Poslední film Sergia Leoneho si konečně našel cestu i do Čech. Po uvedení na jedné z minulých Letních filmových škol v Uherském Hradišti se Leoneho epos dostal do videodistribuce.
V tomto článku bych si chtěl povšimnout ými způsoby se Sergio Leone vypořádal se složitou narativní strukturou svého filmu. Rozbor je určen především těm, kteří už film viděli, a předchází mu velmi zhuštěný přehled děje (v časově-chronologickém pořadí, tedy nikoliv v pořadí, v jakém se příběh odkrývá ve filmu):
Brooklyn, New York:
A: Počátek 20. století: Malý gangster Noodles (Robert de Niro) se svými třemi kamarády sní o tom jejich dětská „mafie“ ovládne revír přechytračí místního strážmistra a v neposlední řadě i o boubelaté kurvičce Peggy. Teprve po seznámení s Maxem (James Woods) se jejich sny začnou pomalu měnit v realitu. S úspěšným naplněním každého dílčího amerického snu však zákonitě přichází i následný pád. Noodles si jde do vězení odsedět mnohaletý trest za vraždu.
B: 30. léta: Noodles se - již coby dospělý muž - vrací z vězení. Jeho kumpáni za ta léta nelenili. Pokoutné obchody se zakázaným alkoholem jim přinášejí vysněné peníze i moc. Z jejich party se stala důležitá složka newyorského podsvětí. Zatímco Noodlesovi by ke štěstí stačila láska tanečnice Debory a peníze vydělané starými dobrými pouličními triky, šéf party, Max, sní o růstu svého ilegálního impéria. Po oficiálním zrušení prohibice hrozí Maxovy vize (chce za každou cenu vyloupit Národní banku) přivedou všechny do záhuby. Noodles se rozhodne pro záchranu životů celé party udat sebe i přátele při jedné z bezvýznamných akcí se tak krátkým pobytem ve vězení vyhnuli Maxovu sebevražednému plánu. Jeho udání má však nakonec za následek (po Maxem vyvolané přestřelce s policisty) tragickou smrt všech tří kamarádů. Noodles odjíždí pryč z města a na nádraží zjišťuje někdo z jejich party ukradl obsah společných úspor, uložených v nádražní úschovně.
C: 60.léta: Noodles se vrací do Brooklynu a shledává jeho třem mrtvým kamarádům kdosi pod jeho jménem vystavil luxusní hrobku. V té nalezne opět klíč k nádražní úschovně, a v ní pak pohřešovaný milion dolarů. Jeho cesta nakonec vede k tajemnému ministru Baileymu ý je vyšetřován pro podezření z mnoha nečistých praktik. Noodles přijímá jeho pozvánku na večírek a zjišťuje Bailey je ve skutečnosti Max. Ten si otevřel cestu k moci, nastražil před lety na Noodlese léčku a sám se poté vydával za mrtvého. Nyní prosí Noodlese mu zasadil ránu z milosti. On sám k tomu nemá odvahu. Noodles odmítá a zanechává ministra – Maxe - jeho samotě a zoufalství.
Leone vypráví složitý a rozvětvený příběh svým oblíbeným způsobem. Prolínáním několika časových rovin postupně předkládá divákovi střípky mozaiky, z níž se až takřka v poslední scéně filmu složí celistvý obraz a divák konečně prozře (princip totožný s filmem Tenkrát na západě). S tichým cvaknutím se otevřel kryt stříbrných „cibulí“ (motiv těchto kapesních hodinek nalezneme snad v každém Leoneho filmu a i zde hrají důležitou roli – díky nim se v dětství Noodles a Max seznámili) a my již začínáme chápat to nám Leone záměrně po 220 minut tajil a co rozmlžoval pouze drobnými náznaky indicií. Totiž film vlastně nebyl ani tak o Noodlesovi spíše o Maxmilianovi. Že se zdaleka nejedná o pouhou retro gangsterku, nýbrž o velmi originální výpověď na téma tzv. amerického snu (na opakující se mikro-americký sen – i s jeho tragickými důsledky - v Leoneho filmu narážíme neustále: sotva se dětské mafii začne dařit vydělávat „své“ peníze, odchází Noodles do žaláře. Maxovy rozmáhající se panovnické sklony vedou ke zničení celé party. Max posléze může – se získanými společnými úsporami, a hlavně bez okovů v podobě starých přátel z ulice – rozvíjet svoji vysněnou politickou kariéru až k metám nejvyšším. Ale i to činí za bolestivou cenu – vyšetřování z vražd a podivných obchodů kolem něj začíná stahovat smyčku. Nebo Noodlesova naivní snaha ohromit svou lásku Deboru dosaženým bohatstvím – luxusní hotelová restaurace, orchestr, ti všichni skákají on píská a pouze pro něj a Deboru. Avšak když mu ona na závěr večera prozradí odjíždí do Hollywoodu, Noodles se neovládne a Deboru znásilní. K čemu mu v ten nejdůležitější moment jeho osobního života byly získané peníze a moc? Ničí zárodky osobního štěstí a již brzy přichází – po zmíněném udání se policii - jeho definitivní pád. I kufřík se společnými úsporami é mu po přátelích měly zbýt, kdosi zcizil. A my se nemůžeme divit na dotaz prodavače jízdenek, kam si chce koupit jízdenku, odpoví: „To je jedno. Kamkoliv nejbližším vlakem. Bez zpáteční jízdenky.“)
Zmíněné přesuny mezi jednotlivými časovými rovinami však Sergio Leone nerealizuje mechanicky, nýbrž je oživuje s invencí opravdového mistra. Ve filmu nalezneme několik rozličných typů zajímavé práce s montáží (mám na mysli spojování scén rozdílných časových rovin, kupříkladu skok z Noodlesova stáří zpět do doby jeho dětství apod., nebo alespoň skoků v čase v rámci jednotlivé dílčí časové roviny – A:10.léta, B: 30.léta, C: 60.léta).
1. Přechod zvukový
Asi nejvýraznější příklad. Noodles (časová rovina B, 30.léta) přichází do čínského kina a lehá si k opiové dýmce. V novinách nalezne fotku svých tří zabitých přátel. V ten moment začne zvonit telefon (který však nevidíme). Noodles na jeho zvuk zdánlivě reaguje (později pochopíme reagoval na onu bolestivou připomínku v novinách). Čekáme někdo zvedne onen řinčící telefon, ale místo toho se střihem ocitáme na místě é fotografie zachycuje. Spatříme i Noodlese z hloučku lidí přihlíží ukládání svých mrtvých přátel do vaků. Telefon však neustále zvoní! Že by v telefonní budce opodál? Nikoliv. Opět střih a ocitáme se o dalších pár dní zpět. Probíhá slavnostní pohřeb prohibice. Divoké veselí nekoresponduje s naléhavým zvukem vytrvalého telefonu. Z juchajícího davu se odpojí Noodles a vejde do vedlejší místnosti. Tam konečně kamera spočine na telefonním aparátu. Noodles přisedá a zvedá sluchátko. Zvonění však překvapivě nepřestává. Jako z precizně vygradovaného gagu vymačká Leone z tohoto nápadu úplně vše. Následuje totiž ještě jeden střih. Znovu detailní záběr na telefon a vedle něj ležící cedulku „Sgt. Hallohan“. Za neustálého zvonění jednoho telefonu jsme se postupnými krůčky zpět v čase dostali až ke klíčovému okamžiku filmu – Noodles se chystá udat sebe i své kumpány policii. To však pochopíme až mnohem později. Nyní jenom víme tento telefonát hrál v Noodlesově životě velmi důležitou roli a že ho až po zbytek života může zvuk telefonu budit nejen z opiového rauše.
2. Přechod hudební
Mám na mysli scénu, kdy zdrcený Noodles opouští New York. Na nádraží se zastaví před velkým reklamním panelem s nápisem „Navštivte Coney Island!“ V podkresu zazní nečekaně hudba Beatles – Yesterday. Pak se kamera opět vzdálí z detailu a my vidíme jsme na stejném reklamním místě, avšak reklama už svým designem i obsahem sahá kamsi do šedesátých let, a že Noodles, stojící opět před reklamou o dobrých třicet let starší. Do toho všeho se opět ozve stejný hudební motiv, avšak se slovy “Suddenly…“ Zde se jedná o přechod ý využil nejen onen hudební prvek, ale zároveň byl onen časový skok z 30.let do 60.let vyjádřen i pomocí popsaného vtipu s proměnou reklamního plakátu.
3. Přechod motivický
Na propojení dvou časových rovin pomocí určitého společného motivu lze ve filmech narazit často. Leone tohoto způsobu využil například ve scéně, kdy starý Noodles (rovina C) kráčí zapadlou uličkou s kufříkem plným peněz. Jediné projíždějící taxi mu nezastavilo a on tak se stoupajícími obavami z možného přepadení kráčí temnou ulicí. Náhle zaslechne svistot, otočí se – střih – kufr mu z ruky bere Max. O třicet let zpátky (a samozřejmě s jiným kufrem) stojí Noodles před věznicí, kde si právě odseděl trest, a Max ho přijel vyzvednout. Samozřejmě by stačilo tyto scény spojit jenom pomocí normálního střihu. Avšak Leone chce každý takový přechod v čase ozvláštnit nějakým detailem – a k tomu mu v tomto případě slouží společný motiv kufru v Noodlesově ruce.
4. Přechod metaforický
Sergio Leone si liboval v občasném metaforickém či symbolickém vyzdvižení určité scény. Vždyť vzpomeňme na umírajícího šéfa železniční společnosti ve filmu Tenkrát na západě. Hlava mu klesla před smrtí do kaluže a on náhle konečně zaslechne zvuk moře. Jeho sen o propojení dvou oceánů železnicí, touha dosáhnout Pacifiku, končí ve špinavé kaluži vprostřed bezútěšné pustiny.
Jako metaforické (i když rozhodně nikterak originální) můžeme v Tenkrát v Americe vnímat scénu prvního Noodlesova pohledu do dětství. Stařičký Noodles se ubytuje u Fata Moa a na záchodě odklopí ve stěně prkýnko. Otvorem se pak podívá do vedlejší místnosti. Detail na Noodlesovy oči – jsou to však již oči malého chlapce a my jsme v čase úplně na počátku. Malý Noodles tajně pozoruje tímto kukátkem svou vysněnou lásku Deboru při tanci. Starý Noodles ví ten neuvěřitelný příběh jeho života ž rozřešení ho má teprve čekat, se začal odehrávat na tomto záchodku. Proto opatrně pohlédne kukátkem zpět do svého dětství… je čas začít pomalu bilancovat.
Podobně funguje i princip opiového snu: celý film (z hlediska Noodlesova příběhu) rámuje Noodlesova návštěva čínského kina, kde si – po předchozích těžkých dnech – chce odpočinout pod vlivem utišující drogy. Zabafá z dýmky a – začne zvonit telefon. Jsme na počátku filmu. V jeho závěru se opět vracíme do této časové roviny B a vidíme Noodlese dál ležet v čínském kině. Kamera v detailu snímá jeho tvář a na ní se náhle rozprostře lišácký úsměv, přes který začnou stoupat závěrečné titulky. Spolu s De Nirem se divákovi směje do obličeje i Leone. Byl celý film jen Noodlesovou opiovou vizí?
Velmi skrytou metaforou je obdařen i rámec příběhu Maxe. Jak jsem již naznačil, on je hlavním hybatelem děje filmu, Noodlesova role je být pozorovatelem a obětí. Noodles vidí jako první Maxův vstup do děje, stejně tak je i on pozorovatelem Maxova závěrečného odchodu. Malý Noodles se i se svými dětskými kumpány totiž seznámí s Maxem v momentě, kdy kolem nich projíždí na stěhovacím povozu. Max se přistěhovává do jejich čtvrti a přímo ze „stěhováku“ jim vyfoukne kšeft, když jim odebere vyhlédnutého opilce ého se chystali okrást (z opilcovy kapsy pak pocházejí již zmíněné hodinky). V samotném závěru filmu (v čase C) Noodles opouští dům ministra Baileyho – Maxe. Po chvíli spatří Max vychází ze vrat a jde po druhém chodníku směrem k němu. Mezi nimi však projede velký popelářský vůz, a když Noodlese mine, po Maxovi jak by se země slehla. Neměl kam utéct, kam zabočit. Noodles nechápavě hledí za vzdalujícím se vozem i s jeho hrozivě se otáčejícím drtičem odpadků. Max přijel do Noodlesovy Ameriky stěhovákem, tak to přece chodí. A opustil svůj vysněný americký sen i zkažený Noodlesův život ve voze na odpadky. To není náhoda. Taková pouť nemohla skončit jinak. „Bůh žehnej Americe,“ vřeští opilí hipíci z projíždějích kabrioletů a Noodles poprvé po těch třiceti letech ví se věci mají a co je třeba dělat. Je čas na trošku opia. Jako tenkrát…
