Stanley Kubrick se narodil 26. července 1928 v newyorském Bronxu. Jeho rodiči byli američtí Židé evropského původu. Měl jednu sestru, o šest let mladší Barbaru. Otec, uznávaný lékař, ho v jeho dvanácti letech zasvětil do tajemství hry v šachy a o rok později ho přivedl i k fotografování tím mu k narozeninám věnoval první aparát – Graflex. Tento dar odpoutal Kubrickovu pozornost od jiné jeho mladistvé vášně – jazzu, i od snu stát se profesionálním bubeníkem. Jediné dobré známky é Kubrick dostával na střední škole (William Howard Taft High School v Bronxu), byly z fyziky (tato věda byla jeho největším koníčkem), a tak ukončil v sedmnácti školu s výsledným slabým průměrem 67. Proto ho také odmítli vzít na vysokou, zvláště když se v roce 1945 návratem tisíců mladých vojáků z války podmínky pro přijetí na školu značně zkomplikovaly.
Ale již na střední škole Kubrick neustále fotografoval – stal se vlastně oficiálním školním fotografem – a několik jeho snímků bylo i vystaveno. Jednoho dubnového rána roku 1945 při své cestě do školy chytil příležitost za pačesy – vyfotil vyčerpanou tvář prodavače novin s pozadím novinových titulků o Rooseveltově smrti. Tuto fotografii pak prodal za dvacet pět dolarů do magazínu Look ý mu nabídl ještě o deset více, než New York Daily News. Krátce nato úspěšně nabídl Looku dva další snímky. Jeden z nich zachycoval jeho učitele angličtiny, Aarona Traistera ý vzbudil jeho pozornost hraním všech rolí v Hamletovi i v jiných Shakespearových hrách (fascinace několikanásobnými rolemi se později projevila v jeho filmech).
Ačkoliv se zapsal do večerních hodin na New York´s City College v naději by se eventuálně dostal na vysokou zaujetí focením dostalo další impuls ve chvíli, kdy mu Helen O´Brian, šéf foto-oddělení v Looku, nabídla místo. Pracoval zde čtyři roky, procestoval nejen celou zemi, ale dostal se i do Portugalska. Fotoaparát měl skrytý v nákupní tašce, takže ho nikdo nepovažoval za turistu či novináře.
Během těchto učňovských let – kdy ho jeho nezávislost, vůle i bystrý úsudek pomalu předurčovaly k tomu se stal jedním z nejlepších reportážních fotografů – se Kubrick vrhl do horlivého studia široké škály knih é by mohly přispět k jeho intelektuálním růstu ve všech možných oblastech vědění. Z neustálého hladu po faktech a názorech docházel jako neimatrikulovaný student na New York´s Columbia University, kde mu přednášeli Lionel Trilling a Mark van Doren.
Ačkoliv byly předurčeny k tomu ustoupily filmu, přece jen tři nejoblíbenější činnosti z mládí zanechaly na Kubrickovi trvalou stopu. Z šachů, v jejichž hraní pokračoval i během natáčení filmů (například s Georgem C.Scottem při Dr.Strangelove), pochází matematická preciznost jeho zápletek zájem o abstraktní přemýšlení a jeho vidění života coby hry, v níž jeden chybný krůček může být osudový. Fotografování mu samozřejmě přineslo cit pro kompozici záběru a zájem o vizuální efekty – obojí je zjevně patrné ve všech jeho filmech; Kubrick kontroloval fotografickou kvalitu záběru svých filmů i těsnou spoluprácí s vrchním osvětlovačem a občas si některé sekvence pro ruční kameru natáčel sám. A konečně mu jazz přinesl cit pro rytmus, střih i volbu toho správného hudebního doprovodu scény.
V roce 1949 se Kubrick a jeho první žena, Toba Metz (s níž se seznámil při studiích na Taft High School a vzali se ve věku osmnácti let), přestěhovali do Greenwich Village. Tam Kubrick ještě posílil své nově získané ambice stát se filmařem pilnými návštěvami projekcí v Muzeu moderního umění (Museum of Modern Art). Jeho vkus byl – a zůstal – eklektický zvědavost byla neustále ve střehu a jeho zájem o formální rovinu se neměnil. Kubrick připustil v té době ho nijak nezaujaly Ejzenštejnovy knihy a dodal: „Ejzenštejnovým největším úspěchem je krásná vizuální kompozice jeho záběrů a jeho střih. Ale pokud se zaměříme na obsah filmy jsou hloupé; herci jsou dřevění a jako z opery. Občas mám podezření styl herectví v Ejzenštejnových filmech pochází z jeho touhy udržet herce uvnitř záběru co nejdéle – pohybují se totiž velmi pomalu by chodili pod vodou. … Vlastně by každý, kdo se vážně zajímá o současné filmové postupy, měl studovat rozdíl v přístupu dvou režisérů, Ejzenštejna a Chaplina. Ejzenštejn je samá forma a žádný obsah, zatímco Chaplin je samý obsah a žádná forma.“
Když ho v roce 1963 americký časopis Cinema požádal jmenoval své nejoblíbenější filmy, Kubrick vypsal těchto deset titulů:
- I Vitelloni (Federico Fellini, 1953)
- Wild Strawberries (Ingmar Bergman, 1958)
- Citizen Kane (Orson Welles, 1941)
- The Treasure of the Sierra Madre (John Huston, 1948)
- City Lights (Charles Chaplin, 1931)
- Henry V. (Laurence Olivier, 1945)
- La Notte (Michelangelo Antonioni, 1961)
- The Bank Dick (W.C.Fields, 1940)
- Roxie Hart (William Wellman, 1942)
- Hell´s Angels (Howard Hughes, 1930)
V této volbě můžeme vystopovat tolerantní přístup vůči značně rozdílným estetickým zážitkům – přesto je však zřejmé upřednostnění evropských uměleckých filmů silně podbarvených pesimistickým pohledem na svět (Fellini, Antonioni, Bergman); a slabost pro americké režiséry významné jak silou své osobnosti, tak i jejich marginální pozicí vůči hollywoodskému systému (Welles, Huston, Chaplin, W.C.Fields, Hughes, Wellman). Což nás u budoucího tvůrce Dr.Strangelove nemůže překvapit.
Absence jednoho jména je nicméně zvláštní – a to Maxe Ophülse ého si Kubrick vždy velmi vážil a o němž o pár let dříve prohlásil: „Nade vše ostatní si cením Maxe Ophülse ý v mých očích dosahuje asi všech možných kvalit. Má výjimečný talent pro nalezení vhodného námětu a dokáže pak z něho vytěžit maximum. Byl také výtečný při vedení herců.“ Všechny tyto vlastnosti není možno nespatřit v Kubrickově práci – spolu s propracovanými pohyby kamery, tak typickými pro režiséra filmu Le Plaisir. A konečně můžeme ještě zmínit Kubrickův obdiv pro Eliu Kazana ého v roce 1957 považoval za „bezpochyby nejlepšího režiséra ého v Americe máme. Je schopen předvádět zázraky při práci s herci.“ Svou drzostí při výběru témat (ať už třeba adaptace T.Williamse – A Streetcar Named Desire, či volbou přímo z novinových titulků - On the Waterfront), svým příchodem k novému typu herectví (Actors Studio) a svou touhou udržet si odstup od Hollywoodu (On the Waterfront natáčel s nezávislým producentem Samem Spiegelem v newyorských docích), musel Elia Kazan na počátku 50.let upoutat pozornost mladého režiséra, tíhnoucího k tvůrčí nezávislosti a originalitě.