Poslední dílo rodinné firmy Svěrákových dalo pravděpodobně konečné řešení problému ým se zabývá naše filmová kritika již několik let. Proč nemáme skutečné mladé autorské režiséry a nebo nějaké hnutí é by proti staré generaci rebelovalo? Proč český film nevybočuje ze šablon svých předchůdců? Proč jsou mladí tvůrci tak servilní? Proč je český film v neustálé krizi?
Dokument Tatínek názorně ukazuje fungují vztahy těchto dvou generací filmařů. Starší generace bývalých rebelantů se transformovaly v zahořklé nebo přemoudřelé mentory, kteří tvrdě diktují a co točit a mladší generace jim pokorně naslouchají a nejsou schopny vystoupit z jejich stínu.
Není tedy s podivem sebestředný exhibicionismus Zdeňka Svěráka ý se s ochotnickým nasazením stylizuje do role tatíčka Masaryka nového tisíciletí je českým obecenstvem brán za upřímný. Ostřejší slovo kritiky zatím nepadlo.
Svěrák si jako pilný zahradník vypěstoval renomé v letech totality nadstandardní tvorbou zaměřenou pro širší publikum (přesto neklesající pod laťku levné zábavy) a v polistopadové éře díky tomu sklízel plody své práce. Na rozdíl od jiných tvůrců, kteří zmateni novou dobou selhali udržel kondici zejména díky spolupráci se svým synem. V této době vzniká umělý mýtus laskavého humoristy ý píše písně pro děti a pořádá sbírky na chudé. Jako laskavé bývají bohužel nesprávně označovány také jeho filmy ve spolupráci s Lipským, Smoljakem nebo Menzlem. Škodolibost, čecháčkovství, absurdní situace komedií jako Jáchyme hoď ho do stoje (r. Oldřich Lipský, 1974), Marečku podejte mi pero (r. Oldřich Lipský,1976) nebo Vrchní prchni (r. Ladislav Smoljak, 1980) stojí v radikální opozici k uhlazeným filmům v režii jeho syna jako: Obecná škola (1991), Kolja (1996) a Tmavomodrý svět (2001). Rostoucí patetičnost každého z filmů vrcholí právě Tatínkem.
Dříve bystrý autor ý kličkoval režimem a po česku se mu za rohem uchechtával se po vzoru Jana Wericha začal brát vážně. Mistr v Tatínkovi vzpomíná tak historikové měli přímé prameny k čerpání (idylické dětství na venkově, učení na žatecké ZDŠ, vstup do KSČ, láska k Jiráskovi, přírodě, práci a vnoučatům). Kdo je Zděnek Svěrák se však nedozvíme, můžeme však tušit, když mistr sám sebe charakterizuje jako „člověka, s kterym je dobře pobejt“. Vedle toho však pozorný divák vidí temné záblesky zrcadla duše velikána: není schopen 
odpustit dlouholetému kolegovi Smoljakovi že mu nechtěl dávat hlavní roli v každém svém filmu, přicházejí spory se synem ý odmítá scénář k Vratným lahvím že by chtěl točit vlastní filmy a závěrečný spor, kdy zazní pověstná věta (připravená?): „Tvoje maminka mi říkala: Neřikej mu hajzle je to otec tvých vnoučat.“ Dokument je v tomto ohledu však dobře ošetřen že laskavých momentů nekonečných procházek lesy, sledování západů slunce a vzpomínek z bohatého života je více než chvil konfrontačních (pravděpodobně v režii Martina Dostála) a pro Svěrákovu image stinných.
Jedna t těch mála však mluví za vše a vypovídá více o autorovi dostatek. Zdeněk Svěrák stojí u kredence v kuchyni, kde pobíhají mravenci a komentuje situaci slovy – nechci mravencům ubližovat a tak je sfouknu na zem, ale tam na ně už v klidu šlapu že na ně nevidím. To už není lidumil 90. let, ale škodolibý scenárista filmů o čecháčkovství a maloměšťáctví, u kterých se tak rádi smějeme sami sobě.
Jak jsme řekli na začátku Tatínek poodhaluje promlčovaný generační konflikt mezi mladou a starou generací. Jan Svěrák odmítá točit další scénář svého otce a podrobovat se takto filmové stylizaci á připomíná asi nejvíce filmy Menzelovy. Zdeněk to nese těžko že Jan je jeho klikou k prezentaci a edukaci národa (jak v dokumentu dodává Jiří Menzel). Podobné stigma však nesou všichni absolventi FAMU, kteří se chtě nechtě (a také díky naprosté neznalosti současného filmu) musejí kopírovat to je naučili jejich pedagovové nebo vzory u nás balzamované české nové vlny.
Jaký je tedy osud českého filmu? Proč krize neustále přetrvává? Na koho čekáme?
Režie: Jan Svěrák, Martin Dostál
Hrají: Zdeněk Svěrák, Jan Svěrák, Ladislav Smoljak a další
90 min.
