Sláva zastihla režijního veterána Roberta Altmana hned ve dvou dekádách jeho čtyřicetileté tvorby. Jednak začátkem let sedmdesátých, tedy doby nového Hollywoodu koncem osmdesátých let, kdy s filmy jako Vincent a Theo, Prostřihy nebo Hráč (1992) chytil druhý dech.
Altman je v paměti širší veřejnosti zapsán zejména jako autor satirické komedie M.A.S.H. (1970) á se setkala s nebývalým diváckým ohlasem, zejména mu ale umožnila svobodně experimentovat na poli žánrových filmů. V duchu módy nově se rodícího Hollywoodu takto velmi významně přispěl k definování neo-noirů (The Long Goodbye (1973)) a revizionistických westernů (McCabe & Mrs.Miller (1971) a Buffallo Bill a Indiáni (1976)). Vedle variace na horor (Vidiny (1972)), gangsterky (Zloději jako my (1972)) a buddy filmu (California Split (1974)), vznikl i narativně inovativní Nashville (1975) ý se v duchu modernistických románů bez ústředního hrdiny soustředil na kolektiv a úzce vymezené společenské prostředí. Altman díky svým dokumentaristickým tendencím a naraci a la Tatiho Playtime Tatiho začal nadřazovat celek jedinci. Zejména v tvůrčím návratu v 90. letech se po Prostřizích přiklonil k této linii a, ač se občas v dalších filmech do popředí prodral hlavní hrdina (např. částečně Dr.T a jeho ženy (2000)), byl doprovázen kolektivem dalších postav.
Byly však doby, kdy se Altmanův kolektivistický duch projevoval spíše jako třešnička na dortu ruku v ruce se stylizací světa žánrů do syrového dokumentu. Tento Altman však u nás zůstává stále poměrně neznámý.
Modelovým příkladem tvorby 70.let ý následuje přesně rok po přeceňovaném M.A.S.H. western McCabe & Mrs.Miller. Altman v duchu revisionismu obrací hodnoty a ukazuje Divoký západ jako místo, kde žili zejména obyčejní lidé a touha po dobrodružství a soubojích byla doménou spíše psychopatických jedinců. Obchodník John Q. McCabe (Warren Beatty) zde utíká před minulostí a hledá štěstí v malé hornické osadě. McCabe je a zůstává trochu tajemnou postavou v duchu „tuláka ze širých plání“, kdy vlastně nevíme nic o jeho minulosti, dokonce ani, zda-li byl skutečně spořádaným obchodníkem, karetním hráčem, či pistolníkem. Druhou hlavní postavou (ač McCabem mírně upozaděnou) je bordel mamá Constance Millerová (Julie Christie) á zavede v McCabově nově postaveném hostinci nevěstinec. Mezi McCabem i Millerovou se rodí milostný cit ý je zpočátku negován svérázností obou hrdinů, později zvážněním situace ž se musí McCabe postavit pistolníkům, kteří si přišli pro jeho majetek. Altman je přeci jenom realista a tak je zápletka složitější. Poukazováno je tu na nekalé praktiky velkých koncernů é pod pohrůžkou vykupují malé podniky. McCabe nešťastně odmítne nabídku vyděračské společnosti a následuje příchod tří zabijáků.
Závěrečný filmový souboj, v němž se McCabe sám postaví třem pistolníkům, patří do zlatého fondu filmové historie. Do popředí na chvíli vstupuje zmíněný Altmanův kolektivistický duch ý izoluje hrdinu do ticha zasněženého prázdného městečka spících vesničanů é však v zápětí vyžene ven požár v kostele. Sledujeme tedy hned děje dva. McCaba ý v tichosti padajících vloček a praskajícího sněhu číhá na zabijáky, a masu lidí á pokřikuje při hašení ohně. Konec je baladický podobně jako i písně Leonarda Cohena linoucí se celým filmem.
Zážitek z McCabe & Mrs.Miller umocňuje také kamera Vilmosze Zsigmonda, zrnitá a syrová, chvílemi nezaujatě sledující děj ve velkých celcích, v momentech v rychlých transfokacích vybírající zdánlivě nepodstatné detaily znejisťující divákovy pocity a dojmy. Altman se sice drží klasické vyprávěcí linie, přesto ji prokládá mnoha minipříběhy desítek postav é se odvíjejí na pozadí hlavní dějové osy. Ta je sice jasná, ale divák je stále vystavován zcizování formou ž svérázný režisér se nehodlá nechat podmanit svazujícím dějem.
Za zmínku stojí i samotné hornické město é nechal Altman vybudovat tak bylo skutečně obyvatelné, dokonce i s funkčním vytápěním podle dobového modelu. Film vznikal mimo bouřlivé prostředí Hollywoodu ž Altman byl vždy spořádaným pánem. Není proto také divu docházelo k častým sporům se symbolem tehdejšího Hollywoodu Warrenem Beattym ý sám měl vždy režijní ambice.
I přesto je film již 35 let starý stále inovativní narací i stylem, zejména srovnáme-li jej s českou produkcí á se ani dodnes nevyhrabala ze zajetí dabingu a umělých postsynchronů. Flegmatický Altman byl vždy schopen svůj toulající pohled dokumentaristy zacílit a diváka zatlačit do sedaček přesně zvoleným záběrem nebo větou. Jeho věty i záběry byly vždy vyslovovány a vytvářeny na místě, bez dolepování ve střižně. A toto žánrové cinema verité je nemalou inspirativní studnicí i do dnešních dnů.
