Čím více asijských filmů vidím, tím menší odvahu mám o nich psát. Koláč asijské produkce (a to jen roční) je v podstatně nemožné pro tuzemce ukousnout díky distribučním mezerám díky tamní tvůrčí kvantitě.
Kde tedy začít? Bezpochyby prvním klíčem je japonská kinematografie, patří v této oblasti k těm nejstarším a nejproslavenějším, nabízí plejádu uznávaných tvůrců nejsnáze dostupná i naší distribuci (zejména ta starší). Hlavní hvězdou zůstává hyperproduktivní Kitano a kultovní podivín Tsukamoto. Japonci zůstávají věrni dlouhým statickým záběrům a to i v komerčně laděných filmech.
Korejský film v poslední dekádě zaznamenává o dost vyšší frekvenci zájmu, zejména díky orientaci Korejců na Evropu, projevující se konkrétně hlavně v práci s filmovou narací.
Tchaj-wanská kinematografie rozvádí dědictví nové vlny a její produkce díky francouzské finanční podpoře a dostatku silných režijních osobností neustává. Čína stále žije v paradoxu (podobně jako Kuba), kdy vláda financuje filmy é se vracejí do minulosti (Zhang Yiou, Chen Kaige) a zobrazují dramatické dějiny v duchu „tak to dělali naši předchůdci, my to děláme jinak“. Paralelně vzniká kontra-kinematografie zobrazující Čínu takovou á je dnes (první filmy Jiy Zhang-ke, Wang Xiao-shuai). Příklon Číny a Tchaj-wanu k neorealismu je evidentní. Vedle toho neutuchá komerční produkce Honkongu (po níž sáhnul nedávno i Scorsese) a přibývají nové státy jako Thajsko, Kambodža nebo Filipíny. Pro všechny je charakteristická široká nabídka komerční kinematografie v americkém duchu a přítomnost několika režijních osobností ési zachovávají povětšinou patinu realismu (Weerasethakul, Hong Sang-soo, Jia Zhang-ke). Výjimky tvoří komerční Hongkong a zmiňovaná, formálně suchá, přesto ryzí, japonská kinematografie.
Co přinesl Berlín?
Vítězem letošní berlínské soutěže se podle poroty, vedené Paulem Schraderem, stal čínský film se sociálním podtextem Tuya´s Marriage (Tuina svatba). Vedle jiných se soutěže zúčastnil i film korejské režisérské superstar Park Chan-wooka I´m Cyborg, but that´s OK (Jsem kyborg, ale to vůbec nevadí) z prostředí psychiatrické léčebny, film si bezpochyby najde i u nás distributora. Velmi mě zaujal film Korejce E J-Yonga ý zfilmoval slavnou korejskou stejnojmennou mangu Dasepo Naughty Girls (Zlobivé holčičky z Dasepa). Jeho sledování bylo pro mnohé kulturním šokem, neboť jinak dětská tématika v sobě nesla více než náznaky bizardní sexuální odvázanosti (což je pro orient velmi běžné). Vrcholem divoké férie je, když členové zmíněné školy zjistí jejich ředitel je posednut démonem a vyženou ho pomocí síly jin a jang ž je prováděno skupinovou masturbační mimikou, ne nepodobnou naší spartakiádě (je to v podstatě nepopsatelné, nutno vidět). Z korejské produkce byl uveden také zajímavý dětský film Ice Bar (Krabice s nanuky) ý se vrací do minulosti, po korejské válce, kdy je chlapec nucen řešit nedostatek peněz prodejem pamlsků. Film se vyznačuje až svěrákovskou láskyplností (až na scénu, kdy jednomu chlapci ujede vlak nohu) a je znát zmíněná proevropasko-americká tendence Korejců. Opačný protipól korejského snažení představuje miláček francouzské kritiky Hong Sang-soo ý představil svůj nejnovější film Woman on the Beach (Žena na pláži). Film ne nepodobný Truffautově léaudovské sérii (ač v dosti asijském duchu) pojednává o režisérovi ý si vyjede na víkend k moři dopsat scénář a při té příležitosti svede několik místních žen. Komedie se asi v polovině změní ve vztahové drama, kdy je filmový režisér uháněn svedenými ženami. Sám Hong byl po filmu přítomen, komické však bylo mluvil korejskou angličtinou (navíc nebyl přítomen korejský tlumočník), čili mu nebylo prakticky rozumět.
Poněkud zklamáním byl pro mě film Japonce Shinji Aoyamy (tvůrce slavné Eureky) Crickets. Enigmatický film vypráví o mladé ženě á žije se slepým a němým starým mužem, o něhož se jednak stará jej miluje. Aoyama si pohrává s tématikou krásky a zvířete, postupně však do filmu vstupují jiné těžko vysvětlitelné prvky (celý film je podložen tím se odehrává v místě, kde byli umučeni jezuitští misionáři) se časem cítí starostí o starce svazována, muž nakonec umírá (s pomocí tajemných postav), ale v poslední scéně se vrací.
Zajímavý byl i thajský snímek Dorm (Cimra), temný duchařský příběh o chlapci ý se v internátu skamarádí s chlapcem ý se tam kdysi utopil a dosud bloudí chodbami školy. Výsledkem je samozřejmě jeho dramatické osvobození, při kterém jde o život. Mnohem zajímavější než snímek samotný je odlišnost jeho formy vůči japonským nebo tchajwanským filmům ž přechod této mladé kinematografie a orientace na západní trhy a na evropský styl vyprávění je zřetelný.
