No tak, vylož mi budoucnost!
Žádnou nemáš.
Co tím myslíš?
Už ji máš celou za sebou.
Dotek zla
Mr. Arkadin, Hank Quinlan z Doteku zla, Falstaff, Othello, Mackbeth, Mr. Clay v Nesmrtelném příběhu, Občan Charles Foster Kane... V naprosté většině svých filmů ztvárnil Orson Welles zároveň i hlavní, nebo titulní postavy. Výjimkou je vedlejší, ale klíčová role Hastlera v Procesu. A pouze ve Skvělých Ambersonech nehrál vůbec.
Wellesovy role ve Wellesových filmech podle Wellesových scénářů mají překvapivě mnoho společného. Při bližším zkoumání si divák uvědomí Orson Welles vlastně hrál v takřka všech svých filmech pořád jednu a tu samou postavu (v různých variacích):
Představoval muže navenek zosobňujícího sílu, moc, peníze a nedotknutelnost (či úspěšně usilujícího o dosažení tohoto stavu) – Kane, Arkadin, Hastler, Clay, ale i Quinlan. Muže ý chce být manipulátorem (resp. vlastníkem) svého okolí, od manipulace s důkazy a potažmo životy podezřelých v Doteku zla až po narcistní vtělení se do polohy samotného Boha v Nesmrtelném příběhu.
Tuto masku síly pomáhá Wellesovým postavám utvářet i nepřehlédnutelná tělesná konstituce Orsona Wellese. Hřmotnost, nedotknutelnost a síla é si s Wellesovým zjevem (především v jeho pozdějších filmech) divák spojí jako první, však obsahují i další, skrytou rovinu. Za onou „masou moci“ se ve všech případech ukrývá křehkost, zranitelnost, obyčejnost či prostota a často i naprostá bezmoc. Magnát Charles Kane marně touží po ztracené čistotě dětství, všemocného Arkadina smrtelně raní odchod vlastní dcery, Hank Quinlan své druhé já obnažoval celý život jen v přítomnosti krásné Tanyi, Mr.Clay se po pansku dožaduje zinscenování nesmrtelného příběhu a sám při tom umírá.
Krásným příkladem tohoto typu charakterů é si Welles oblíbil Falstaff. Ačkoliv vztah Falstaffa a prince Hala končí tragickým a hořkým rozdělením, z pohledu wellesovských postav hledajících ono „Poupě svého života“ se vlastně jednalo o happyend: Falstaff měl nakročeno k tomu se - díky korunovaci svého přítele Hala - stal možná i bohatým a mocným, podobně jako Kane, Arkadin a další. Ale Hal jeho očekávání proti všem předpokladům nesplnil, a tím ho vlastně ochránil: Falstaffovi zůstalo jeho „Poupě“ až do smrti, zatímco Hal, přistoupiv na panovnické povinnosti se vší důkladností se svého Poupěte dobrovolně vzdává a stává se dalším v řadě již dospělých Kaneů, kteří jen málokdy dají nahlédnout do svého tak zranitelného nitra...
Podstatné je Welles své charaktery buduje ve shodě se svými osvědčenými kinematografickými postupy. Kdesi v popředí záběru se tyčí mohutná postava á značí sílu, úspěch a moc. Ale práce s hloubkou ostrosti umožňuje divákům pozorovat podstatu upozaděnou kdesi v dáli (za oknem). „Co na tom záleží o lidech řeknete?“ reaguje Tanya na otázku ý ve skutečnosti byl Hank Quinlan. A stejně tak v případě Wellesových postav nezáleží na tom vidíte v popředí (co o nich řeknete). Všechny do jedné klamou tělem. Občas pouze prvoplánově je tomu v případě přetvařujícího se uprchlého nacisty Charlese Rankina v Cizinci, ale většinou hrají v tomto směru mnohem vrstevnatější hru. Dozvíte se o nich spoustu zavádějících, matoucích informací, ale to podstatné se skrývá hluboko vzadu, kam teprve musíte zaostřit objektiv svého vnímání postav é Orson Welles ve svých filmech ztvárnil. Je pouze třeba být trpělivý že nakonec se onen tajemný, mýty, dohady a nejasnostmi opředený třetí muž vždy alespoň na okamžik vynoří z mlhy a páry. A pak stačí jeho jediný rozpačitý úsměv, zašeptané slovo, zoufalý výkřik či nejistý pohled měli jasno. V tom spočívá další důkaz geniality Orsona Wellese – v tomto případě scenáristy a herce v jedné osobě.
