnosti.

Aronofsky potvrdil svou pověst režiséra s mimořádným smyslem pro výtvarnou podobu filmového díla a podobně jako předchozí drama Requiem za sen (2000), koncipoval i Fontánu především jako vizuální podívanou. Slova jsou povětšinou nahrazena obrazy ž prostřednictvím autor charakterizuje pocity hlavních hrdinů a vyjadřuje i dílčí teze – výrazná je především práce s motivem cykličnosti, kauzality, poněkud polopatické vyjádření cyklu lidské existence. Postavy bývají obyčejně komponovány na střed, kužely světla vytvářejí kruhové plochy a scény jsou zabírány z totálního nadhledu  vyniklo přesné členění prostoru a ornamenty v podobě kruhových útvarů. Obrazovou doslovnost, dost možná i jednoduchost na úrovni „zhmotnění“ některých symbolických aspektů, střídají záběry z vesmíru é se místy blíží naprosté abstrakci, případně mají snově halucinační nádech. Režisérovi záleží především na intenzitě divákova prožitku a film tak neustále zaplavuje řadou formálně precizních a působivých obrazů. Jejich emotivní síla a rytmus ým jsou za sebou kladeny, povětšinou zakrývá jistou povrchnost, až primitivnost vyprávění.

Z formálního hlediska je rovněž zajímavé ým způsobem se režisérovi podařilo propojit všechny časové roviny. Činí tak zejména na úrovni střihu, kdy je započatá akce v jedné linie dohrána v linii druhé, ale i prostřednictvím nesmírně sevřeného hudebního doprovodu. Clint Mansell pojal soundtrack jako jednotný hudební tvar, přičemž všechny tři paralely doprovází de facto jeden univerzální motiv. I kameraman Matthew Libatique zvolil komplexní styl snímání. Jednotlivé příběhy provázal stejnou barevnou škálou, zvolil podobné svícení a kompozice. Totožný je i princip snímání některých scén – vertikální švenk při příjezdu do města, resp. hradu či průletu „vesmírného korábu“. Z hlediska rytmu je Fontána neskutečně promyšleným dílem. Snímek se skládá převážně ze statických, principielně se opakujících záběrů (středové kompozice společné pro všechny linie, ale i společné dialogy atd.). Jejich spojování a střídání dodává filmu specifické tempo é v závěru vyústí v téměř „kakofonickou“ změť obrazů a pocitů íž inspirace sahá patrně až ke Kubrickově sci-fi 2001: Vesmírná odysea.

Fontána byla u kritiky přijata se značnými rozpory, oproti tomu řada fanoušků považuje Aronofského poemu o umírání za jeden nejlepších filmů roku a výsostně filosofickou podívanou. Pravda je taková  Fontána rozhodně nedosahuje hluboké propracovanosti, naopak místy na povrch vyčnívá až triviální a poměrně zmatená symbolika. Osobně jsem vnímal film především jako neustály proud emotivních obrazů é ve mě doznívaly ještě dlouho po odchodu z kina ž rozhodně není málo.