Kritika

Mel Gibson se ve svém čtvrtém filmu vydal na pole dosud neorané – do historie mezoamerických kultur. Ve srovnání s vytříbeností Malickova Nového světa ý je více úvahou nad problémem kulturního šoku a jiného vnímání světa  Gibsonovo Apocalypto akční jízdou na pozadí yucatánské džungle. Oba filmy spojuje podobné období, oba se však na míle liší.

Je s podivem  málo filmů bylo natočeno o kulturách Střední Ameriky. Pořadník starověkých kultur, na které hollywoodský mainstream (ale i evropský) upíná svůj zrak, by sestával nejspíš z příběhů z Bible a příběhů z dekadentního Říma ž je prakticky vše – Babylón, Egypt, Indie i Čína jsou jen výjimečnou exkurzí, vyhrazenou pro domácí kinematografie. Bezpochyby existuje pár mexických filmů o Mayích nebo Aztécích a možná jediný a zapomenutý film J. Lee Thompsona Kings of the Sun (1963) s Yulem Brunerem v hlavní roli.

Gibson již v Umučení Krista (2004) narýsoval svůj režijní styl ého se dost pravděpodobně bude držet i nadále – výpravné historické opusy, z krizových období, zacílené jen na několik rozhodujících okamžiků a důsledně ošetřených po stránce autenticity reálií. Preferenci vizuálního násilí netřeba zmiňovat. Nedávné Umučení Krista nemohlo přinést však pro tvůrce Gibsonových megalomanských ambicí nic nového, reálie jeruzalémské pouště nabízejí jen malý prostor pro stylistickou inovaci a příběh je dán předem. Navíc přes laťku  nastavil Scorsese, se špatně skáče. Na Gibsona zbylo jen ukázat důkladný proces mučení. Je s podivem  si režisér vysloužil hned přídomek řezníka  proto  si dovolil vylíčit násilí takové é je, hnusné. Transcendence skrze askezi a trýznění těla je podtónem i Apocalypta. Tentokrát se však jedná, na rozdíl od Umučení Krista, o průnik do končin panenských a neprobádaných. Hned v úvodu na nás dýchne svěžest tropické džungle a jednoduchého života zdejších domorodců. Ti jsou následně přivedeni do centra civilizace á i přes svou nevelkost překonává veškerá evropská měřítka estetiky zla. Zejména rituální zdobení, nebo spíše mrzačení, všech aktérů na scéně, způsobí v divákovi efekt zcizení. Dá se s těmito hrdiny ztotožnit? Od jednoduchých jizev a tetování vesničanů, po bohatější hřívy lovců lidí až po monstrózní královskou rodinu á působí naprosto nelidsky a psychopaticky. Podobné prvky používal Gibson i v Umučení Krista, zrůdní trpaslíci a chladnokrevní Římané, kteří Krista nešetří ani ve chvílích nejhorších. Polovina děje Apocalypta se nečekaně zvrátí po zatmění Slunce a následuje velmi důmyslná akční honička á díky omezenému prostoru džungle připomene dnes již klasického Predátora (1986).

Avšak i přes zjednodušený pohled na realitu je Gibson zajímavým filmařem ý má co nabídnout a v budoucnu se od něj ještě něčeho dočkáme. Gibson již od Statečného srdce (1995) aspiruje na vytvoření revolučního díla – alespoň na poli historického filmu. Apocalypto je v tomto ohledu určitě trefou do černého.

Krátký exkurz do historie

Ačkoliv bývá Apocalypto označováno za exkurz do říše Mayů á záhadně zanikla (alespoň co jsem se v českém tisku dočetl), není to vůbec pravda. Zejména konec filmu a vyznění celé strastiplné pouti hlavního hrdiny dává znát  se nacházíme na pobřeží severního Yucatánu a nikoliv Peténské džungle na hranicích s Guatemalou, kde původní tzv. „klasičtí“ Mayové žili ve svých městských státech. Nehledě na to  termín Maya nebo Azték je v podstatě umělý a navíc pod sebou zahrnuje několik etnik. Gibson zvolil pro svůj příběh kmeny žijící na Yucatánu někdy od 9. stol.n.l., tedy již po zániku „klasických“ Mayů a jednou z historických variant je  právě oni byli působci jejich záhadného zániku. Jednalo se o toltécké kmeny é přišly ze severu Mexika, usadily se poblíž dnešního Mexico City a zavedly kulty masových obětí é vyvrcholily zejména v Tenochtitlánu na přelomu 15. a 16. stol. Odlesk těchto jatek můžeme vidět i v Apocalyptu. Kmeny é přišly na sever Yucatánu, bývají nazývány mayo-toltéky.

Rituály klasických Mayů nebyly sice bez krve, ale nikoliv v tak masových měřítcích (alespoň nejsou archeologické nálezy). Původní ideou byla sebeoběť pouze královského páru, při níž si úmyslně sami zraňovali poměrně citlivá místa na těle (rituální jizvy, deformace uší a piercing velmi příznačně využívá jako prvek pro úplně odlišnou kulturu i Gibson). Kult masových obětí zavedly až válečnické klany z centrálního Mexika é kněžkou funkci nahrazovaly spíše demonstrací síly.

Veškerá trochu seriozní literatura o mezoamerických náboženstvích upozorňuje  naše informace jsou značně determinované (v porovnání s jinými kulturami). O náboženství je známo mnohem více než o každodenním životě, rekonstrukce probíhají na základě studia současných žijících kultur, původní psaná díla díky pyromanské aktivitě františkána Diega de Landy neexistují a obrázek o životě je poněkud zkreslený. Takový je obraz i Apocalypta, mayo-toltécký městský stát čekající na zatmění Slunce é má započít novou epochu  Gibson ukončuje ironickým dovětkem na konci filmu.

Je otázkou, do jaké míry je jazyk yucatec ým postavy mluví, autentickou řečí. I přestože odpovídá prostředí filmu a pro tvůrce není jiného zbytí ž rekonstrukce původních jazyků není úplně možná. Gibson se také vyhýbá (možná nezáměrně) prezentaci mayského panteonu. Důvod je ten  rekonstrukce je nemožná. Známo je jen několik božstev a to jen ze tří dochovaných kodexů. Na to  existovaly i abstraktní koncepce a myšlení vůbec, není ve filmu prostor ž exkurz hrdiny Jaguáří tlapy do města je jen krátký a v pozici zajatce.

Jen tak dále! Apocalypto je rozhodně film ý Gibsonovi přitáhne pozornost, vizualita sice opět vítězí nad sdělením, ale originalita díla si zaslouží pozornost.

Rudolf Schimera
schimera@fantomfilm.cz