Láska, válka a Balkán.
Emir Kusturica ve většině svých filmů mapuje historii a povahu Balkánu. Hlavním impulsem k vyprávění o současnosti pro něj byla pochopitelně balkánská válka. Ta svým dopadem zvýraznila úkol pro “poslední jugoslávské generace”: příběhy é přetvoří dějiny ve svébytný mýtus, a reflexe skutečného pomocí příběhů a obrazů (a slov), jimiž se lze (znovu)vymezovat ve svém bytí. Objevení toho se nikdy neuskutečnilo, ale stále je mezi námi přítomno.
Od střízlivých, převážně realistických filmů jako byl Otec na služební cestě Kusturica dospěl k bohaté vizuální metaforice. Po Undergroundu, svém politicky nejzapojenějším filmu, se v Černé kočce, bílém kocourovi v žánru bláznivé komedie opět soustředil na hrdiny z okraje společnosti. Život je zázrak se k politickým okolnostem vrací, ale zůstává mimo kruhy é politiku utvářejí svými rozhodnutími. Tentokrát se ocitáme na geografickém okraji. Přestože film nabízí řadu politických metafor, spolu se slovy jednoho z hrdinů “...tohle je tak hnusná válka nemůže být ani moje ani tvoje...” sleduje spíše osobní dějiny, utvářené politickými vlivy.
Příběh se skládá z dvou odlišných částí. V té první povstává z řady nejprve nesouvisejících, splašeně působících motivů první téma: dokončování železnice á nemá budoucnost že spojuje Srbsko s Bosnou. V předvečer vypuknutí války se jinak, slaví. A to převážně v dobré víře “tady jsou všichni rozumní”, tedy že žádná válka nebude. V druhé části jeden z mnoha paradoxů války ústí v seznámení (ženatého) Srba Luky s muslimkou Sabahou a my sledujeme vývoj jejich vztahu. (Balkánská variace Romea a Julie je v první části předznamenána shakespearovským citátem o životě jako jevišti. Koloritem citace je nacionálně motivovaná bitka na hrací ploše fotbalového stadionu, připomínající grotesku.)
Neexistenci racionálních motivů é vedly ke konfliktu, režisér demonstruje nejenom “ekumenickou” ústřední dvojicí, ale např. i jejich představou o možném vzájemném jazykovém neporozumění, ačkoli si celou dobu bez problému rozumějí. Jediná “úspěšná” střelba ve filmu vidíme, se odehrává do vlastních řad (ať už je to groteskním omylem nebo fanatickou zaslepeností). Kolotoč událostí vede k nevratným situacím. V těchto momentech upomene Kusturica i na Zemi nikoho Denise Tanoviče. (Oba filmy spojuje i motiv zahraničního TV štábu, role reportérky v Život je zázrak působí bohužel velmi prvoplánově.)
Kusturica má daleko k mystice (která do českých kin dorazí v podobě makedonské Velké vody od Iva Trajkova), zobrazuje pouze neoddělitelnost tragického a bláznivě komického, často ve velmi vyhrocené podobě. Krajním příkladem pro to je scéna, ve které Luka bojuje o život své milenky a vojáci se v téže místnosti nenuceně baví svými zoofilními vyprávěnkami o tučňácích. Vyhrocení a exaltace ve slovech i obrazech je nejpodstatnější součástí Kusturicova mýtu o Balkánu. Vražda se odehraje při hudbě a pitce, zamilování během bombardování atp. Plnost života je zde atributem národů Bohem nadaných pro plný život, ale utápějících se v krvi. Neoddělitelně k sobě patří rychlost a cit, dvě vlastnosti, podle kterých se vzájemně definují Luka a jeho syn Miloš. Cit, v bosenském konfliktu zaostávající za brutalizovanou rychlostí, to je také možná konkretizace scény s dobíháním autobusu.
V “tanci” filmu se objevují vizuální symboly různé působivosti a hloubky. Příkladem nepolitické metafory může být scéna živočišného tělesného sblížení Sabahy a Luky: ta vrcholí tím Luka pod vodopádem o svou hlavu rozrazí meloun, z jeho polovin oba chtivě ukousnou a odhozené poloviny červeného melounu společně odplouvají po proudu. Nespoutané, ale promyšlené. Kusturica potvrzuje schopnost naplnit obraz množstvím významů, vyjadřovat se k velkému okruhu důležitých témat a pracovat s reáliemi zcela autonomním, intenzivním způsobem. V Život je zázrak jsou retardující místa i zbytečné, manýrovité pasáže. (Mezi rozpačité a nepříliš organické momenty je třeba také počítat samotný – překvapivě optimistický – závěr filmu.) Proti nim stojí mimořádně vizuálně působivé a zároveň dramaticky významné momenty je sekvence noční ofenzívy a útěku do hor. V kritické triádě jednotnosti, komplexnosti a intenzity mě sice Kusturicův Život je zázrak nepřesvědčuje v prvním bodě, v druhých dvou je ale výrazným počinem.
Život je zázrak (Život je čudo, Jugoslávie – Francie, 2004)Režie: Emir Kusturica
Scénář: Ranko Bozic
Kamera: Michel Amathieu
Hudba: Dejan Sparavalo, Emir Kusturica
Hrají: Slavko Štimac (Luka), Nataša Šolak (Sabaha), Vesna Trivalić (Jadanka), Vuk Kostic (Miloš) a další.
154 min., SPI