Téma

Soderberghova Bublina je jakousi malou vlajkovou lodí (či spíše loďkou) nezvyklého experimentu americké produkční společnosti 2929 Entertainment. Má ji následovat ještě pět dalších nízkorozpočtových snímků, všechny v Soderberghově režii. Společné jim navíc má být použití moderních digitálních technologií High Definition a jejich takřka současné uvedení na plátně, v televizi i na DVD nosičích. Bublina je prvním filmem, u něhož je divákovi dopřána tato nebývalá svoboda výběru – provázeného, nutno dodat, značným a otevřeným nesouhlasem majitelů kin. Ve Spojených státech tedy nakonec společnost uvedla Bublinu pouze ve čtyřiatřiceti vlastních sálech. Ale nový způsob distribuce není to jediné  k tomuto drobnému nezávislému snímku může připoutat pozornost.

Soderbergh v Bublině zaznamenává několik dnů (či týdnů) v malém městečku Belpre na hranicích Ohia a Západní Virginie, kde je čas odměřován cestami do práce v místní továrně na panenky, pauzami na oběd a cigaretu, popřípadě cestami do druhé práce v jiné místní továrně. Jednotvárná, neosobní výroba stále stejných tuctových panenek je paralelou monotónního stereotypu šedivých, nudných dní. Do centra zájmu se tak vrací všední, „neučesaná“ skutečnost a s ní také řekněme neo-neorealistický tvůrčí přístup. Soderbergh natáčí v autentických lokacích města, s neherci z řad tamních obyvatel, pohybuje se v jejich přirozeném prostředí a v jejich vlastních domovech. S pomocí jednoduchých prostředků, bez formálních efektů a scénáristických kliček vypráví velmi prostý příběh o zvláštním  symbiotickém přátelství dvou osamělých zaměstnanců továrny – asi čtyřicetileté Marthy a mladíka Kyla é je pomalu narušováno od chvíle, kdy mezi ně přichází mladá svobodná matka Rose ž se s Kylem postupně a trochu ostýchavě začíná sbližovat. Je to příběh s minimem postav a jen minimální dějovou linkou, na jeho základě však Soderbergh především precizně vykresluje fádnost, neměnnost a izolovanost života v Belpre.

Téměř veškeré dění je hermeticky uzavřeno do stísněných interiérů – malého bytu, auta, velkých, ale stroji a krabicemi přeplněných výrobních místností. Kamera se vzdává pohybu a zůstává statická, nabízí strnulé, odlidštěné pohledy do prázdných továrních hal, tmavých pokojů a pustých ulic. Svým stálým odstupem a snad až lhostejnou odměřeností zdůrazňuje v dlouhých záběrech všeobecnou prázdnotu a bezútěšnost á ústí v pasivitu, dobrovolnou rezignaci a apatii. Její hráz nedokáže zcela protrhnout ani nečekaný – a jediný – dějový zvrat, jímž je Rosina násilná smrt. I po ní žijí (nebo přežívají?) všichni se stejnou jednotvárnou setrvačností jako dříve.

K autentickému vyznění filmu přispívá i bezmála úplná absence hudby, prostor dostávají hlavně reálné zvuky prostředí továrny. Výjimkou je několikrát využité kytarové intermezzo. To ale neslouží jako pomocná berlička k navození emocí, ale přináší s sebou naopak nezbytné odlehčení a jeho nediegetický původ odvrací nebezpečí přílišné naturalistické těžkopádnosti snímku.

Bublina není – pokud pomineme oblast distribuce – nijak dalekosáhle novátorským dílem. Nejsilnější je právě v pozvolné, neuspěchané a přesné evokaci onoho všednodenního rytmu ž ovládá celé městečko; i samotný kriminální motiv zde stojí poněkud v pozadí – nikdo ze zúčastněných si zločin snad ani plně neuvědomuje. Bublina nepochybně nevznikala s ambicemi na převratné filmové dílo a jako taková splňuje představu nezávislé, formálně kultivované filmové jednohubky bez přehnaného experimentování na výbornou.