Poslední animovaný počin studia Pixar k nám dorazil půl roku po své americké premiéře. Do té doby stihl překonat devět let starý kasovní rekord Lvího krále a získal tak nálepku „nejúspěšnější animovaný film všech dob“. Upřímně řečeno, první upoutávky nenasvědčovaly tomu by mělo jít o něco převratného a společně s kusými informacemi o zápletce (ryba-otec hledá v moři ztracenou rybu-syna) spíše vzbuzovaly obavu, zda tu náhodou nevznikají další infantilní Příšerky s.r.o., v nichž forma jednoznačně převálcovala slabý obsah. Přestože se pointy nesmějí prozrazovat na začátku je jasné – Hledá se Nemo se může pochlubit takovým spádem děje, emocionálním nábojem a vypilovanými dialogy by mu mohl závidět každý vysokorozpočtový hraný film. Je to objektivně zatím nejlepší dílo Pixaru (ačkoliv mým osobním favoritem i nadále zůstává Život brouka).
Zakladatelům společnosti Pixar Steveu Jobsovi (jinak též zakladatel Apple Computer – ano, to je ta ovocnářská firma, o které mluvil Forrest Gump) a režisérovi Johnu Lasseterovi stačilo necelých osm let a pět filmů porazili toho, kdo jim „dal život“ a zviditelnil je – tedy Studio Disney. Zatímco disneyovky již delší dobu vykazují sestupnou tendenci (která vyvrcholila loňským propadákem Planeta pokladů), Pixar si i nadále udržuje svůj značně vysoký standard ž se příznivě projevuje na finančním úspěchu filmů. Otázka tedy zní: co dělá tyto animované filmy tak výjimečnými? Je zřejmé pouze oslňující technická stránka již nestačí. Když se objevil Příběh hraček, byla to revoluce. První animovaný film kompletně vytvořený počítačem, trojrozměrné postavy... Od té doby vznikla spousta „počítačových“ animáků (nejen od Pixaru) a prvotní okouzlení úchvatnou formou zmizelo. Dokonale zvládnutá technická stránka filmu je k ničemu, pokud chybí originální příběh a zajímavé postavy. O tom se koneckonců přesvědčil sám Disney se svým 3-D pokusem Dinosaurus. Naproti tomu každý film od Pixaru je založen na originální premise (hračky v dětském pokoji žijí svým vlastním životem) nebo alespoň představuje originální (místy skutečně bizarní) postavy. Především ale (na rozdíl od Disneyho) nevnímá studio Pixar cílovou skupinu svých filmů jako prázdné nádoby é je třeba poučovat a vychovávat, pokud možno v doprovodu rozvláčných, přeslazených písniček. A také myslí na jejich dospělý doprovod. Stačí si vzpomenout na vymazlené hlášky z Příběhu hraček (Gumový dinosaurus: „Já jsem od Mattela... teda ne přímo od Mattela, ale od jedné malé firmy Mattel koupil.“, Pastýřka o Buzzovi Rakeťákovi: „Ten má na sobě víc čudlíků než švýcarské hodinky v ruské licenci.“). Hledá se Nemo je v tomto směru naprosto dokonalou ukázkou rodinného filmu.
Režisér Andrew Stanton se různým způsobem účastnil práce na všech titulech společnosti Pixar. Většinou se podílel na vzniku námětů a scénářů, v případě Života brouka „vypomohl“ Johnu Lasseterovi s režií. Hledá se Nemo je Stantonovou první samostatnou režií, k níž si navíc přibral i funkci scénáristy. Jeho film je tak kompilací toho nejlepšího z předchozích pixarovek, především úchvatného spádu obou Příběhů hraček a rozmanitosti postav ze Života brouka. Příběh je skutečně prajednoduchý: neposedná malá rybka Nemo je na otevřeném moři chycena potápěči, tudíž se ji vyrazí hledat starostlivý otec Marlin. Podstatnou část filmu sledujeme paralelní děje: Marlin se snaží dostat do Sydney za Nemem, Nemo se snaží dostat z akvária na volné moře za otcem. Kdo očekává dějové komplikace, ať nechodí na animované filmy pro děti. Navíc u Pixaru bylo vždycky spíše než „o čem“ zajímavější „jak“.
Samotný úvod filmu dospělého diváka překvapí (dětského šokuje). Smrt Marlinovy rybí družky je scénou á by se v úzkostlivě politicky korektních disneyovkách nesměla nikdy objevit. Následuje seznámení se s podmořským světem a jeho rybími obyvateli. Vizuálně úžasné pasáže nedovolí divákovi povšimnout si samotný příběh se rozjíždí značně pomalu. Od okamžiku Nemova únosu ale získává film konstantně vysoké tempo (to se týká především Marlinových eskapád, druhá linie s Nemem v akváriu nemůže kvůli omezenosti prostředí akcím v moři konkurovat). Zatímco Život brouka parafrázoval klasický western (konkrétně Sedm statečných), Hledá se Nemo vychází z dalšího klasického žánru – road movie. Kdo si vzpomene na maďarská dvojčata Szándora a Bélu ze Života brouka, ví pro pixarovské tvůrce není problém vymyslet netradiční charaktery. Marlin tak na své cestě potkává žraloka Bruce ý by se rád stal vegetariánem („Ryba je přítel!“), ale zatím nedokáže plně kontrolovat svoje pudy, nebo vysmátou želvu Bouráka, hovořící a pohybující se snad pod vlivem marihuany?!? A to nejlepší nakonec: modrá rybička Dory, trpící ztrátou krátkodobé paměti (že by pocta Mementu?) á doprovází Marlina až do Sydney a celou tuhle show si „ukradla“ pro sebe podobným způsobem jako Johnny Depp v Pirátech z Karibiku. Právě z jejích úst také zazní jedno z nejkrásnějších milostných vyznání v historii filmu.
Kromě toho Hledá se Nemo je film dojemný (dojemný, ne sentimentální či patetický), obsahuje takové množství slovních gagů (o těch vizuálních nemluvě) pro jejich plné vychutnání a zapamatování je bezpodmínečně nutné zhlédnout jej opakovaně. Přinejmenším hláška o tom jednu z akvarijních rybek „odvezl na věčnost porcelánový expres,“ což je doplněno záběrem na splachující se záchodovou mísu, pochází z rodu těch geniálních.
Má-li film nějaké slabiny, pak paradoxně souvisejí s originalitou a životností představovaných charakterů. Všechny ty půvabné vedlejší postavy si rozhodně zaslouží větší prostor a nikoliv jen paběrkování na úkor hlavních hrdinů. Žralok či želva zkříží Marlinovi cestu sotva na pár minut a poté nenávratně zmizí v divákovi zanechaly lítost nad nevyužitým potenciálem. Stejná výtka by ovšem směřovala ke všem předchozím pixarovským filmům.
Příjemný dojem z filmu ještě umocnilo výtečně zvolené hlasové obsazení. Samozřejmě je vždy lepší slyšet anglický originál, už kvůli hvězdným jménům (Hanks, Spacey, Crystal). Hledá se Nemo se může pochlubit např. Willemem Dafoem či Geoffreyem Rushem, přesto bych rád vyzdvihnul nečekaně povedený český dabing, kde hlasy z hlediska typu dokonale odpovídají, ať už se jedná o Dory v podání Barbory Munzarové nebo o rezignovaně působícího Gilla v podání Karla Heřmánka (je jasné pohodovou australskou želvu musel namluvit Jiří Macháček).
Ano, myslím je to definitivní. Až se v našich kinech objeví film The Incredibles, nebudeme už říkat jdeme na novou disneyovku, ale na novou pixarovku. Že to nezní tak pěkně? No a co, Spielberg taky ne!
Hledá se Nemo (Finding Nemo, USA 2003)