O tom je pirátský film na věky proklet, se přesvědčilo hned několik režisérů, kteří se v 80. a 90. letech pokusili ekranizovat žánr (spíše subžánr) ž nepřežil svůj zlatý věk. Pravdou je pirátské filmy se nepřestaly točit ani po 40 letech a průběžně se v postatě točí až dodnes. Jedná se však většinou o televizní filmy pro děti a nebo o italské pirátské filmy (jako např. Černý korzár (Il Corsaro Nero, 1976, r.A.Silvestri a S.Sollima) s Kabirem Bedim v hlavní roli). Na vině úpadku bude pravděpodobně jistá dávka pohádkovosti ž je pirátskému žánru vlastní už od Stevensonova Ostrova pokladů a pro dnešní dobu nepříliš divácky atraktivní.
Podobnou ekranizaci zažil např. film noir, zejména v 90.letech. Oproti pirátskému filmu však došlo k několika zásadním změnám, film noir má totiž velkou výhodu v tom jeho resuscitace v současnosti nestojí produkci příliš mnoho dolarů (není potřeba rekonstruovat Los Angeles 40.let byla zachycena depresivní atmosféra), stačí vzít kameru a vyrazit s herci do ulic. Tato nezávislost na kostýmech a rekvizitách (co by byl pirátský film bez korábu?) nabízí mnoha talentovaným režisérům (např. Steven Soderbergh, John Dahl) tvůrčí svobodu a rozmach s malým rozpočtem ý je chrání před drastickými zásahy producentů a podbízení se masovému divákovi. Pirátský film tuto nezávislost nemá dítkem tlustých producentů s doutníkem v ústech a pokud se někdo nerozhodne natočit film, kde se omezí na skupinku ztroskotaných pirátů propadajících šílenství na opuštěném ostrově (a abychom byli stylově noiroví nakonec se všichni povraždí že jim dojde rum) nedosáhne podobné nezávislosti a snad i vyšší kvality jako zmiňovaný post-noir. Jednoduše řečeno pirátskému filmu chybí inovace, nový pohled a nový přístup k látce aPiráti z Karibiku rozhodně takovým filmem nejsou.
Přes finanční zajištěnost stál film před nelehkým úkolem, zdánlivé trháky Piráti (Pirates!,1986) Romana Polanského a Ostrov hrdlořezů (Cutthroat Island, 1995) Rennyho Harlina nejen že neuspěly, ale staly se kasovními katastrofami. Toto stigma je na Pirátech z Karibiku znát. Je v nich naprosto vše se snad dá do pirátského filmu napěchovat, nabízí zmlsanému divákovi souboje, pronásledování na lodích, útěky z vězení, bitvy, šermířské souboje, hledání pokladu, prokleté piráty, zamilovaný pár a hlavně humor ý má zabrat na diváka (a zabírá).
Jistá nevyváženost se mu však stala osudnou a slibný celek se po zajímavém začátku, kdy je divák navnaděn a očekává opravdu neuvěřitelná dobrodružství á ještě neviděl, stržen do smyčky ž se v poslední třetině jako poškrábaná deska neustále vrací na to samé místo a my už jen musíme vytrpět libůstky Jerryho Bruckheimera v podobě nekonečných a hlavně nepřehledných soubojů na lodích a v jeskyních.
Jenom filmové star nestačí
Dalším problémem je přemíra postav a postaviček a jistá překombinovanost děje. Jen pro zajímavost. Proti sobě stojí dva světy, pirátský a svět britské královské flotily a zároveň je tu jakýsi svět obyčejných lidí, „podhradí“, prostor, kde se setkávají tři hlavní hrdinové pocházející z obou táborů. Zas tak jednoduché to ale není.
Hlavní hrdina Will (Orlando Bloom) je sice pirátský sirotek (čili je to zástupce světa pirátů), ale navíc o svém původu nic neví a patří do již zmíněného „podhradí“ vysněná láska Elisabeth (Keira Knightley) je dcera guvernéra, ale snaží se zapadnout do světa normálních lidí a není šlechtickou arogancí nijak zasažena (což není případ jejího otce). Naproti těmto dvěma poměrně plasticky vykresleným postavám stojí dva čisté archetypy obou světů, démonický Kapitán Barbarossa (Geoffrey Rush) za temný svět pirátů a zženštilý a směšný guvernér Swann (Jonathan Pryce) za svět anglického námořnictva é v pirátském žánru vždy korzárům a bukanýrům jenom sekunduje a dělá jim fackovací panáky.
Tento model věrně odpovídá klasickým pirátským filmům s Errolem Flynnem nebo Douglasem Fairbanksem, v kterých by hrdinný Will (ne nepodobný Flynnovi) piráty unesenou Elisabeth zachránil sám, Barbarossu utopil v moři a guvernéra Swanna přesvědčil o tom je chlapík ý stojí za povýšení do šlechtického stavu. Svatba, ovace, the end, tak se také stane, ale je tu jedna zásadní změna. Vlastně dvě.
První inovací je Jack Sparrow (Johnny Depp) ý je vlastně paradoxně hlavním hrdinou a strhává veškerou pozornost na sebe. Sparrow do tohoto zažitého schématu 30.let zavádí nový prvek, zfetovaného hipíka 60.let ého bez složitějších úprav roubuje na klasickou postavu Johna Silvera z Ostrova pokladů.
Vše je mu jedno, nic mu není svaté a oproti ostatním postavám é se pachtí za nějakým ideálem nebo posláním přežívá, parazituje, přizpůsobuje se situaci. Je to bezpáteřní charakter (až noirovský ž několikrát zradí), s čistě sobeckými motivacemi a bezzásadovostí. Jakýsi antihrdina dnešní doby.
Sparrow je díky svému prohnilému charakteru jediný, kdo se v ději a prostoru filmu orientuje a hrdiny navádí k danému cíli, bez něj by byli ztraceni že ateliérový Karibik 30.let není skutečný Karibik 21.století. Sparrow nakonec dostane hrdiny i před oltář.
Je jakýmsi průvodcem ý se zdárně pohybuje a proplouvá všemi světy, pirátským, světem královské námořní flotily a i prostorem kolem přístavu („podhradí“), kam z neznáma připluje na potápějící se lodi. Sparrow je fantomem celého příběhu, nevíme o jeho minulosti nic konkrétního vizáž však mluví sama za sebe, zničené zuby, zplstěné vlasy, potetované oči, narušená motorika chůze a pohybů, šílený pohled a nápady (ne náhodou byl předlohou heroinový rocker Keith Richards).
Podobnou postavu, ač klasičtějšího ražení, vytvořil Walter Matthau v Polanského Pirates!, pirátského Fallstaffa (samozřejmě nelze opět nezmínit Johna Silvera) ý hned v první scéně na voru (po ztroskotání lodi), chce přeživšího plavčíka spořádat k obědu. Celý film mu nejde vlastně o nic jiného, než o získání zlatého pokladu (plavčík se mezitím zamiluje do krásné šlechtičny) však oproti Deppovi pro fanynky nepřijatelný. To je další podivnou přitažlivostí Deppovy postavy, ač vlastní všechny odporné atributy pirátům vlastní (zkažené zuby, zjizvenou tvář a špínu za ušima), zachovává si i fyzickou přitažlivost á je filmem nepřímo zdůrazněna v momentech svádění Elisabeth. Je jasné fyzicky odporný pirát nemůže mít u namydlené hlavní hrdinky úspěch (ten má čistotný Will ýsi neo-Errol Flynn) ž je další klišé pirátského filmu (a dobrodružného filmu vůbec) to jistá forma xenofobie a nespojitelnosti světů, svůj k svému, protiklady se rozhodně nepřitahují a v dobrodružném filmu ani přitahovat nemohou (to už by byl revizionistický pirátský film). Je to přístup spíše pohádkový se také pirátskému filmu nedaří dospět.
Archetyp morálně ambivalentního piráta je zosobněním duše Karibiku (jeho genia loci) nejsou civilizovaní lidé schopni vstřebat. Pirát jako jediný žije ve volné přírodě (Karibik je hlavně moře) a mstí se změkčilým Evropanům, predátorům, kteří tuto oblast připravili o její původní obyvatele, srostlé s tímto světem. Pirát je Evropan ého duch Karibiku proměnil k obrazu svému, ověšen naloupenými ozdobami, v brokátovém kabátu a s třírohým kabátem rokokního kavalíra ž se stává stejně zlověstným znamením ztracené lidskosti, svlečené pokožky civilizovanosti (podobně jako Hopperův fotoaparát v Apocalypse Now!), zároveň poznamenán tvrdostí života na moři, potetován, zmrzačen, na pokraji šílenství apod… Jak již bylo řečeno, pirát je nezkrotný rebel stojící proti establishementu to přízrak Karibiku. A to nás dovádí k druhé inovaci tohoto filmu.
Bludní Holanďani
Druhou inovací jsou nemrtví piráti, stižení kletbou hodlají zlomit obětováním sirotka po kolegovi ý je proklel. Tato inovace je však díky reklamní kampani prozrazena a efekt překvapení ý se autoři snaží navodit, se nekoná. V podstatě ve filmu nehraje příliš velkou roli, lépe řečeno na ni příliš prostoru nezbude, podobně jako na Geoffreye Rushe ý si v dlouho očekávaném finále příliš neškrtne a filmové plátno se dostane do zajetí nekonečné bruckheimerovské bitvy. Inovace tedy zajímavá, ale rozhodně ne důkladně využitá. Možná příště.
Scénáristé Ted Elliott a Terry Rossio jsou muži zodpovědní za dějovou neucelenost a nadbytečnost scén v jinak slibném filmu. Chtěli mít ve filmu vše výše zmiňované plus mrtvé piráty. Vezmeme-li v úvahu tito pánové jsou autoři scénářů pro děti jako je Alladin nebo Grinch film vznikl v produkci Disneye a navíc pod taktovkou akčního megalomana Jerryho Brukheimera, není divu praská pod nápady ž by vydaly na filmy tři. Jsme zahlceni vtipnými postavičkami (dvojice pirátů, dvojice vojáků) a neustále „vtipné“ jsou i ostatní postavy. Heslem „gag za každou cenu a v každé chvíli“ jsme pronásledováni celé dvě a půl hodiny. A z celé této přeslazené filmové parády v polovině začíná bolet břicho.
Chatrný scénář ý duo scénáristů dusilo v šuplíku přes deset let, má více děr než ementál. Spíše připomíná dlouhý seznam všechno ve filmu musí být, a zapomíná se na alespoň elementární pravidla vyváženosti. Snaha udělat vizuální orgie á la Terry Gilliam nebo Tim Burton z filmu dýchá na každém kroku, herci se se svými rolemi vyloženě mazlí a hrají tak by hráli pravděpodobně v nějakém filmu od výše zmiňovaných (Depp je navíc Burtonovým alter egem a hraje v podstatě identicky jako v Gilliamově Strach a hnus v Las Vegas (Fear and Loathing in Las Vegas, 1998). Všem čtyřem autorům ž se pod film podepsali (režisér Verbinski, producent Bruckheimer a scénáristé Elliot a Rossio) chybí talent a autorský potenciál obou excentriků ý by udržel bizardní směs nápadů pohromadě. Ve filmu se střídají místa dosti dobře udělaná (lépe řečeno mající atmosféru pirátského filmu, z kterých dýchá očekávání neuvěřitelného dobrodružství) a scény, kdy to vázne. Těch druhých je bohužel více, už jenom vzhledem k tomu od třetiny filmu je jasné dopadne. Očekávaní ve dvou zbývajících tedy směřuje k vidění dosud neviděného ž se nekoná také už jenom pro zmiňovanou fádnost a šedost čtyřky autorů. Finále je snad nejslabší z celého filmu a dokazuje věrnost předloze za každou cenu je spíš na škodu než k užitku. Na podobný nešvar zamumifikování předlohy naráží i Jackson se svým více než přeceňovaným Pánem prstenů.
Staré zlaté časy
Na závěr si nemohu odpustit takovou nostalgickou vzpomínku. Piráti z Karibiku mi totiž připomněli dvě počítačové hry (žánr adventure) od firmy Lucas Arts é s neuvěřitelnou lehkostí a vtipem oživily zapomenutý svět pirátů. Monkey Island (Opičí ostrov) a Monkey Island 2: Le Chuck´s Revenge (Opičí ostrov 2: Le Chuckova pomsta) jsou navíc Pirátům více než podobné (ač předlohou je jakási atrakce v americkém zábavním parku). Jen v krátkosti: mladý chlapec Guybrush Treepwood se chce stát pirátem a řeší zamotané zápletky tak toho dosáhl a porazil mrtvého piráta Le Chucka ý se vrátil se záhrobí s lodí plnou pirátů-kostlivců. Hledá se poklad, bloudí se po pirátských přístavech, vedou se dlouhé rozhovory s mnoha bukanýry, zachrání se nějaká ta dívka a na konci nastane očekávaný souboj s pirátem ý se vrátí v druhém díle. Zápletky i děj jemně žánr parodovaly a zároveň mu vzdávaly poctu. Obě hry bezpochyby zmodernizovaly žánr pirátských příběhů a udělaly práci, na kterou pirátský film čeká bezmála šedesát let.
Na závěr několik obrázků pro pamětníky:
Pirates of Carribean (2003, 143min)
