Každý autor má dílo, do kterého se snaží vložit všechny své touhy i obsese. Tyto filmy se vyznačují zejména přemírou, nekoherencí a nedefinovatelností ž vytvářejí nové útvary, někdy bývají mylně považovány za filmy nepovedené. Jde však pouze o úhel pohledu, o ochotu, či neochotu diváka vyzkoušet a soustředit se na něco nečekaného.
Phantom of the Paradise (1974) je druhým studiovým filmem Briana de Palmy. Po několika krátkých experimentálních filmech (Woton´s Wake (1965), Dionysius in ´69 (1966)) a snímcích ovlivněných Godardem (Greetings (1968),Hi Mom (1970)) natočil de Palma první hollywoodský projekt Get to Know Your Rabbit (1972), následovaný nezávislými Sisters (1973). Tento film poprvé odkazoval na Alfreda Hitchcocka (z části i Daria Argenta) a předznamenal tak režisérovu pozdější posedlost a pilné učednictví u mistra napětí.
Phantom of the Paradise stojí v de Palmově tvorbě osamocen. De Palma si vždy pohrával s kombinováním různých prvků é přebíral od ostatních autorů – tento přístup mu dovolil vytvořit si několik rovin ž během své tvorby umně střídal a navracel se k nim (nejsilnější je samozřejmě linie post-hichcockovská, pak také variace na gangsterky). Linie rockové opery, barevné a frenetické parodie plné sarkastických narážek na všechno možné, dějových skoků a absurdních vycpávek, se však z jeho tvorby vytratila. Inspirace Fantomem opery se objevuje již v jeho třetím krátkometrážním snímku Woton´s Wake, v němž hlavní roli ztvárňuje rovněž William Finley, přesto hororová linie z de Palmovy tvorby po Carrie (1976) velmi rychle vymizí a režisér se přiklání k thrilleru. Phantom of the Paradise je také de Palmovou poslední spoluprací s herci z jeho raných filmů – William Finley a Gerrit Graham se u něho později neobjevují (z druhé strany je pravdou i slavný Robert de Niro ého de Palma objevil, se vrátil jen v malé roli v Neúplatných (1987)). Od Obsession (1976) započne spolupráce s „úlisným“ Johnem Lightgowem ý vystřídá „podivínského“ Williama Finleye.
De Palma si zvolil téma charakteristické pro svou dobu – dekadenci rockové éry s nástupem producentských magnátů, kteří talent umělců využívají jen k zvýšení zisků. To se také stane Wilslow Leachovi (William Finley) ý napíše rockovou variaci na Fausta, netuší však osud jeho hrdiny se stane i jeho osudem. Ďábelský producent Swan (Paul Williams) jej nejprve připraví o práva na jeho dílo a pošle jej do Sing Singu, později ho obere i o jeho duši. Leach projde procedurou zohyzďování (přijde o chrup, polovinu tváře a hlas), dokud se nezformuje do podoby Fantoma a neřádí v opeře (Swanovo divadlo pojmenované Paradise), kde se připravuje Leachova opera. Dívka Phoenix (Jessica Harper), do které je Leach zamilován, se stane Swanovým prostředkem Leache vydírat ž nebohý Leach-Fantom krví podepíše kontrakt se Swanem-ďáblem.
Již tento stručný nástin děje dává tušit Phantom of the Paradise není pouhou parodií, ale že balancuje na hranici druhu nejlépe charakterizovatelného jako „šílenost“. Mladý de Palma je ještě plný elánu a nehodlá se krotit, uzavírá film jen do prostoru opery a hermeticky jej ořezává od reality. Každý depalmovec je zvyklý na to každý film od poloviny přejde k čisté formálnosti, oslím můstkům ve scénáři, legráckám a popírání toho, na čem od začátku stavěl a co sliboval. Phantom of the Paradise nemá pravidla žádná to sled precizně vystavěných hudebních čísel; moderní pohádka o naivních milencích, ve které on si dělá o dívce svého srdce iluze a ona podlehne zloduchovi ý jediný přichází snad z reálného světa (de Palma jej prezentuje jako spojence ďábla) a ten oba naivní mladé lidi využije. Čistota a čestnost nehrála v de Palmových filmech nikdy prim, zloduši vítězí a Phantom of the Paradise patří v tomto ohledu k jeho nejnekompromisnějším filmům. Láska, umění ani čest nezvítězí. K chladu a podivnosti filmu přispívá i de Palmova fascinace technikou a experimentování s formou vyprávění. Jednak sledujeme příběh nešťastné lásky é režisér škodolibě hází klacky pod nohy a neváhá užívat i deus ex machina při míchání s dějem podle vlastní zvůle. Druhou esencí cynismu je, když sledujeme si de Palma pohrává s každým záběrem a střihem (nechybí samozřejmě split screen) a drama nešťastné lásky jej již vůbec nezajímá. Forma je nadřazena obsahu. Každý depalmovec si během filmu přijde na své, film jako celek po dalším shlédnutí ztrácí význam a ten získávají naopak jednotlivé vyšlechtěné scény.
Phantom of the Paradise částečně započal trend ý se, ač jen okrajově, v kinematografii druhé poloviny dekadence 70. let začal objevovat, brzy však vymizel. K nejznámějším glam-rockovým operám patří The Rocky Horror Picture Show (Jim Sherman, 1975) nebo dva filmy Kena Russella s Rogerem Daltreym Tommy (1975) a Lisztomania (1976). Tyto experimenty é oslavovaly formu na úkor obsahu nebo doslova utvářely obsah formou (kostýmy, dekoracemi nebo momentálními rozmary scenáristy). Podobně jako herecká přítomnost skladatele Richarda O´Briana v Rocky Horror Picture Show se i v Phantom of Paradise role hlavního zloducha ujal hlavní skladatel Paul Williams. Tyto filmy byly velmi specificky spojeny s hudební scénou tehdejší doby – zejména reagovaly na odeznívající glam-rock ý do popředí stavěl vyumělkovanost, androgynitu nebo rovnou bisexualitu svých protagonistů ž se v zářivých kostýmech proháněli po pódiu a prohlašovali se za mimozemšťany. Brilantní rekonstrukcí atmosféry této doby je zejména film Toda Haynese Sametová extáze (1998).
Phantom of the Paradise svým námětem a nespoutanou fantazií připomíná texty např. Davida Bowieho a jeho alter ega Ziggyho Stardusta. Nelogičnost textu ý v hudbě funguje jen jako doprovod pro film přeci jenom významnějším stavebním prvkem a to Rocky Horror Picture Show prošlo díky trochu opožděnému zkultovnění, Phantom of the Paradise prochází už méně že kult je o hodně menší. I toto je pro tyto filmy charakteristické: kdokoliv ignoruje formu na úkor obsahu (de Palma, Russell), ten si zahrává s trpělivostí diváka a často končí bankrotem. De Palma se po dvou letech vrátil velmi precizním hitchcockovským thrillerem Obsession a tuto rovinu diváckosti (paradoxně hitchcockovská diváckost se v jeho rukou někdy měnila ve filmy pro úzké publikum) následoval již střízlivějšími filmy Carrie (1976) Zuřivost (1978), Oblečen k zabíjení (1980), Výbuch (1981), Zjizvená tvář (1983) nebo Dvojník (1984). De Palma tímto vystřízlivěl a ač to nebylo na škodu věci že neúspěch Phantom of the Paradise pravděpodobně stvořil mistra napětí postmoderní doby, bylo by zajímavé vidět by se vyvíjela jeho dráha, kdyby zamýšlený kultovní film pro mládež 70. let uspěl.
