Poslední Eastwoodův film je shrnutím jeho dosavadního režijního směřování. Najdeme zde typická témata jako přátelství, rodina, zločin, vina a pokání. Setkáme se s tradičními postupy jako natáčení v reálu, ruční kamera, nízký úhel záběru, šerosvitové nasvícení, strohý střih, linearita vyprávění a důraz na herectví. Právě herecké výkony jsou jistě předností tohoto filmu. Tajemná řeka nemá jednoho hlavního hrdinu, příběh se točí kolem tří přátel z mládí a jejich rodin a blízkých. Eastwoodův casting je precizní: staví na předních hercích generace. Laura Linney s ním spolupracovala již na Absolutní moci, Marcia Gay Harden zase na Vesmírných kovbojích, ostatní jsou „nováčci“. Každý přitom přináší do filmu svůj osobitý styl, aniž by narušil jednotu příběhu. Až bressonovsky netečné herectví Kevina Bacona koresponduje s Eastwoodovými rychlými prostřihy na postavu jeho zmizelé manželky a staví se do protikladu k vypjatým emocím ostatních představitelů. Laurence Fishburne zase po nevděčné roli Morphea v matrixovské trilogii ukázal své možnosti. Jeho odlehčený styl s několika vtipy dodává filmu potřebný odlišný tón. Celému ansámblu samozřejmě vévodí Sean Penn a Tim Robbins. Nelze je nikterak poměřovat. Každý přichází se svým vlastním pojetím herectví a obojí funguje. Penn je hercem performance. Jeho postava ožívá na plátně skrze silná gesta a mimiku é se mění scénu od scény. Hlásí se tak k brechtovsky pojatému herectví Caryho Granta či Jacka Nicholsona. Naopak Robbins vychází ze staré školy charakterového herectví. Celý psychologický profil postavy vstřebá do sebe a vyjádří ho jediným neměnným výrazem. Robbins de facto nehraje, pouze před kamerou existuje. Spojení těchto dvou živlů na plátně je režisérskou devizou a diváckým zážitkem. Těžko hádat, komu letos Akademie přiřkne své ceny.
Sám Eastwood ve filmu nehraje. Po Breezy, Birdovi a Půlnoci v zahradě dobra a zla je to jeho čtvrtý film ý pouze režíroval. Jakoby tušil ve třiasedmdesáti jako herec a filmová star řekl vše. Jeho kariéra může být chápána jako symbol jedné epochy, opisující oblouk od pastišového Muže beze jména z Leoneho spaghetti westernů šedesátých let, přes reakčního Drsného Harryho let sedmdesátých a nezávazného baviče let osmdesátých až po glosátora minulé dekády, komentujícího vlastní mediální obraz. Eastwoodova role před objektivem je zdá se bezezbytku naplněna místo zůstává za kamerou jako nová výzva. A v tomto smyslu je Tajemná řeka přelomová. Eastwood si nevybral román Dennise Lehana proto je to bestseller, ale proto dobře vypovídá o současné generaci čtyřicátníků, kteří nejvíc hýbou dnešním světem. Tajemná řeka je – ačkoli jde o čistou fikci – příběhem překvapivě aktuálním. Řeší především otázku adekvátnosti násilného řešení konfliktu, zda je možné přetnout řetězec zla silou. Místo neutuchajícího tlachání takového Michaela Moora nastupuje prostý příběh a ještě prostší režie. Eastwood nebyl nikdy politicky korektní režisér, a tak dnes logicky točí jiné filmy než před třiceti lety. Je zde jasně patrný vývoj od Tuláka z širých plání přes Psance Josey Walese k pozdním filmům. Eastwoodovy současné snímky jsou neprostupné a neredukovatelné jako svět okolo. Divák prochází nejednoznačnými vztahy podobně jako kamera houštím parku a smysl filmu mu není servírován na zlatém podnose. Kouzlo filmu však spočívá v paradoxu: životní plasticity je dosaženo jednoduchými prostředky.
Eastwoodův režijní minimalismus umožňuje soustředit se na samotné vyprávění a tím docílit realistického dojmu, nezkaleného zbytečnými finesami a ornamenty. Divák uvyklý jeho stylu si přijde na své. Přece jenom ale došlo i v oblasti formy k menším posunům. Po Krvavé stopě je to už druhý film ý nesnímal Jack N. Green, ale herec, spisovatel, režisér a dávný Eastwoodův známý Tom Stern. Ačkoli se dočkáme typické práce se světlem – dynamika světlo/stín se dokonce ještě prohloubila a je srovnatelná pouze s Nesmiřitelnými – kvalita obrazu je přesto odlišná. Sternova kamera je méně obroušená a naopak více zdrsnělá a bezprostřednější. Dívá se na svět okem dokumentaristy a tím posiluje celkový realistický charakter Eastwoodových filmů. Ubylo „zářivých“ záběrů, ostrého světla a teplých barev. Většina filmu se odehrává v rozptýleném světle podmračného počasí a zeleno-šedo-modrém barevném ladění, odpovídajícím tematické nejednoznačnosti. Další novinkou je pak to Eastwood tentokrát složil hudbu úplně sám a Lennie Niehaus se postaral pouze o její nahrání se symfonickým orchestrem. Eastwoodova hudba je jako vždy decentní a podtrhující vyznění jednotlivých scén. Zazní pouze tam, kde má, není nadbytečnou zvukovou kulisou. V syrověji laděných sekvencích se navíc objeví dříve absentující silně disonanční hudba, upomínající na Kubrickovo zacházení s Ligetiho nahrávkami a přispívající k celkově ponuré atmosféře filmu. Připočteme-li k tomu v baru hraje místo oblíbeného klasického jazzu acid a mnohovrstevnatá zvuková stopa snese srovnání s nejnovějšími blockbustery, můžeme konstatovat starý kovboj má ostruhy ještě pěkně ostré.
Tajemná řeka (Mystic River, USA 2003)