Vidíte? Všichni hledí přímo na nás.
Závidí nám.
Přímo vyvalují oči.
Protože vidí i nejsmělejší sny je možné uskutečnit.
István Örkény: Minutové grotesky
Na sklonku sedmdesátých let se Werner Herzog zdál být na vrcholu – měl za sebou ceněné filmy jako Aguirre: der Zorn Gottes (1972), Jeder für sich und Gott gegen alle (1975), Strozsek (1977), Woyzeck (1978), Nosferatu, Phantom der Nacht (1979). Dokázal upoutat čistě meditativními esejemi (Herz aus Glas) i prazvláštně groteskním podobenstvím (Auf Zwerge haben klein angefangen). Cizí mu nebyla práce s výtvarnou stylizací (Nosferatu), ani zdánlivě epická látka (Aguirre). Měl už tak trochu právo splnit si další ze svých snů: po deseti letech se vrátil do jihoamerických pralesů a opět s Klausem Kinskim v roli muže ž kroky jsou vedeny posedlostí hraničící s šílenstvím.
Fitzcarraldo, vlastním jménem Brian Sweeney Fitzgerald, německý Ir žijící v amazonském městečku Iquitos má za sebou již několik zkrachovalých projektů: Založil trans-andskou železnici, ale vybudoval jenom pár stovek metrů trati. Začal provozovat továrnu na výrobu ledu, ani zde však neuspěl. Tyto „bláznivé“ kousky činil Fitzcarraldo z jediného důvodu: chtěl získat peníze na to mohl v malém provinčním městečku na břehu Amazonky postavit operní dům. „Přivedu operu do Iquitos,“ křičí Fitzcarraldo ve zvonici místního kostela, odkud ho posléze musí vyvést násilím policie. Náhoda mu přeje: všimne si na mapě místa, kde se takřka o chloupek míjejí dvě různé řeky, z nichž jedna je kvůli peřejím Pongo nesjízdná, a tudíž dosud neobsazená místními kaučukovými magnáty. Za peníze své věrné bordelmamá Molly (C. Cardinalová) zakoupí starý parník a s posádkou á nic netuší o jeho plánech, vyrazí do vnitrozemí. Brzy mu však domorodá osádka ze strachu před zlopověstnými Indiány uteče, a na lodi tak s ním zbude pouze kapitán, mechanik a kuchař. Když se zdá být útok Indiánů na spadnutí, vynese Fitzcarraldo na horní palubu gramofon a krajinou se roznese božský tenor jeho milovaného Enrica Carusa. Indiáni nezaútočí, naopak, naváží s nimi kontakt. Fitzcarraldo pomocí tlumočícího kuchaře pochopí mýty tohoto kmene vyprávějí o Bohu ý se k nim má jednou vrátit na posvátné lodi a ukázat jim cestu. Jeho parník, Carusův hlas i samotný Fitzcarraldův zjev (bílý oblek a bílý klobouk) učiní na Indiány dojem a Fitzcarraldo se toho rozhodne využít. Potřebuje totiž pomoci s jednou maličkostí: přenést obří parník přes strmý kopec ý ho odděluje od horního toku řeky s dosud neobsazenými kaučukovými pozemky.
„Domnívám se film vyrůstá spíše ze snů, tužeb a kolektivních přání, než z reality. A myslím právě ve filmu lze skrze vše imaginární a smyšlené dospět k realitě (ač bych ji tak nenazval) á se za tím skrývá. To umí jen hudba a film,“ prohlásil Werner Herzog v dokumentární eseji o jeho tvorbě. Ač tehdy glosoval spíše otázku estetiky své tvorby, nevědomky se zároveň trefně vyjádřil i k obsahové náplni filmu Fitzcarraldo, potažmo ke svému celoživotnímu tématu: Touha splnit si za každou cenu svůj cíl, schopnost proměnit vlastní sny v realitu.
Cesta za realizací jednotlivých snů vede v Herzogových filmech paradoxně přes odpoutání se od reality, či alespoň od pozemskosti. Fitzcarraldovu cestu ovlivňuje (kromě jeho frenetické touhy) především propojení s rovinou indiánských mýtů. Díky nim není zabit, díky mýtům pro něj domorodci otročí a přetáhnou tří set tunový parník přes horu. A kvůli svým mýtům vzápětí Indiáni odříznou kotevní lana lodi a pošlou parník vstříc peřejím, čímž se postarají o jeden z nejpřekvapivějších dějových zvratů v dějinách filmu. V Herz aus Glas odjíždí skupinka obyvatel ostrova z konce světa poprvé na širé moře se přesvědčila, zda oceán končí v obrovské propasti. Jiné touhy zase vedou vysoko nad oblaka – řezbář Steiner i malý Dieter se společnou touhou létat (Die Grosse Ekstase des Bildschnitzers Steiner a Little Dieter Needs to Fly), horolezci ve Schrei aus Steine. Aguirre (Aguirre: der Zorn Gottes ) se ve své šílené vizi postupně odřezává od posledních vazeb s civilizací, zbavuje se i svých druhů a končí svou pouť na mrtvolami poseté trosce voru kdesi uprostřed jihoamerické džungle.
A propos, Klaus Kinski a lodě – toto spojení je v Herzogových filmech velmi časté a vždy se odehrává v mezní situaci: v závěru filmu Aguirre: der Zorn Gottes krouží kamera kolem neovládaného voru, zdecimovaného dlouhou jízdou i útoky Indiánů. Kinskiho Aguirre v deliriu blouzní o El Doradu a budoucích úspěšných bitvách, kolem něj však leží jen zkáza a zmar, jíž byl on příčinou. V závěru snímku Cobra Verde se Klaus Kinski v dlouhé sekvenci snaží marně vytáhnout na moře v písku uvízlou loďku. Tento záběr lze chápat jako kontra aluzi k Fitzcarraldu, kde se Kinskiho postavě podaří dostat obrovský parník přes strmý kopec (nezapomenutelný je především přesně minutu trvající statický záběr – kamera Thomas Mauch – na parník ý v mlžném oparu takřka neznatelně stoupá do kopce za podkresu Carusova zpěvu. Záběr ý jako by odrážel „magickou realitu“ jihoamerických romanopisců ž je tak blízká Herzogově náhledu na svět a film).
Fitzcarraldo je vlastně jakousi conradovskou plavbou z civilizace proti proudu řeky do nitra džungle, do světa mýtu. Hraniční bod mezi světem reality a světem mýtu se nachází na samém vrcholku vysoké hory. Do této chvíle stál u kormidla Fitzcarraldo se svými muži, poté však přebírají moc mýty domorodého kmene. Parník je v noci, kdy jsou všichni zpiti oslavami, odříznut od břehu a když se Fitzcarraldo probudí, řítí se již loď neovladatelně peřejemi Pongo. Neboť Indiáni věřili překonání hory bylo úmyslnou obětí nutnou k úspěšnému zdolání peřejí. Také vědí Bůh na posvátné lodi jim může ukázat cestu. A v neposlední řadě jim mýty říkají jejich kmen nedojde klidu, dokud v kraji bude jediný cizí muž. Tyto mýty, jichž se Fitzcarraldo bláhově snažil využít ve svůj (byť bohulibý) prospěch, zapříčinily se jeho parník „Molly-Aida“ řítil vstříc smrtícímu Pongu. I Fitzcarraldo však naštěstí vlastní zbraně é jsou vzdáleny realitě a svou silou se vyrovnávají síle indiánských mýtů: gramofon s Carusovou nahrávkou. Neovladatelná loď se točí peřejemi, naráží do skal, k tomu mu však z horní paluby opět pěje slavný tenor! Třikrát během plavby musel vypomoci Caruso svým hlasem v souboji s realitou – poprvé před hrozícím útokem Indiánů, podruhé při vytahování lodi na kopec a potřetí se rozezněl jeho božský hlas právě v peřejích. Caruso je pro Fitzcarralda mýtem srovnatelným s tím indiánským o Bohu na posvátné lodi. Skóre souboje mýtů? Jedna jedna.
Fitcarraldo se v závěru dostává na roveň hrdinům typu Depardieho Kryštofa Kolumba ze Scottova filmu. I on částečně zlomen, ale přece vítězný, může říct konkurenčním kaučukovým baronům: Já to dokázal a vy ne. Zdolal jsem horu. Projel peřeje. A přivezl jsem operu do Iquitos. (Byť jenom pro jedno hostující vystoupení pod širým nebem za peníze utržené z prodeje parníku.)
