DVD/VHS

Je to možná paradox nebo spíš nezvyk, ale divoký komerční trh u nás umožňuje splatit náš dluh vůči historii kinematografie mnohem lépe než „bohulibé“, státní či občanské, instituce. Do DVD distribuce – i když často příliš namátkově a nekoncepčně – bylo za poslední rok vrženo množství filmů, z kterých si může český divák pomalu skládat mozaiku světového filmu. Co na tom  jde o snímky převážně americké? Pro naše účely to prozatím bohatě stačí. Takže po té  jsme mohli vidět všechny dobré i horší filmy Lynche, Almodóvara, Kaurismäkiho a Haynese (Fassbinder stále víceméně čeká) a s nepochopitelnou samozřejmostí o nich 15 let dělali předčasné závěry, nyní máme příležitost dostat se ke zdroji – otci zakladateli a králi melodramatu Douglasu Sirkovi.

Psané ve větru (1956) patří k jeho čtyřem vrcholným filmům z 50. let, kdy pracoval jako bývalý emigrant z hitlerovského Německa pro hollywoodské studio Universal. V tomto snímku – spolu s All That Heaven Allows (1955), The Tarnished Angels (1957) a Imitation of Life (1959) – dospěl Sirkův originální žánrový koncept k mezním hranicím. A mezní hranice jsou v případě jeho melodramat základním stavebním prvkem. To, proč se tyto filmy dodnes vzpínají jednoznačným soudům, spočívá právě v jejich extrémní dotaženosti á zároveň ústí v paradoxní unikavost. Máme Sirkova melodramata chápat jako úlitbu pokleslému vkusu zmlsaného amerického diváctva 50. let, či jako ironický komentář právě k té samé buržoazní popkultuře? Těžko říct, neboť ani Sirk, ani jeho vykladači, kteří často v průběhu let svá vlastní stanoviska měnili, ani diváci, kteří jedni při projekcích plakali a druzí se hlasitě smáli, a hlavně – ani samotné filmy neskýtají jasnou odpověď.

Sirk ve svých dílech – a Psané ve větru je toho zvláště dobrým příkladem – natahuje vyprávěcí a vyjadřovací postupy filmu na maximum, k hranicím únosnosti, avšak činí tak přitom s chladnokrevnou a promyšlenou strojovostí. Nenajdeme u něho žádný prázdný exces narativu či stylu, vše má svoji přesnou funkci. Minimalisticky se upíná k jednotlivým detailům é ovšem dovádí do hyperrealistických forem. Jeho filmy nejsou prostým zachycením povrchu, ale podobně jako ropné stroje v Psané ve větru se zavrtávají do podvědomí hrdinů a celé americké společnosti doby. Jsou výrazem vnitřních sil é vzkypí a zaplaví vnější svět. Hlavní hrdina filmu (Robert Stack) je jako dědic významného texaského ropného magnáta předurčen k pevně daným společenským vzorcům. Hledá si ženu (Lauren Bacall), se kterou by mohl založit spořádanou rodinu, avšak v jeho „kariéře“ finančníka, milence a manžela mu zabraňuje nejlepší přítel z mládí (Rock Hudson) ý je stále „o krok napřed“. Sirkovi se spolu s jeho nejbližším scenáristou Georgem Zuckermanem podařilo vystavět spletitou síť mezilidských vztahů, hroutících se pod náporem společenských předsudků, psychických komplexů a nezvládnutých emocí na půdorysu jednoduchého, téměř až primitivního melodramatického schématu. Zápletka, „nečekané“ zvraty stejně jako typicky sirkovské vyústění děje v podobě deus ex machina umožňují buržoaznímu publiku rozplynout se a uniknout do nadreálného příběhu, zároveň však tím  je vše dovedeno ad absurdum  divák ze svého oblouznění vyváděn a nahlíží na svůj vlastní – neboť nejde o nic jiného – svět zvenčí. Přirozené charaktery se svým způsobem života stávají umělými, a tudíž je diktátu umělosti podřízen celkový prostor Sirkových melodramat. Obrazová kompozice, světlo a především barvy jsou vyvedeny v přísně stylizovaném modu ý patrně nemá v dějinách filmu svůj ekvivalent. To  po Sirkovi následovalo, jsou jenom postmoderní variace. Na tomto výrazném a důsledném stylistovi je obzvlášť fascinující  je upřímný i ironický zároveň.

P.S. Abychom tedy byli upřímní i my: Sirk své žezlo přebírá z rukou Johna M. Stahla obecně žánrovou tradicí a konkrétně třemi remaky jeho filmů é v české distribuci zatím ještě chybějí.

Jan Křipač
kripac@fantomfilm.cz