Trilogie o Alexovi
Režisér své první tři filmy pojmenoval “trilogie o Alexovi“. Stalo se tak až dodatečně, předem neplánoval ani to, zda se po debutu bude dále věnovat režírování a filmu.
Zlá krev rozvádí v bohatší a pestrobarevné výpravě motivy příběhu Když chlapec potká dívku. Opakuje se uzavřený, ale inteligentní charakter hlavního hrdiny i postava jeho kamaráda Thomase ý v obou dílech svede Alexovu bývalou přítelkyni. Opakují se i některé etudy, ale v novém aranžmá (např. klaunská etuda – v prvním díle Alex rozesmává batole, v druhém plačící Annu). Zlá krev obohacuje milostné drama debutu o akčnější žánr - gangsterku.
První dvě Caraxova díla – Když chlapec potká dívku a Zlá krev - obsahují: 1) refrény - variace týchž scén; 2) černé prostřihy – pauzy mezi záběry jako mezi verši; 3) expresivní hru se světlem, s barvami mizanscény, s úhly kamery; zrychlení, zpomalení, zastavení filmového pásu; rozostření objektivu kamery, prolínání; četné němé sekvence; 4) hru se slovy - říkanky, verše, slovní hříčky, vtipy; 5) hru s hudbou – je popová i klasická; 6) monology a dialogy o lásce a plánech mladých lidí.
Tok děje se zastavuje a kamera vykresluje emoce: dlouhé detailní pohledy na tváře postav, scény s vyretušovanými hlasy, kdy dominuje jen hudba a obraz, dlouhé dialogy a monology, kdy postavy vykládají své city.
Nejodvážnější odklon od dějové linky se však objevil v jinak méně vyumělkovaných Milencích z Pont-Neuf: iracionálním, impresivním lyrismem je minutová mrtvolka – Alex stojí na mostu (celkový záběr). Její smysl v příběhu je těžké odhalit...
Poslední část trilogie, Milenci z Pont-Neuf, se námětově i stylově výrazně liší od předchozích dílů:
- námět: Alex již není středostavovským mladíkem žijícím samotářsky v pařížském bytě – je to bezdomovec, žijící spolu se starším společníkem na nejstarším pařížském mostu Pont-Neuf. Alex je zde primitivní pijan; ženskou hrdinku tentokrát dobude, není odmítnut jako v prvních dílech. Žánrově se zápletka se vrací k jednoduchosti debutu (milostné drama bez příměsi dalšího žánru).
- styl: režisér má větší odstup od postav: mizí např. krajinomalba pečlivě nalíčených obličejů, voyeuristické záběry na ženskou hrdinku i dlouhé intimně laděné promluvy postav. Oproti předchozím dílům se nejedná již tolik o autobiografii – Carax nebyl nikdy bezdomovcem.
Režie se tentokrát spíše než na výtvarnou stránku mizanscény a interpunkci soustředí pouze na to druhé, tedy v zásadě hlavně na střihovou skladbu, na rytmus a tempo.
Obraz ponechává realistický, místy dokonce využívá ruční kameru a s ní těkavost, roztřepanost. Výsledný dojem odpovídá prostředí a naturelu lidí žijících na mostu či pod ním: vzniká mírně chaotický naturalismus. K tomuto stylu Carax přidružuje některé stylizační postupy z dřívějška: říkanky a poetické dialogy, prolínání obrazů a jejich zpomalování.
Spektakulární scény (jízda na vodních lyžích; Alex – polykač ohně; ohňostroj k výročí francouzské revoluce) jsou koncipovány záměrně veristicky a v kakofonickém souznění s bídou bezdomovců.
Caraxovi Milenci míchají nesourodé prvky, jsou “poetickým naturalismem“. Jejich problémem je nediváckost – obrovská suma vložených peněz – v souladu se záměrem režiséra ý nechtěl diváka “oblbovat efekty“ – není na filmu vidět. Neznát údaje ze zákulisí, považovali bychom vyumělkovanou Zlou krev s její jedinou nákladnou a velkolepou parašutistickou sekvencí za mnohem finančně nákladnější než Milence z Pont-Neuf. Proč působí Milenci z Pont-Neuf jako nepříliš nákladný film, když jím jsou? Drtivá většina na svou dobu neuvěřitelně vysokého rozpočtu nebyla investována do efektů, ale do výstavby věrné repliky Pont-Neuf s okolními domy na jihu Francie, neboť tvůrci neměli v potřebnou dobu k dispozici pravý most v Paříži.
Poslední část trilogie tematizuje tvůrcovy osobní obsese é hrály okrajovou roli už v předchozích dílech: strach ze ztráty zraku (slepnoucí malířka bez střechy nad hlavou Michèle) a závislost na prostředcích utišujících bolest či nespavost (bezdomovec Alex). Milenci z Pont-Neuf akcentují také v Zlé krvi naznačené akrobatické kousky Denise Lavanta. V takových scénách se Carax vrací ke kinu jako ozvláštnění (dále např. již zmiňovaná jízda Michèle na vodních lyžích po Seině, seskok padákem v Zlé krvi) é zatraktivňuje převažující komornost psychologické roviny.
Každá část trilogie o Alexovi opakuje v zásadě to samé příběhové schéma: Ona (v každém díle trilogie má dívčí postava jiné jméno) je typ zranitelné a nevinné zasněné, Alex je bezzásadový a vychytralý zasněný. On si jí všimne, zamiluje se a následuje ji, ale není schopen ji oslovit. Ona si ho nevšímá nebo mu věnuje pozornost, ale ne tolik jako on jí. Aby získal nebo alespoň udržel její náklonnost, Alex zcela vypočítavě a nemorálně zmanipuluje příhodnou situaci (např.: scéna párty v debutu: Alex nastaví sklenici na kraj stolu tak ji dívka omylem shodila a on s ní mohl sbírat střepy a navázat tak kontakt; v Milencích z Pont-Neuf zase Alex spálí plakáty é upozorňují slepnoucí dívku lze uzdravit – bojí se jako zdravá by mu utekla, nepotřebovala by ho). Dívka obvykle žádnou léčku nezpozoruje a skočí na lep. Nakonec však závislý Alex se svými léčkami prohrává – buď umírá jeho vlastním přičiněním milovaná dívka (debut) nebo on sám (Zlá krev), případně si od dívky vynutí ještě jednu šanci (shodí uzdravenou Michèle z Pont-Neuf v okamžiku, kdy ho chce opustit, skočí spolu s ní a oba, zachráněni projíždějící lodí, odplouvají spolu pryč).
Každý díl režisérovy osobní trilogie uvádí v jedné či více scénách režisérovy oblíbené prostory: 1) současná Paříž jako základní prostor 2) interiéry bytů 3) café jako místa konverzace a vtipů 4) prostory pařížského metra 5) pařížský most.
V trilogii i v Pole X se opakuje motiv rychlosti (nejčastěji ho představuje běh a motorka, v Milencích také vodní lyže), přítomný nejvíce ve Zlé krvi lze nazvat akčním filmem o emocích. Ideálem dle Caraxe je řítit se v plné rychlosti ve dvou. „Láska á plyne rychle, ale trvá napořád,“ sní Alex. Leč je nebezpečné a těžké se v té rychlosti sladit, hrdinům se to nedaří a proto se velmi často řítí někam osamoceni.
Dalším opakovaným motivem je telepatie, kdy se naopak postavy sladí na jedné vlnové délce a povídají si v myšlenkách (což je znázorněno jako voice-off).
Dahan, Escoffier / Lavant, Binoche / Britten, Bowie
Až do své osmileté pauzy po dokončení Milenců z Pont-Neuf Carax spolupracoval se stejným týmem spolupracovníků: náměty a scénáře vymýšlel a psal sám, finanční zázemí zajišťoval Alain Dahan. Za kamerou stál Jean-Yves Escoffier. V hlavní roli Alexe se objevoval Denis Lavant, herecká inkarnace režiséra v celé trilogii.
Do Zlé krve Carax angažoval do hlavní ženské role Juliette Binoche. S ní se při natáčení sblížil a stali se partnery. Kamera v Zlé krvi snímá sličnou a nalíčenou Binoche se zvlášť libým potěšením, neboť představuje ženu, do níž se Alex (a vlastně i režisér) zamiloval. Dvojice Lavant – Binoche tvoří ústřední dvojici následujících Milenců, zde však nepředstavují krásné mladé lidi jako v dřívějším snímku, ale ošuntělé a sprosté tuláky (Lavant má vyholenou hlavu, Binoche pásku přes oko), za což byl v případě krásné Binoche napaden některými kritiky.
V každé části trilogie zazní jedna píseň režisérova oblíbeného Davida Bowieho (rock a pop), ve dvou částech mají výraznou funkci smyčcové skladby Benjamina Brittena (vážná hudba). V Když chlapec potká dívku zpívají sami herci píseň francouzské šansoniérky Barbary, další režisérovy oblíbené (jedna její píseň se objevila v podání Guillaumea Depardieua (představitel Pierra) v TV verzi Poly X).
Pola X
Na MFF Cannes 1997 představil Leos Carax krátký avantgardní snímek Sans titre (1997), v němž se objevují úryvky z chystaného většího projektu.
V roce 1999 canneské publikum vypískalo Caraxův nejchmurnější a nejfilosofičtější film, Polu X. „Všechny mé filmy byly o setkání chlapce s jeho sestrou“ vyjádřil se Carax k tématu incestu ý příběh pojednává. Tentokrát režisér nabízí kromě své skeptické vize romantiky i zamyšlení nad ošidností umění a vůbec pravdy a lži v životě člověka. Pola X se drží narativní linie z Caraxových děl nejpříběhovější, neboť vypichuje ve dvou hodinách děje ty nejzákladnější události Melvillova románu, ale i zde nakonec atmosféra převládá nad dějem je u Caraxe zvykem. Adaptuje román volně v některých méně podstatných faktech: přenáší děj ze Spojených států 19. století do současné Francie (tak i sem vměstnal jednu scénu v oblíbeném prostředí café) a na konci Caraxova příběhu neumírají oba hlavní hrdinové, pouze dívka. Jinak režisér respektuje děj i atmosféru: mizanscéna industriální části města je pochmurná, hrdinové chudí a neupravení. Není zde místo pro vycizelované prolínání či zpomalování obrazu, ani pro hru s křiklavými barvami (dominují tmavé odstíny hnědé a šedé). Přibližme silný příběh o nedosažitelnosti přeludů:
Pierre žije spokojeně, obklopen materiálním bohatstvím a láskou na rodinném sídle. Jakmile se chystá svatba a mladík se má usadit, zatouží po dobrodružství, po životě ý by nešel tak hladce, v čemž je určitý iracionální masochismus, typický pro Caraxe již dříve (Alex v Milencích se řeže střepy do břicha). Nenadále se objeví tajemná tulačka odkudsi z východní Evropy (v románu z Francie; hraje ji nová Caraxova múza, Katerina Golubeva) a tvrdí Pierrovi je jeho sestrou. Odchází s ní do Paříže, zanechav tlustou čáru za celým dosavadním životem. V chudých poměrech zamrzajícího bytu Pierre zarůstá vousem a ztrácí zrak během psaní zásadního díla ým má přinést na světlo světa konečnou pravdu. A také vydělat peníze na obživu. Román je však označen za paskvil a autor za podvodníka – Pola X vypráví o mladém muži ý chtěl konat dobro (napsat pravdu, postarat se o bezmocnou nevlastní sestru), a právě proto zapříčiňuje zlo (odchodem z domova zraní matku i snoubenku). Nakonec se stává vrahem.
V jednom rozhovoru Carax objasnil název: Pola vznikla spojením iniciál titulu románu ve francouzštině (Pierre ou les ambiguités), X odkazuje jednak k tabu (viz explicitní scéna sexuálního incestu, zřejmě právě ta tolik pobouřila canneské publikum) k záměrné nedokončenosti – uvedená verze představuje desátou, již režisér sestříhal. Skokový tok děje, způsobený výběrem pouze klíčových kapitol románu, způsobil velmi negativní kritiky, stejně jako zmíněná pornografická scéna. V roce 2001 uvedl televizní kanál Arte delší verzi íž ohlasy byly mnohem příznivější. Tři hodinové epizody tentokrát Carax otituloval pod souhrnný název Pierre ou les ambiguités ž navozuje dojem se jedná nikoli o desátou verzi, ale konečný režisérův střih.
Velkou změnou oproti trilogii je vedle cizího námětu, většího důrazu na příběh a zmizení experimentální hry s obrazem a střihem hudební stopa – režisér neužil mix převzaté popové a klasické symfonické hudby jako dříve, ale přizval ke spolupráci rockera Scotta Walkera ý složil originální soundtrack k dílu. Apokalyptický tón Walkerových rockových skladeb ladí s pochmurným příběhem. Walker, ale i Carax (počínaje Milenci z Pont-Neuf) při tvorbě vychází z chaosu v okolí i uvnitř sebe a následně ho harmonizují. Vzniklo rozhozené, neučesané dílo. Rozmáchle dekadentní atmosféra rozpadu osobnosti (Pierre je rozpolcen) íž schizofrenie se promítá do celého univerza, navazuje na ryzí romantismus ho známe z literatury 19. století: obrovské citové poryvy tížící uzavřené lidské individuum se odráží v počasí či v okolních věcech i lidech – stav duše se promítá do fyzické podoby světa.
Carax citující a citovaný
Carax absolvoval pouze střední školu, přesto působí velmi vzdělaným dojmem. Jako čtenář i divák rád konzumuje intelektuálně náročná a umělecky ceněná díla, jdoucí mimo hlavní proud.
První filmy (tzv. trilogie o Alexovi) se prohýbají pod mnohými literárními a filmovými odkazy. Cituje nejen v rámci příběhu (jako např. Besson), ale i mimo, viditelněji (v Zlé krvi gangster Boris bez návaznosti na dějovou linii prohodí muž sedící u vedlejšího stolu je Jean Cocteau). Intelektuální hra s filmovým médiem (citace, experimenty s obrazem a zvukem) někdy odsouvají příběh a popisy citových stavů na druhou kolej.
Už Když chlapec potká dívku odkazuje jasně k režisérovým oblíbeným – k zpěvačce Barbaře, k Dreyerově Utrpení Panny orleánské scéna výslovně cituje scénu z Godardova Pohrdání, objeví se četné odkazy na němý film (např. jedna z postav je němý kameraman němých filmů) i na ve Francii velmi populární médium - komiks.
Zlá krev oslabuje čistě autorskou zpověď debutu ve prospěch žánrové škatulky. Nese rysy gangsterky ji pojal Jean-Luc Godard v období “ po“ – policier poétique – U konce s dechem, Made in U.S.A.. Na autorské dílo měl film úspěch u francouzských diváků (200 000), hlavně v Paříži. Výrazným motivem jsou voyeurské pohledy na tvář Juliette Binocheové, nalíčené a učesané záměrně jako Anna Karina např. v Bláznivém Petříčkovi. Dalším důkazem Godardova vlivu na Caraxe jsou např. dlouhé poetické dialogy a monology.
Zlá krev má žánrově blízko také k poetickému noiru Jeana Cocteaua Orfeus (1950), z nějž přebírá motiv anděla smrti na motorce, Alexovy mladičké přítelkyně Lízy. Její jméno zase odkazuje k avantgardnímu němému snímku Jeana Grémillona Lízinka. Z Lízinky se objeví i krátký úryvek... Zlá krev překypuje citacemi. Milenci z Pont-Neuf citují jiné klasické dílo francouzské kinematografie – Atalantu Jeana Viga. Jedná se o závěrečnou scénu: pád milenců do řeky a jejich následné odplouvání na nákladní lodi s destinací do Le Havru.
Caraxovy literární inspirace by tvořily dlouhý seznam od Baudelaira, Zoly, Melvilla, H. Jamese, po Préverta, Musila i filosofa Deleuze. Všimněme si tří hlavních vzorů pro trilogii o Alexovi:
- Arthur Rimbaud – prokletý básník, proslavený hravým jazykem i revoltujícím duchem. K Rimbaudovi odkazuje např. titul Zlá krev (báseň v próze ze sbírky Sezóna v pekle (1873)). Z osobností literatury byl Carax na počátku tvorby srovnáván právě s Rimbaudem – pro svou mladost a výbušný, nesmlouvavý básnický talent, revoltu a zálibu v dekadenci.
- Charles Ferdinand Ramuz (1878-1947) – švýcarský spisovatel a básník píšící francouzsky, tematizoval tragické pocity. Pobuřoval puristy opakováním, hovorovým jazykem, neobvyklou větnou skladbou. Dílo Ramuze poznal Carax při natáčení Zlé krve. Jako prolog filmu použil úryvek z jeho poetické povídky Láska chlapce a dívky: „Řekl jí to. Řekl jí: «Chceš?» Neřekla ano, ani ne: byl to chlapec a děvče.“
- Louis Ferdinand Céline – slavný francouzský spisovatel, ovlivněný nihilismem. Původem lékař, nevyhýbá se pocitům fyzického zhnusení. Když Anna v intimním rozhovoru s Alexem vzpomene na svou první lásku, na chlapce jménem Julien Destouches, slyšíme původní příjmení Célinea.
Caraxova díla se vyznačují svéráznou formou a nevyhýbají se popisu nepříjemných pocitů, stejně jako díla tří jmenovaných.
I čtyřicátník ý má na kontě pouze 4 celovečerní filmy, může být legendou á inspiruje ostatní režiséry. Zmiňme vlivy tohoto nevyzpytatelného básníka na hollywoodskou tvorbu 90. let: Majestátní odjezd Milenců z Pont-Neuf, kdy v objetí stojí na přídi jedoucí lodi, zřejmě okopíroval James Cameron v Titanicu (1997). V témž Caraxově filmu se objevilo vyzvednutí zranitelné Juliette Binocheové lépe viděla malbu – o šest let později tento motiv opakuje s toutéž herečkou Anglický pacient (Anthony Minghella, 1996). Scéna bungee-jumpingu s Julie Delpy v Americkém vlkodlaku v Paříži (Anthony Waller, 1997) nese výrazné stopy scény seskoku padákem v Zlé krvi s Juliette Binoche. Hollywood tedy přebírá některé nezapomenutelné poetické momenty Caraxových děl.