Werner Schroeter byl více než čtvrtstoletí – a tedy velmi dlouho, téměř příliš dlouho – tím nejdůležitějším, nejzajímavějším, zcela rozhodujícím a zároveň maximálně rozhodným režisérem alternativního filmu, filmu ý se obvykle označuje jako filmový „underground“, názvem ý jej jakoby přátelsky sevře, udělá z něho cosi hezoučkého a nakonec jej v něžném obětí udusí.
Ve skutečnosti žádný filmový „underground“ neexistuje. A pokud ano, tak pouze pro jedince, kteří jsou schopní zcela čistě oddělovat je to nahoře, dole a na vrcholu. Ve skutečnosti existují pouze filmy, a ty jsou uvnitř jednoho šedivého celku. A pak existují ještě lidé, kteří tyto filmy dělají. A tak se od sebe navzájem tito lidé i jejich filmy odlišují, liší se přirozeně také míra naléhavosti nějaký film udělat. Mnozí z nich jsou na tom tak jednoduše nemohou s filmováním čekat, až budou mít v kapse jakési nesmyslné potvrzení jsou „profesionály“. Dělají filmy na koleně, na pětatřicítku nebo osmičku, to už pak nehraje žádnou roli.
Kulturní provoz, u nás v mnohém zřejmě vlivnější než jinde, se sjednotil na jednoduchém dělení filmařů na pravé „profesionály“ a na ty z „undergroundu“ a na dodržování tohoto poněkud prostoduchého názoru přísně dohlíží. Jestliže už se někdo jednou stane „undergroundovým“ režisérem, měl by jím, snad kvůli jednoduchosti, taky zůstat, a to nejlíp napořád. Jen málokterému režisérovi ve Spolkové republice se podaří prorazit ven z ghetta, do něhož ho jednou zastrčili, a kde mu to, a to si přiznejme, i více méně pohodlně zařídili. Jak snadno pak člověk začne lenivět. Anebo je to zbabělost na něj přijde? Záleží se to vezme. Ovšem na druhou stranu je v německém kulturním prostředí odpor vůči přestupování filmaře z „undergroundu“ do „velkého kina“ podivuhodně tuhý a jednohlasný ž spoustě z nich vezme odvahu a jistojistě zmaří hromadu talentů.
Také Werner Schroeter ý si měl do budoucna v dějinách filmu zajistit stálé místo ž bych v literární oblasti lokalizoval někam mezi Novalise, Lautréamonta a Luise Ferdinanda Célinea, byl deset let „undergroundovým“ režisérem. Vyklouznout z této role mu bylo odpíráno. Velký filmový koncept světa Wernera Schroetera byl omezován, potlačován a zároveň bez jakýchkoli zábran vykořisťován. Jeho filmy obdržely vskutku užitečnou nálepku „underground“ á z nich mrknutím oka udělala sice pěkné, přesto však exotické rostliny é rozkvétají tak daleko a tak úplně jinak se do nich člověk v podstatě ani nemohl vůbec pustit. Čímž se zároveň rozumí se do nich ani pouštět nemusel. A právě to je tak jednoduché je to chybné a hloupé. Neboť filmy Wernera Schroetera nejsou odněkud zdaleka, jsou sice pěkné, ale rozhodně ne exotické. Právě naopak.
Režisér Werner Schroeter ého se pokoušejí snižovat, uzavřít do mrňavých a pošetilých škatulek a jehož filmy, a to budu opakovat pořád a stále, označují jako „undergroundové“ (a v podzemí, tam jsou věci é tu sice jaksi jsou, ale holt někde dole, a krom toho jsou tyhle filmy právě pro ty za ně nedali víc, příliš laciné, než aby pro ně byly důležité), tak tenhle Werner Schroeter dostal do vínku mnohem jasnější pohled na tu kouli é říkáme Země, pohled schopný obsáhnout mnohem víc, než bylo dáno leckomu jinému, kdo dělá umění, ať už jakékoli. Mám takový pocit tomuto privilegovanému šťastlivci se alespoň z velmi malé části zjevují neznámá a podivuhodná tajemství vesmíru.
Pro případ by se to nerozumělo samo sebou, budiž zde zmíněno tohle štěstí a velikost, o které jsem právě mluvil, samozřejmě v žádném případě neznamená by takto popsaný člověk žto živá, tělesná bytost, stál nad věcí nebo byl spokojený. Naopak. Kromě sebe neznám nikoho, kdo by se s tak zoufalou důsledností honil za pravděpodobně infantilní, opovážlivou utopií něčeho takového jako je láska (tato slova, dámy a pánové, se beztoho odmaskují sama ?) a kdo by se bezmocně ocital tváří v tvář stále stejným šedivým zkušenostem. Avšak: Díky zkušenosti se hloupne. Zřejmě v tom oba budeme pokračovat i nadále.
Ale zpět k tématu. Jak tvrdím na začátku, podařilo se režiséru Werneru Schroeterovi něco se podaří málokomu. O co tedy jde? Deset let „underground“, v oddílu ‚Kamerafilm‘ na ZDF roky jako spolehlivý blázen ý pro své oddělení znamenal pravidelný příliv chvály z domova i z venku ž sice tomuto domnělému porodnímu sálu zvyšovalo sebevědomí, ale zároveň ho nechalo slepě přihlížet tomu téměř každý film Wernera Schroetera stál podstatně víc, než od nich Schroeter obdržel. Docela dlouho je to nepřivedlo k žádné velkorysé, svěží myšlence. Proč taky, někdo, kdo má dluhy, nemá žádnou volbu skoro závislý, takže bude hodný i do budoucna. A levný. A vůbec. Werner Schroeter zůstal v tom začarovaném kruhu trčet déle než většina jiných, samozřejmě stále s pevnou, nezničitelnou nadějí jednoho dne bude moci prorazit ven. Dělat filmy pro velké plátno. Filmy pro lidi, čím víc, tím lepší. Ale ono se ne a ne něco stát.
Mezitím se dalo najít už jen velmi málo těch, kteří měli šanci dělat vlastní filmy, aniž by to své neodkoukali od Schroetera. Já jsem se to rozhodující naučil z jeho filmů a to je třeba říct nebo napsat naplno. Daniel Schmid není myslitelný bez Schroetera, stejně tak Ulrike Ottinger. Walter Bockmayer se mohl přiučit na Schroeterových filmech. Je celá řada žáků Vysoké školy filmu v Mnichově ž filmy jsou pokusy se Schroeterem, od Eberharda Schuberta po Bernda Schwamma. Ve Francii lze najít mladé kolegy, pro které jsou Schroeterovy filmy minimálně tak důležité filmy Sternbergovy. Konec konců právem.
Našel se jeden obzvlášť šikovný Schroeterův imitátor ý v téže době, kdy Schroeter bezmocně čekal, šikovně uvedl na trh ze Schroetera vykradl. V Paříži pak opravdu na pěkně dlouho naletěli tomuto obchodníkovi v oboru plagiátu, Hansi Jürgenovi Syberbergovi. Dalo docela práci vysvětlit ve Francii my nejsme epigony hadimršky Syberberga, ale že tu došlo k hroznému výprodeji, zčásti toho jsme si považovali za velmi osobní. Ale i Syberberg, nezávisle na obrovské chuti moci se toho jednou zbavit, má před sebou šanci s myšlenkami patřícími původně Werneru Schroeterovi udělá „velké“ filmy é originálnímu talentu zůstaly zapovězeny.
Pak nastala doba, kdy mnozí, mezi nimi i Schroeterovi přátelé, se pomalu, ale jistě smířili s tím Schroeter už zřejmě nikdy nenatočí velký výpravný film, s tím teď, po letech nesmělosti, váhání, chybějících šancí snad by už ani vůbec nebyl s to, něco takového provést. V této situaci, kdy již někteří – a nebylo jich málo – propadli zoufalství še to vzdali a jiných se zmocnil smutek a pocit nespravedlnosti po nezdařeném pokusu v případě Rosy von Praunheim s Berliner Bettwurst, tak nyní, v této situaci, natočil Werner Schroeter film Sourozenci z Neapole. Velký, významný film. Je to neuvěřitelné, po těch strašných letech čekání, neustále tak blízko nebezpečí jednoduše vyschne. Film ý lze beze všeho po právu zařadit mezi filmy jako je Posedlost od Viscontiho, Silnice od Felliniho, Mamma Roma od Pasoliniho, Rocco a jeho bratři od Viscontiho, Dobré ženy od Chabrola, Pravděpodobně ďábel od Bressona, Anděl zkázy od Bunuela a mnohé jiné. Německo tedy nemá pouze tři nebo pět nebo deset filmových režisérů, se kterými může vyjít ven, Německo k nim teď dostalo ještě jednoho ý tu s jistotou chyběl. Jednoho s docela dlouhým dechem. Jednoduše řečeno velikána.
Nakonec, vzhledem k tomu tento fejeton bude určitě číst i někdo, kdo čte rovněž Filmkritik, časopis, na který se tu mimo to jednou či dvakrát téměř s entusiasmem odkazuje, budiž dovoleno nazvat odporným a hnusným jeden článek ý sem napsal o posledním Schroeterově filmu Rosa von Praunheim. Abych poskytl objasnění, bude nutné zabrousit trochu i do soukromí: Rosa von Praunheim a Werner Schroeter byli před drahnou dobou blízkými přáteli. Zatímco Rosa už točil filmy é se měly dostat k publiku, začal Werner Schroeter s natáčením pozvolna rovněž. Ale Schroeter to tenkrát dělal pro přítele, z „lásky“ k němu. Poděkováním Rosy von Praunheim byl potupný výsměch. Provedeno exaktně s politováníhodnou převahou typickou pro lidi, kteří milují slaběji. Střety poctivosti Wernera Schroetera s naprosto imunní věcností Rosy von Praunheim někdy působily téměř jako ochromení.
Rosa von Praunheim, člověk tak pokrokový ž vědomí bylo tak podstatně oproštěnější od všech našich měšťáckých tužeb se skutečně začal domnívat má výsadní právo, něco jako monopol, reflektovat pomocí filmového média svou či vlastně číkoli homosexualitu: tomuto diktátu Werner Schroeter naslouchal ovšem vždy. Nyní se Rosa von Praunheim domnívá v Sourozencích z Neapole vycítil jeden nebo dva vyprávěcí proudy s údajně homosexuálním nádechem. Očividně důvod, proč zatajit své vlastní, ostatně ví bůh pochopitelné zoufalství pořád ještě neudělal velký film či že ho udělat nesměl, zatajit toto zoufalství i před sebou samým.
Utrpení é zažívají filmaři ve Spolkové republice tak hrozné, a to říkám zcela bez ironie aby ze sebe shodili bolesti, strach a smutek, zradí třebas i jediného přítele ého mají.
Frankfurter Rundschau, 24. 2. 1979; nadpis zde: Shyb, stojka, salto mortale – bezpečně zvládnuto. Dodatečně vydáno v: Reiner Werner Fassbinder: Filmy osvobozují hlavu. Fischer Taschenbuchverlag, Frankfurt am Main 1984.
Přeložila Petra Mačková