Hvězda Françoise Ozona stoupá vzhůru. Jeho předposlední film – 8 žen – si podmanil publikum po celém světě už jenom nápadem obsadit do něj nekrásnější a nejlepší francouzské herečky každé generace. Snímek získal bezpočet nejrůznějších nominací a cen. 
Není až tak důležité se Ozon svezl na nápadu jiných – především Alaina Resnaise ve Staré dobré písničce a Tsai Ming-lianga v Díře – spojit příběh o mezilidských vztazích s dávnými populárními šlágry. Je vcelku jedno oba jmenovaní to dokázali lépe a originálněji. Ozon má svoje herečky a ty mu už prošlapou cestu za úspěchem. Podobně je tomu i s posledním snímkem Bazén.
Ozon má svoje herečky, dostatečně „šťavnatý“ příběh a vstřícnou líbivou formu vyprávění. Ke všemu se ještě dostaneme. Nejdříve však zmiňme jeho ambice jdou dál: dostát jména konečně také jako „umělec“. Film se probojoval do hlavní soutěže v Cannes a přesto neuspěl, získal sdostatek publicity a dobře se prodal do celého světa. Také český divák se dočkal. Hlavně u publika rekrutovaného z bezpáteřního klubového prostředí a přitom velice pyšného na svou „alternativnost“ je Ozon obzvláště hýčkán. Jeho poslední čtyři filmy se dostaly do distribuce a bez problémů se v ní uchytily. Ozon umí svým ovečkám vyjít vstříc.
Jak? Velice jednoduše. V první řadě nesmí chybět sex. O ničem jiném jeho filmy ani nejsou. Z podlézavosti homosexuální tematiky už zdá se vyrostl (ačkoli je pořád hodně módní) a věnuje se čistě heterosexuálním vztahům. Obraz sexuality musí být notně dráždivý. Jinak riskuje odchod diváka – odkojeného svůdnou reklamou – z kina. K tomu slouží dobře stavěné tělo mladé herečky. 
Ozon je tentokrát našel v Ludivine Sagnier. Zastydlá nevyspělá dívenka z 8 žen se proměnila ve smyslnou dračici. Fakt její billboard v rouše Evině způsobil nejvíce automobilových nehod ve Francii, dává vzpomenout na zlaté časy pin-up girls klasického Hollywoodu. Hvězda plátna se stává celospolečenským fenoménem. Na obranu Ludivine Sagnier nutno dodat jí – podobně jako velkým herečkám minulosti – nechybí talent ý v plnosti vyjevil až Bazén. Dokáže přesvědčivě vystihnout nejrůznější duševní rozpoložení od drzého spratka přes vyzývavou svůdkyni až po raněnou oběť. Také o generace starší Charlotte Rampling nehraje sekund. Samozřejmě – i ona musí odhalit své vnady (jsme u Ozona). Představuje ostatně symbol bouřlivých „(bitter)sweet sixties“. Naštěstí se její postava nachází ve složitější situaci a tento skrytý, nevyřčený a spíše naznačovaný aspekt je mnohem zajímavější. Mužské osoby jsou – snad s výjimkou nakladatele a otce v jednom – pouhou dekorací rozšafné hry (jsme u Ozona). V některých momentech jejich vyostřená stylizace vyvolává spontánní smích, v horších chvílích upadají do trapné karikatury (správce Marcel na konci filmu).
Samotný děj je umně vystavěný tak navnadil, upoutal, bavil a ještě budil zdání „serióznosti“. Ozon pracuje s klišé braku: tvůrčí krize spisovatelky detektivek, atraktivní prostředí pro inspiraci, milostné avantýry. Bude na konci mrtvola? Místo toho šel v braku ještě dál a prohluboval jeho krásné možnosti až do úplného převrácení, slouží mu pouze jako ingredience k získání diváka a nástroj pohrdání. Přece si nebudeme špinit ruce pokleslou detektivkou. Jsme evropští umělci. Ve chvíli, kdy má poctivě vést kriminální zápletku, Ozon selhává. Děj se mění v sérii primitivních skečů, didakticky poučujících o autorově nadhledu (vždyť stejně všichni víme, o co kráčí, tak to shoďme nějakým fórkem). Impotence pohybovat se v intencích žánru však musí být – kromě skečů – nahrazena něčím jiným: „uměleckou seriózností“. Ozonovi se nakonec náramně hodí, opustit žánr pro něco „vyššího“. A tím jsou – jak jinak v „evropském art kině“ – traumata mezilidských vztahů. Ozon tak víceméně umně namíchal ten správný koktejl ý potřebuje: zaujmout zhýčkaného měšťáka lehkostí a pseudoexotičností námětu, chytit ho do sítě ženských vnad a pojistit se u kritiky tím jim vpálí moralitku o zkaženosti společnosti. Vše je úhledně zabaleno do měkkého zasvětlení scény, ladné kompozice obrazu a pozvolného střihu, doprovázeného líbivými tóny smyčců. Točit tak dnes není žádné riziko. Ozon nastoupil cestu před ním vyšlapali miláčci „uměleckého“ filmu Evropy ště nedospělí Almodóvar a von Trier. U prvního z nich už můžeme říct snad filmařsky vyzrál. U Ozona si budeme muset ještě počkat.
Bazén (Swimming Pool, Francie 2003)
