Scéna bitvy u Shrewsbury ve Wellesově Falstaffovi je zlomovým okamžikem celého filmu. Orson Welles v ní klade kontrapunkt k dosavadním dvěma světům – světu mocenskému obývajícímu chladné kamenné prostory hradu a světu plebejskému ž znakem je v tomto filmu chudá dřevěná hospoda v podhradí. Vzájemná neslučitelnost obou světů je narušována princem Halem ý pravidelně utíká z hradu právě za Falstaffem do hospody zde v bezstarostných legráckách trávil své mládí.
Teprve bitva u Shrewsbury na okamžik oba světy propojí je paradoxně posléze s definitivní platností oddělila. Součástí armády krále Jindřicha IV., jimž v útoku velí (poprvé se státnicky chovající) princ Hal totiž i skupina vede Falstaff. Bez ohledu na stav či způsob života, dostávají se všichni na roveň ve fascinujícím zpomaleném bahenním deliriu bitvy. Kov, bahno, vzduch a dynamickou akci beze slov staví Welles do kontrastu s předchozím i následným dějem, v němž dominuje kámen či dřevo, interiér, statično a mluvené slovo.
Po vítězné bitvě se princ Hal čím dál více odklání od falstaffovského světa a postupně se proměňuje ve svědomitého následníka trůnu a posléze i vladaře. Dobrovolně se vzdává „poupěte“ svého dětství (viz článek Role Orsona Wellese ve vlastních filmech na jiném místě) a v závěru se dokonce zříká samotného Falstaffa. Ten totiž poprvé „revanšuje“ princovy cesty do podhradí a vydává se na hrad, kde právě probíhá korunovace jeho mladého přítele. Hal však již definitivně vstoupil do světa kamene, v němž není pro falstaffovské typy místo, a proto nechá starce vykázat z hradu.
Milovník Shakespeara, Orson Welles (Othello, Mackbeth, nedokončený Kupec benátský), připravoval Falstaffa vlastně po mnoho let – díky vlastní kompilaci z her Jindřich IV., V., Richard III a Veselé paničky windsdorské poprvé (bez úspěchu) inscenoval na divadle již roku 1939. Ve Falstaffovi se mu podařilo respektovat duch Shakespearových předloh, přičemž zvolená témata zpracoval ryze filmovými prostředky. Film o střetu dvou odlišných světů, stejně jako o vztahu otců a synů, založil na hře kontrastů. Neustálý souboj světla a stínu v temných hradních interiérech (skvělá kamera Edmonda Richarda), již zmíněný protiklad dřeva a kamene akcentovaný v rovině výpravy, protiklad statičnosti hradu a živelnosti falstaffovských scén je podpořen pohybem kamery či naopak dlouhými neměnnými detaily hovořícího krále Jindřicha IV. Posuny ve vývoji vztahu Falstaffa a Hala jsou vyjadřovány stále funkčním užitím významotvorných podhledů a nadhledů (viz scéna závěrečného Halova zřeknutí se Falstaffa). Rovněž bitevní scéna s principem kontrastu pracuje. Neidentifikovatelná válečná vřava střetnuvších se mas je prokládána detaily na obličeje raněných či umírajících. Welles zde rovněž proti sobě stříhá zrychlené záběry bojujících se zpomalenými (závěrečné hromadění těl v rozbahněném poli válečném). Napětí, naturalismus a význam celé scény Welles ještě podtrhuje zařazením zcizujícího (tudíž kontrastního) komického prvku – tím je postava obrněného Falstaffa pobíhající zmateně mezi stromy ve snaze vyhnout se boji.
Navenek Welles zachycuje bitvu u Shewsbury coby zlomový moment, když ne v dějinách Anglie, tak alespoň pro vládu Jindřicha IV. Ve skutečnosti se vydává mnohem hlouběji pod nabízený povrch a shrewsburskou řež vnímá coby zlom ve vztahu Falstaffa a Hala. Právě v tom spočívá velikost Orsona Wellese – přes obsahově i formálně atraktivní lákadla (konkrétní konsekvence anglických dějin, velkolepá bitevní scéna, postava umírajícího krále atd.) dokázal obrátit a soustředit pozornost k tématu skrytému uvnitř a vyprávět prostý příběh o vztahu dvou snílků lišících se povahou i původem ž nenápadné lidské pouto je nemilosrdně přetnuto soukolím velkých viditelných dějin.
Scénář a režie: Orson Welles
Kamera. Edmond Richard
Hudba: Angelo Francesco Lavagnino
Hrají: Orson Welles (Falstaff), John Gielgud (Jindřich IV.), Jeanne Moreau (Doll Tearsheat), Keith Baxter (prince Hal) ad.
115 min.