Téma

Jak jste přišel na příběh filmu Žena ve vodě?

Začalo to tehdy, když jsem ten příběh vyprávěl svým dětem. Ale až při natáčení jsem si plně uvědomil  se snažím zachytit tu určitou uvolněnost  zažíváte právě při vyprávění příběhů dětem. V pokojíčku nemáte žádnou střižnu, nevíte ý to bude mít výsledný tvar, ale přesto je to překrásné. Příběhu musíte dát vše potřebné, včetně patřičného konce že děti věří  přesně tak se to stane. Tohle všechno jsem chtěl mít nejen ve svém filmu, ale také při jeho natáčení.

Při sledování filmů jako jsou Čaroděj ze Země Oz nebo Peter Pan si uvědomuji  jejich autoři zcela opustili klasická pravidla vyprávění a jen následovali světlo vedoucí je na různá místa, čemuž oni sice porozumět nemohli, ale děti ano. Je to jakási niť a při vyprávění příběhů dětem jsme po dobu asi roku a půl prostě jen následovali tu nádhernou barvu a světlo výstředního jazyka a světa a nezajímalo nás „Jaký to bude mít závěr?“. Šlo jen o to jít za tím světlem.

Odkud se vzala mýtická stránka filmu? Zdá se  vychází ze světa bájí.

Vlastně se jednalo jen o to  jsem si zrovna v tu chvíli vymyslel. Ale asi bude něco pravdy na tom  říkáte že si vzpomínám na hinduistické příběhy  mi v dětství vyprávěli. Vyznění těchto příběhů bylo metaforické a museli jsme si z toho vzít ponaučení. Jako dítě jsem měl raději tyhle metafory než specifičnosti jako například vymýšlení těch nejzvláštnějších jmen a postav é jsme vždy jednoduše přeskočili a zapomněli. Ta jména jsou tak směšná a příběh tak bláznivý  jsme vždycky prosili  je prostě přeskočili. Možná to opravdu pochází z hinduistických příběhů že to přesně odpovídá tomu pocitu é jsem zažíval jako dítě: získával jsem krásné poselství.

Hitchcock jednou řekl  kdyby natočil Popelku, lidé by okamžitě v kočáře hledali mrtvolu. Myslíte si  lidé půjdou na tento film s přesnou představou typického filmu M. Nighta Shyamalana? Třeba  budou spíše vystrašeni než okouzleni.

Moc jsem se o to strachoval. Šestý smysl byl mým prvním filmem ý diváci viděli a byla to náhoda  byl plný strašidel a duchů. Další film byl o komiksech a nebyl zamýšlen jako strašidelný. Proto byl považován za omyl. Nenapadlo by mě  mě tak zaškatulkují.

Napětí mám moc rád. Neumím si své filmy bez toho představit. Ale jsem příliš naivní v tom  nedokážu odhadnout  budou na mé příběhy lidé reagovat. Je náročné dělat přesný opak toho  dělá umělec. Pokud bych vše dělal jen proto  se diváci bavili, dostal bych nápad a zeptal bych se sám sebe „Co si o tom budou myslet diváci?“ Ale tak to umělec nedělá, to je úkolem obchodníků. Ti řeknou: „Diváci očekávají strašidelný thriller, film odsoudí a pomyslí  ses zbláznil.“

Čtu teď Sto roků samoty, nádherný příklad magického realismu. Ale kdyby autor napsal svou první knihu jako thriller, při pohledu na Sto roků samoty by si říkali „A to má být co?“ Je velmi nelehké přestat psát jen kvůli těmto myšlenkám a nevím, zda bych byl schopen převzít tuto zodpovědnost u každého svého příběhu. Strašidelné filmy mám rád a pokud přijde ta správná inspirace, nebráním se jim. Ovšem existují i jiné příběhy.

Na Ženu ve vodě může být dejme tomu 80 různých pohledů a 60 z nich na ni nahlíží v lyrické, parabolické rovině, a těch zbylých 20 se vůbec nechytá. Tato skupina je problematická a přemýšlím  bych to mohl změnit tím  bych se pod takový film nepodepsal.

O tomhle kroku jsem přemýšlel, když jsem připravoval film Pí a jeho život že kniha má nádherně zamotaný konec a mé jméno by narušilo hodnotu předlohy. Bojuji s tím neustále. Filmu Žena ve vodě bych tím jen prospěl. Bylo by to signálem  se na film podívali jako na jiný filmový jazyk. Nesnažím se vytvářet stále stejný filmový jazyk. Pokouším se o zcela nový.

Vaše role je větší než v čemkoli  jste od dob Praying with Anger natočil. Znamená to  jste toužil po dalším zcela autorském počinu?

Naštěstí existují mnohem lepší herci. Když jsem v Indii natáčel Praying with Anger, hrál jsem hlavní roli a dokončil školu nezávislého autorského filmu. Studovali tam Spike Lee či Woody Allen. Byl jsem ovlivňován východopobřežní školou autorského filmu. To znamená  na herectví jsem byl zvyklý. Role ve Znamení byla pro mě přesně ta pravá – malá, ale pro děj významná postava.

Vše souvisí s tím  se ode mě očekává – že budu dělat neustále to samé. Budu hrát cameo role jako Hitchcock ž se mi nelíbí, nebo stejně jako Woody Allen role hlavní? Tím druhým nikdy rozhodně nebudu. Někdy se mi zalíbí malá role, někdy zase o něco větší a jindy ani nehraji – jako ve Vesnici. Rád se rozhoduji svobodně. Žádná kalkulace v tom není. Ale asi je to opět má naivita  každý film beru jako nezávislý a rozhoduji se na místě, zda tam chci hrát, místo toho  si od šéfů Warner Brothers vyslechl  právě to či ono ode mě diváci očekávají. Asi to není ta pravá cesta že pak to připomíná jakousi Hlavu 22. Pokud jste při psaní ovlivňováni tím  tvoříte jen kvůli obživě, jste prodejný. Když to děláte a nikdo vás při tom nevidí že narušujete všechna očekávání, svému umění taky neprokazujete službu. Takže co vlastně děláte?

Tento neustálý boj spisovatele velmi dobře znám – pocit člověka v zavřené místnosti, zcela ztraceného. Když se někde píše o scénáři, vždy prohrávám. Vždy budu znát ty nesnáze osamělého člověka toužícího něco slyšet.

Vraťme s k vaší otázce. Odpověď zní ne. Žena ve vodě je největší role  jsem mohl hrát vzhledem k velikosti projektu. Film má 110 scén, já hraji ve 20 a 8 z nich je velmi důležitých. Ale to je limit že se musím věnovat hlavně ostatním hercům.

Umělci, kteří natáčí podle svých původních námětů, mají většinou pod postelí krabici s materiálem, na kterém pracují léta. U vás mi připadá  po každém filmu přijdete se zcela novou myšlenkou a pracujete na ní. Máte takovou krabici?

Nemám. (smích) Mám několik nápadů é dovedu do určitého stádia a opustím je. Protože nejsou nijak odlišné od toho  dělám. Natáčím jeden film za dva roky, více se na něj soustředím.

Přemýšlím o tom  dělat více jak jeden film za dva roky. Kromě Šestého smyslu jsem ve stejném roce napsal pro Columbii scénář k filmu Myšák Stuart Little ž bylo velmi osvobozující. Vlastně jsem ještě napsal něco pro Miramax. Byl to dobrý rok, dokázal jsem se oprostit a do budoucnosti uvažuji o více projektech najednou. Zkrátka vzít několik nápadů a dát je dohromady.

Vždy se najde spousta nápadů, ale rád se soustřeďuji na tzv. dvoření. Říkám si „Tuhle myšlenku si vezmu,“ ale musím se zlepšit v tom dvoření.

(…)

O problémech projektu s vedením Disney se už mluvilo, ale přitom jste prohlásil  váš scénář je nejodvážnější ze všech a vypadá to  i konec je tím nejoptimističtějším. Kde se ta odvaha vzala?

Dětem jsem vždy vštěpoval  odvaha neznamená nebát se něčeho, ale bát se a přitom to udělat. Věřím v čistotu věcí a snažím se naslouchat lidem  starostem a obavám, ale také musím inspirovat. Nejdříve musím inspirovat studio, povědět jim: „Tohle je můj způsob. Proto věřím  to může být jako Čaroděj ze Země Oz.“ Pak inspiruji herce a štáb, kteří pak inspirují diváky. Dělat tohle a naslouchat – to je má práce. Samozřejmě se vyskytne situace, kdy věc, ve kterou věřím  slabá. Pak se to navzájem popírá. Ztroskotá to na tom, když jen naslouchám. Musíte naslouchat i porozumět. Pak mi řeknou  cítí úplně to samé jako já ž je velmi posilující.

Nabízí se přirovnání s užitím drogy. Také ujíždím na čistotě myšlenky a nic mi to nemůže narušit. Je to krásné i smutné. Píšete a najednou vás napadne myšlenka, přímo se do ní zamilujete. To se mi stalo při psaní scénáře k Vesnici. Hned jsem věděl  „tihle lidé učiní jednoznačnou morální volbu, se kterou souhlasím že kolem nás je tolik bahna.“ A najednou se z toho vynoří to strašidelno. Ne že bych nic jiného neuměl, ale zkrátka neumím udělat film, ve který nevěřím. I když bych věděl  je to jistý trhák.

Můj táta šílí vždycky, když se mi nelíbí film ý vydělá moc peněz. Vždy hledám tu pravdivost.

Takže v další práci vám pomohly kladné odezvy od Warner Brothers nebo vaše víra v příběh byla až tak silná?

Chci jen poopravit  by se jednalo o první případ, kdy Disney mělo námitky k mému filmu. Víc se však k tomu nebudu vyjadřovat.

Ve Warner Brothers jsem řekl: „Jedná se o velmi neobvyklý film s nevšedním hlediskem.“ Je to film plný naděje a ty jsou většinou kritiky rozdrceny. Jsme si naplno vědomi pravidel hry. Dodal jsem: „Znám ta pravidla, ale porušíme je ze správných důvodů a pokud jste ochotni podstoupit to riziko a poznat je…“

Měl jsem skrytou zbraň v podobě Alana Horna z Warner Brothers, otce dvou holčiček, s nímž jsem byl emocionálně spjat. Na stejné věci jsme reagovali citově. Když si přečetl scénář, bál jsem se  nesouhlasil z těch špatných důvodů. On i všichni ve Warner Brothers ten film milují. Žena ve vodě potřebovala domov a oni jí ho dali.

Abych odpověděl na vaši otázku. Byl jsem velmi šťastný  jsem našel někoho, kdo byl ochotný do toho jít. Byl jsem nadšen. Vždyť je to domov Kubricků či Hitchcocků, mých hrdinů. Cítil jsem  by to mohlo být to správné místo.

Nejlepší na mé práci režiséra je to  si můžu obsadit koho chci. Je to neuvěřitelný dar ý mi umožňuje obsadit divadelní herce, kteří jsou sebevědomí a znají své řemeslo. Ne jinak tomu bylo u Ženy ve vodě a Paul a Bryce jsou ti, kteří stojí v čele. Ve filmu je hodně dlouhých záběrů a hodně jsme se drželi scénáře. Mimo to jsme natáčeli opravdu rychle, tak jako u nízkorozpočtového filmu. Tohle všechno vyžaduje disciplínu a někteří lidé místo  se jí cítili být svázání, byli velmi uvolnění.

Myslím si  nikdo jiný se na jejich role nehodil. Nevzpomínám si, zda to byl Můj svět nebo Bokovka, ale tehdy jsem si řekl „Jo, to je on!“ Vlastně věřím tomu  Paul je výborný herec v každém filmu a že dokáže cokoliv. Podle mě je to jeden z nejlepších herců na světě. Existují skvělí herci, kteří perfektně znají své řemeslo, ale jen málo z nich do svých rolí vkládají svou duši a prožívají vše naplno. Jedná se o osobní záležitost, ne o řemeslo. Paul vás vpustí dovnitř velmi lehce. Stačí mu k tomu ty jeho velké oči ž dovede málokdo na světě. Když je mu smutno, vám je taky smutno.

Vybráno z Film Focus.

Přeložila Jarka Hynštová.