Film Tomáše Hejtmánka je nejpřekvapivějším českým debutem roku. Až do uvedení v kinech se o něm šuškalo, sem tam proběhly nějaké zprávy v médiích. Zcela neznámý mladý filmař se údajně stal blízkým přítelem starého Františka Vláčila, o kterém chtěl natočit dokument, pro náhlou režisérovu smrt však film ne a ne dokončit. Jisté vzrušení následně přinesla zpráva se Hejtmánek rozhodl svá setkání s ním znovu zinscenovat v ateliéru a natočit tak klíženec dokumentu a hraného filmu s Jiřím Kodetem v hlavní roli. Napjaté očekávání se proměnilo v příjemné překvapení: nezvyklý tvar funguje velice dobře. Vznikl svérázný portrét ý však Vláčilovi a jeho dílu svědčí víc než běžná sterilní produkce televizních „genů“ a „předčasných úmrtí“.
Hejtmánek natočil malý soukromý film podle vlastního citu a uvážení ž forma odpovídá intimnímu rázu setkání. Jakákoli předem určená formátová šablona by z vzácné chvíle učinila chladný vnějškový dekor. Z plátna naopak dýchá uvolněnost a bezprostřednost. Hejtmánek se přitom vyvaruje sebemenšího náznaku sebeprosazování, tolik vlastnímu jiným mladým filmařům. Dokáže naslouchat a s pokorou přistupovat jak ke člověku, se kterým vede rozhovor, tak k samotnému filmovému médiu. Vláčilova osobnost je přítomna nejen v dialozích či svědectvích spolupracovníků, ale i v práci se světlem či jízdě a úhlu kamery. Hejtmánek oživuje Vláčilův postoj kinematografie je hlavně detail, polodetail, celek, jízda a švenk vlastním použitím é nesměle poměřuje s mistrovým výsledkem. Nedokonalá rozechvělá Hejtmánkova kamera při jízdě na saních či snímání pohybu koně jednoduše, mlčky a přirozeně prozrazuje é úsilí muselo Vláčila stát natočit natolik přesvědčivé filmy jako Marketa Lazarová či Údolí včel. Další Vláčilova zásada kinematografie je především obraz a až poté zvuk je Hejtmánkem zpřítomněna jejich inverzí. Hejtmánkův obraz je oproti Vláčilovu upozaděný a cudný. Původní lokality jsou dokumentárně zachycovány a pouze v náznacích odkazují na Vláčilovu poetiku. Hlavní slovo však dostává zvuk. Současný prostor je zaplňován zvukovou stopou z Vláčilových filmů a tímto prostým gestem se divákovi nevtíravě připomíná další rys Vláčilovy režie: silná imaginace. Teprve při pohledu na civilně vyhlížející louky, stráně a obydlí si uvědomujeme Vláčilovu schopnost přetvořit všední realitu k obrazu svému. A zde se dostáváme přímo k Františku Vláčilovi jako osobnosti a autorskému typu.
Jaký byl Vláčil jako člověk a režisér? Hejtmánkův film na toto samozřejmě neodpovídá beze zbytku. Pouze naznačuje, ale přesto je výsledný portrét dobře čitelný. Hejtmánek se především vyvaroval častého nešvaru dokumentaristů, kteří se soustředí hlavně na výpovědi ostatních. V případě Sentimentu je tomu naopak: Vláčilovi spolupracovníci nestojí ve středu filmu a po většinu času mlčí, čímž paradoxně vypovídají o Vláčilovi mnohem víc. Pozornost je tak věnována hlavně dialogu dokumentaristy s režisérem. A právě z něho hlavně vyvstává obraz Vláčilovy osobnosti, tolik přitažlivé že pro naše prostředí zcela nepříznačné. Vláčil byl jiný. Jako umělec vůbec neodpovídá zaběhlému typu českého umělce – buditele (Němcová, Čapek, Havel) ani umělce – bohéma (Mácha, Hašek, Hrabal). Spíše se podobá těm osamělým běžcům, kteří se před tímto světem uzavřeli stvořili svět mnohem plnější. Do Vláčilova rodokmene se více hodí Kafka nebo Březina jsou naturely těchto solitérů nesouměřitelné. Ale nikomu se nepodařilo vytvořit umělecký obraz natolik plný citu jako Vláčilovi, i proto je Hejtmánkův titul zcela na místě. Cit je vlastní jak jeho filmům, tak jemu samému. Při Hejtmánkově vzájemném srovnání Vláčilových slov s dialogem v Adelheid až zatrne. Vláčil byl prost jakéhokoli planého mudrování (porovnejme s jinými jeho kolegy z branže!) a odtažitosti od života. Hejtmánek záměrně vybral - nebo ani vybírat nemusel - do svého filmu zdánlivě všední a bezvýznamné rozhovory a situace. Vaření knedlíků, rum, fotbal , kinematografie. V nich se právě projevuje Vláčilova zaujatost tíhou i radostmi obyčejného života. Z ní pak vystavěl své hluboké a zároveň prosté filmy. Hejtmánkova invenční režie, Kačerova a Divišova soustředěná kamera stejně jako mimořádné herectví Jiřího Kodeta dokázaly Sentiment je poctivým portrétem ý toto všechno dobře zachycuje.
Sentiment (ČR, 2003)
