Reflexe

Milý Stevene,

tentokrát je to osobní. Nebudu zastírat  Tvůj film Dannyho parťáci chovám ve značné oblibě. Zrovna v čase, kdy jsem si říkal  seriozní a angažovaná témata (Erin Brockovich, Traffic – nadvláda gangů) Ti zrovna dvakrát od ruky nejdou, jsi natočil tenhle remake klasické „sinatrovky“. Zrovna tehdy, kdy jsem si říkal  Ti mnohem víc sedla odlehčenost a nezávaznost Zakázaného ovoce, jsi vystřihnul tuhle elegantní parádu é nechyběl styl, švih a skvělí herci. Po zhlédnutí Dannyho parťáků jsem pocítil totéž  naposledy u Pulp Fiction – historek z podsvětí. Byla to touha stát se alespoň na pár dní jedním z „nich“, chodit skvěle oblékaný, popíjet ve vybraných podnicích a ignorovat malichernosti typu placení inkasa.

Tohle všechno jsi mi ve druhém díle vzal. Zbyla jen stylová režie a bezchybný hudební doprovod Davida Holmese. Přitom expozice Ti vyšla na výbornou – rozhovor Rustyho (Pitt) s Isabel (Zeta-Jonesová) a následný útěk oknem znamenal přinejmenším slušný příslib. Jenže potom… Začnu s herci: to  se Ti podařilo pro dvojku získat kompletní tým z předchozího filmu  obdivuhodné. Pokud vím, pro většinu z nich (Pitt, Robertsová...) šlo o první zkušenost se sequelem. Jenže co z toho, když jejich postavy s přibývajícím časem ztrácejí na přitažlivosti. Koho zajímá  u Dannyho a Tess probíhá zařizování bytu  Rusty neúspěšně vede hotel apod.? Zkrátka jsi udělal typickou sequelovou chybu a v panice před hrozbou příběhového vakua jsi se v jednotlivých osobnostech a jejich osudech začal důkladněji šťourat, čímž jsi je připravil o kouzlo. Proboha, tohle je Danny a spol., ne obyčejní smrtelníci! Danny Ocean z prvního dílu by nikdy necítil potřebu řešit s ostatními, na kolik let vypadá. Dále tu máme zápletku: ta pouze násobí uvedené nedostatky. Terry Benedict je zpátky a chce svých 160 milionů dolarů. Stejná parta á jej v minulém díle okradla způsobem, pro nějž neexistuje lepší přívlastek než „cool“, se nyní v jeho přítomnosti klepe strachy. Vážně chceš  tomu uvěřil? Ale to je koneckonců jedno, pokud by zbytek filmu zachycoval vymýšlení důkladných plánů a postupné svádění trezorů. Ať vzpomínám  vzpomínám, nic  by alespoň vzdáleně připomínalo geniálně vymyšlené a následně stejně geniálně realizované vloupání, nám druhý díl neukázal… Čímž se dostávám ke scénáři. Kde jsi sebral toho George Nolfiho? Ví ten člověk vůbec  dobrý scénář nevznikne sám od sebe ledabylým řazením víceméně vtipných či oku lahodících scén? Což o to, pasáž s Tess a Brucem Willisem je neodolatelná, stejně jako přátelské popíjení Dannyho a Rustyho, ale bez dobrého příběhu získává výsledný produkt podobu eintopfu, v němž plave film o filmu (samotné natáčení musela být velká legrace ), potom to  vy Američané nazýváte „outtakes“ a „gag reel“ (já Tě chápu, s takovým scénářem nezbývalo než improvizovat) a zbytky domácího videa (tu roztřepanou těkající ruční kameru sis mohl odpustit). Na druhou stranu, záběry evropských lokací (zejména Itálie) dokazují tvůj cit a smysl pro atmosféru. Cestovky z tebe budou mít radost.

Víš, Stevene, návštěvu kina jsem tentokrát vnímal jako sázku na jistotu. To bývá koneckonců hlavní důvod, proč lidé touží po sequelech – víra v naplnění jejich očekávání. A ty sis s touhle naší vírou dvě hodiny hrál a nakonec ses nám vysmál. Pravda, Hollywood, Hollywood naznačil  jistá míra obezřetnosti nezaškodí. Moje chyba a bod pro Tebe. A víš, kdy nejpozději mi došlo  nejelegantnějším podvodníkem v tomhle týmu jsi Ty? Když v rámci povinného happyendu Isabel nalézá svého zdánlivě mrtvého otce (Albert Finney zřejmě povýšil na čestného maskota Tvých filmů). Jestli tohle natočils s vážnou tváří, pak skutečně patříš mezi nejpřeceňovanější režiséry současného Hollywoodu.

Rozloučím se příslovím ve Tvém rodném jazyce:

Shame on you if you fool me once – Shame on me if you fool me twice.

S pozdravem

David Kresta