„Le temps détruit tout.“
Svůj život si každý píše sám a je úplně jedno, na kterém konci čeká smrt. Protože čas plyne bez ohledu na nás. Protože člověk je zvíře. Protože touha je přirozeným základem každého jednání. Zapomeňte na humanismus, nastal okamžik pravdy, byť i ta časem zanikne.
Argentinský režisér, scénárista a kameraman Gaspar Noé nepatří u nás k příliš známým osobnostem a je třeba v úvodu říci je to velká škoda. Jeho nový film Irréversible (český překlad Zvrácený je poněkud zavádějící) je pozoruhodným příkladem toho forma přetváří obsah sama zanikla ve víru všeobjímajícího času.
Filmů é tematizují vlastní narativní postupy a které záměrně převracejí intuitivní chronologii, existuje již celá řada (naposledy u nás uvedený film Memento), ale Noéův Irréversible tak činí s obzvláštní krutostí.
Nezvratnost formy
V případě Irréversible nelze mluvit o retrospekci ž by nám „osvětlovala“ příčiny jednání jednotlivých osob. Jde spíše o převrácenou chronologii postupující od dialogu amorálního starce s podobně nesympatickým individuem až k idylickému „mrhání časem“ na prosluněné louce kdesi uprostřed velkoměsta. Z počátku psychedelické kruhotočivé pohyby kamery postupně přecházejí k „neutrálním“ záběrům nakonec dospěly ke klasickému, barvami přetékajícímu filmovému zobrazení. Příběh ý je vyprávěn tedy zachycen tzv. od konce, tj. představen divákovi od výsledku nějakého jednání směrem k jeho domnělé příčině. Divák (recipient) je tak nucen postupovat při re-konstrukci daného příběhu pozpátku, tedy proti intuitivnímu vnímání času a kauzality. Pokud půjdete do kina bez jakékoli informace o tomto snímku, budete pravděpodobně náchylnější daný experiment podstoupit. Noéovi totiž nejde o vytvoření napětí u diváka tím mu nejdříve ukáže vraždu zparchantělého pasáka v gay klubu Rectum, a potom bude postupně odkrývat, proč k tomu došlo, a postupovat tedy způsobem ž je např. v literárních narativech častý. Ale jde mu především o zpochybnění samotného intuitivního vnímaní kauzality é často tíhne k vytváření jednoznačných soudů o realitě. Počáteční chaotické záběry superšestnáctkové kamery doprovázené neidentifikovatelnými zvuky v téměř neprůhledném prostředí na jedné straně selektují již na samotném začátku ty diváky, kteří budou schopni na daný experiment přistoupit, na straně druhé se snaží zpochybnit intuitivní nastavení divákova vědomí očekávající příběh v klasické chronologii a v zákonech kauzality.
Nezvratnost příběhu
Příběh sám o sobě je triviální. Krásná Alex (Monica Bellucci) vyráží se svým nynějším přítelem Marcusem (Vincent Cassel) a se svým bývalým přítelem Pierrem (Albert Dupontel) vstříc noční zábavě. Při průchodu nočním podchodem, když předčasně opustila své dva „ochránce“ napadena a brutálně znásilněna análním způsobem homosadistou ý ihned po činu vyráží nocí vstříc svým dalším sexuálním touhám. Rozzuřený Marcus využívá nabídky dvou „podnikatelů“, kteří se zavazují pomoci mu vystopovat sadistického násilníka dříve než policie, a hnán slepou pomstou (a neustále usměrňován přítelem Pierrem) začíná pouť krve vedoucí k již zmíněné a nejednoznačné vraždě v gay klubu Rectum.
Kdyby tento příběh představil Gaspar Noé takto by se jen o triviální a naturalistické zobrazení cesty pomsty za tragickým omylem, neboť pomsta je vždy slepá. Naštěstí pro nás tak neučinil. V dvanáctidílné mozaice je nám představeno kontrachronologické kontinuum ž je zpětně divákem rekonstruováno do klasické podoby příběhu. Ovšem právě zde se nachází největší nesnáz spojená s tímto filmovým dílem: Zda podlehneme vlastní intuitivní snaze po „klasickém“ vyprávění, nebo zda se necháme vyprovokovat k překročení hranic naší intuice při recepci.
Francouzské irréversible podle slovníkového hesla znamená nepřevratitelný, ne(z)vratný. Český překlad Zvrácený, pod kterým se film u nás distribuuje, může vyvolávat u českého diváka spíše pocit jde o morální hodnocení celého příběhu. Termín réversibilité (česky reverzibilita, vratnost) se nejčastěji objevuje v dílech francouzských strukturalistů a má naznačit recipient (vnímatel) v závislosti na prvku, na nějž se zaměřuje, může na různých místech recepce zařadit přijímané informace do odlišných hierarchií. Tedy např. příběh vyprávěný kontrachronologicky může konstruovat tak by byl nahlížen prizmatem klasické chronologie a kauzality. Recipient sice může při vnímání díla uplatnit několikerou hierarchii, presto v každém případě bude jedním z jejích prvků smrt. Interpretace smrti, ať už jakákoli, nenadělá nic s faktem její prosté existence. Lidský osud, plynoucí k smrti proste nezvratný, a nezmění ho ani lidská aktivita (např. filmové umění), pracující jako reverzibilní faktor ve všech svých oblastech. Svůj život si sice píše každý sám, ale na konci stejně čeká smrt.
Nevratnost času
Ona nepřevratitelnost formy i obsahu je poněkud relativizována konečným zánikem v kruhovém víru času za zvuku Beethovenovy 7. symfonie (tento poslední obraz je také explicitním odkazem a jakousi variantou ke Kubrickově 2001.Vesmírné odysei). Protože ať už dáme příběhu jakoukoli formu, příroda nezná pojmy, formy a ani žánry a destruuje silou sobě vlastní jak lidské morální kategorie, tak člověka jako zvíře v přírodě. Tomuto ničivému víru času neunikne ani samotné médium ž nám celý filmový zážitek zprostředkovalo; Gaspar Noé tak vztahuje drtivou sílu času i na samotný film jako lidský artefakt v přírodě přesně ve smyslu:
„Elle doit tuer ce qui l´a engendrée...“ („má usmrtit vytvořil“)1. Tragédií každého recenzenta je, když nemůže doporučit skvělé dílo. Já francouzský film Irréversible nemůžu doporučit každému divákovi čistě proto obsahuje skutečně neobvyklé scény (např. desetiminutové znásilnění Alex, snímané v jednom záběru). Již předem je jasné, o čem se bude hlavně diskutovat ve spojitosti s tímto filmem a je také jasné opět vzniknou dvě nesmiřitelné skupiny filmových diváků podle toho hierarchii zvolí. V prvním případě s největší pravděpodobností film odsoudíme jako brutální, amorální pseudouměleckou hovadinu, v případě druhém nebudou naše pocity také příliš příjemné, ale vyjdeme z kina s pocitem zvláštní zkušenosti. Ostatně o čem jiném je umění.
________________
1. Barthes, R.: Sade, Fourier, Loyola, cit.podle: Zima, Petr V.: Literární estetika, Votobia, Olomouc 1998.
Zvrácený (Irreversible, Francie 2002)
